Anna Kárníková

Klimatická změna jako kulturní a mocenský střet

Rádi věříme, že když lidé odmítají určitou analýzu situace či návrhy jejího řešení, bude stačit je vybavit větším množstvím informací. Na veřejných debatách, zejména k dlouhodobým systémovým problémům, se pak publikum frustrované složitostí projednávané věci snadno přiklání k názoru, že kdyby lidé dostali více informací a kdyby jim kritické myšlení umožnilo se jimi probrat, problém se vyřeší. Kniha Jak kultura utváří diskusi o klimatické změně profesora udržitelného podnikání na Michiganské univerzitě Andrewa J. Hoffmana je skvělým lékem proti tomuto nepodloženému a paternalizujícímu optimismu. Ani vědecké poznatky, statistiky nebo kritické myšlení totiž nemohou vyřešit hodnotový konflikt, který, jak Hoffmann ukazuje na řadě sociálně-vědních výzkumů, je v jádru diskuse o změně klimatu a cestách k jejímu zmírnění.

Po dlouhá desetiletí byla klimatická změna doménou přírodních věd a akademické debaty. Aktuální stav bádání v jednotlivých disciplínách je dobře zachycen v Hodnotících zprávách Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Poslední, čtvrtá vyšla v roce 2014 a pátá je plánována na rok 2021. Od osmdesátých let ale diskuse o klimatické změně proniká do veřejného prostoru, zejména v souvislosti se snahou vyhodnotit její dopady. Jedním z významných sociálně-vědních proudů jsou pokusy ekonomů odhadnout společenské náklady klimatické změny (známé jsou modely W. Nordhause nebo N. Sterna). Hoffman v knize shrnuje především výsledky sociálně-psychologických výzkumů snažících se pochopit rozdělení americké společnosti v názoru na příčiny, dopady a řešení klimatické změny.

Síla autorit a sociálních skupin

Silným hráčem v současné diskusi o klimatické změně je klimaskeptická blogosféra, kterou tvoří síť zhruba dvou stovek osobních blogů, kterým se podařilo stát se zprostředkovateli mezi laiky a vědeckou komunitou a které zpochybňují jak obsah, tak proces klimatického bádání. Jejich vliv ale není jen výsledkem demokratizace vytváření veřejného obsahu na online platformách. Je také důsledkem způsobu organizace vědy, který nepodporuje angažmá akademiček a akademiků ve veřejném prostoru a kariérně zvýhodňuje stále větší specializaci. Z vědců a vědkyň se tak stávají, jak Hoffman říká, „přikladači cihel“ bez přehledu o tom, jaký dům vlastně staví.

Právě sociálně-psychologické výzkumy ukazují, proč přírodní vědci nemají, ale ani nemohou mít v diskusi o klimatické změně poslední slovo. V záplavě informací se totiž orientujeme a s jednotlivými argumenty se vypořádáváme za pomoci tzv. kognitivních filtrů. Ty zrcadlí naše ideologické preference a osobní zkušenosti a do velké míry se podřizují kulturní identitě skupin, ve kterých se pohybujeme nebo chceme pohybovat. Budeme tak s vysokou pravděpodobností zastávat takové postoje, které posilují naše vazby v rámci naší sociální skupiny a jako sociální bytosti budeme hledat primárně soulad s našimi přáteli, kolegy nebo jinými názorovými lídry v našem okolí.

Jak tento mechanismus funguje, v praxi dobře ukazoval test, který se zhruba před rokem šířil Facebookem. Obsahoval řadu tvrzení, pravdivých a nepravdivých, v souladu či v nesouladu s různými ideologickými přesvědčeními. Test ukazoval, že pokud je tvrzení v souladu s vaším přesvědčením či je říká osoba, ke které máte důvěru, přijmete je snadněji a bude pro vás těžší je kriticky posoudit. Ideologicky nevyhovující tvrzení nebo tvrzení od zdroje, jehož autoritu neuznáváte, pak odmítnete bez hlubšího zamyšlení. Navíc, takto získaný postoj je těžké zvrátit. I když se dozvíte pozadí celého testu, jen s největším úsilím již jednou akceptované informace opustíte. Kulturní identita hraje při formování našeho názoru klíčovou roli a vzdělání na tom nic nezmění, spíše naopak. Americké psychologické výzkumy ukázaly, že právě v částech populace s nejvyšším dosaženým vzděláním a zároveň silnými přesvědčením o osobních znalostech klimatické změny byla polarizace v názoru na klimatickou změnu nejhlubší.

Hovořit o pochybnostech

Hoffmann proto navrhuje, aby se právě tyto kulturní, sociální a ideologické filtry dostaly do centra diskuse o klimatické změně, protože jejich zastíráním se nikam nedostáváme a čas nalézt vhodnou reakci na blížící se změny se zkracuje. Upozorňuje totiž, že dominance jedné nebo druhé strany nikdy nepovede k vítězství, ale pouze k tomu, že se slabší strana uchýlí k rozkladné taktice, bude dále sledovat svou agendu a hledat nové způsoby, jak podkopat legitimitu dominance. Výsledný scénář je pro společnost ohroženou změnou klimatu neefektivní. Hoffman proto navrhuje konsensuální přístup, otevřenou diskusi o zájmech a hodnotách, o různých vědeckých modelech a jejich omezeních.

Jádrem takového přístupu musí být jiné zacházení se čtyřmi základními typy nedůvěry, které veřejnou diskusi o klimatické změně ovládají. Nedůvěra v posly je dána tím, že klimatickou agendu ve veřejném prostoru primárně prosazují environmentalisté, demokratičtí politici a vědci. Vhodnou reakcí jsou instituce a osobnosti, které klimatickou změnu vnímají a podporují z jiných pozic, jež lépe odpovídají konzervativnímu světonázoru, jako jsou zdraví, bezpečnost, management rizik či propojení klimatické změny s konzervativními hodnotami zodpovědnosti a osobní svobody.

Nedůvěra v proces tvorby poselství (vědecký proces) vyžaduje komunikaci nejistot, které v našem poznání klimatické změny existují a které se týkají především dopadů klimatické změny, odhady se v této oblasti zásadně liší (některé modely odhadují dopady ve výši 1–3 procenta světového HDP a Sternův až pětinu světového HDP). Centrem efektivní diskuse by měla být otázka, jak chce naše společnost reagovat na nejistotu (ve statistickém smyslu rozložení pravděpodobností). Ukazuje se, že katastrofické scénáře (v modelech s velmi nízkou pravděpodobností, ale vysokým dopadem), ke kterým se řada organizací ve snaze vyburcovat veřejné mínění uchyluje, jsou kontraproduktivní – v lidech vyvolávají dojem, že problém je takového rozsahu, že nemá ani smysl jej řešit, a už vůbec ne individuální akcí, důvěra v řešení se vytrácí. Hoffman navrhuje hledat prostor mimo levici a pravici, ve kterém lze řešení dopadů klimatické změny diskutovat tak, aby nepůsobila primárně jako ohrožení konzervativních hodnot.

Boj o ekonomickou a politickou moc

Nedůvěra v to, že by klimatická změna mohla skutečně zasáhnout naše životy, je dána hluboce zakořeněnou představou o stabilitě, správnosti a uspořádanosti současného světa a odmítáním představy, že by to mohlo být jinak, případně nechutí zabývat se tématy, které nám připomínají vlastní zranitelnost a smrtelnost. Hoffman navrhuje tento problém řešit nealarmistickým zpřítomňováním osobní zkušenosti s klimatickou změnou, taková zkušenost má dle výzkumů potenciál zasáhnout především lidi, kteří v tématu zatím nejsou angažováni a jejich kognitivní filtry nejsou tak silné. Pro ostatní je třeba hledat takový jazyk a obsahové rámce, které nebudou a priori vyvolávat odmítnutí skrze aktivizaci kognitivních filtrů, příruček pro takový typ komunikace už existuje v americkém prostoru celá řada (např. publikace Kolumbijské univerzity Connecting on Climate Change) a budou zcela určitě užitečné i pro evropské organizace.

Hoffman zachycuje klimatickou změnu na cestě mezi konsensem vědeckým a sociálním a dává ji do kontextu dalších hlubokých kulturních změn, kterými lidská civilizace v posledních staletích prošla, jako jsou zrušení otroctví či proměna postoje ke kouření. V pohledu na tyto paralely se také dostáváme k materiálnímu aspektu tohoto kulturního konfliktu. I kdyby totiž společenský konsensus o klimatické změně na základě Hoffmanem navrženého postupu vznikl, bude nutné překonat ekonomický a politický odpor skupin, jejichž existenciální zájmy jsou spojeny s masivní infrastrukturou vzniklou v posledních sto letech.

Jedná se o zásadní koncentraci moci. Podle údajů Institutu pro klimatickou odpovědnost lze 63 procent celkových světových emisí od roku 1751 do roku 2010 vztáhnout k činnosti pouze devadesáti subjektů. Mobilizace těchto skupin proti tvorbě sociálního konsensu je masivní, konzervativní think-tanky dostaly od těchto organizací v letech 2003 až 2010 sedm miliard dolarů. Klimatická změna tak není jen kulturním konfliktem, ale také bojem o ekonomickou a politickou moc.

Česká diskuse podobně hlubokým rozkolem v otázce změny klimatu netrpí. Jak uvádí sociální psycholog Jan Krajhanzl, vnímání klimatické změny jako závažného problému po odchodu prominentního klimaskeptika Václava Klause z veřejné funkce dlouhodobě roste. Hoffmanem navržené strategie je však možné aplikovat na jiné oblasti, ve kterých kulturní konflikt v české společnosti probíhá, ať už se jedná o genderovou rovnost či diskusi o přijímání uprchlíků.

Andrew J. Hoffman: Jak kultura utváří diskusi

o klimatické změně, MUNI Press, Brno 2017, 136 s.

Anna Kárníková (1983) je ředitelka Centra pro dopravu a energetiku a členka představenstva Masarykovy demokratické akademie. Byla ředitelkou Odboru pro udržitelný rozvoj na Úřadu vlády ČR.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Anna Kárníková

Klimatická změna jako kulturní a mocenský střet

Síla autorit a sociálních skupin

Hovořit o pochybnostech

Boj o ekonomickou a politickou moc

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu