Soubor dvojportrétů starých lidí, který vznikl před šesti lety, podle slov autora nezkoumá pouze proměnu jejich fyziognomie. Charakter člověka se jistě promeĄnĄuje, ale jeho niterná podstata jako by zu°stávala zakorĄeneĄna hluboko v propasti cĄasu. Spojením dvou fotografií tého člověka na vrcholu a na samém konci sil... mi umonilo nahlédnout do obecných otázek o smyslu a hodnotách lidského ivota, a nakonec i mé vlastní pouti.
Jak se zrodil nápad fotografovat stoleté?
Soubor jsem začal fotografovat v rámci zaměstnání na zpravodajském serveru Aktuálně.cz. Šlo o širší zadání vymyslet nějaký vizuálně zajímavý obrazový materiál k důchodové reformě. Chtěl jsem zachytit několik respondentů a jejich kadodenní ivot. Při výběru jsme si pak stanovili v redakci hranici sto let jako u nepopiratelně relevantní zkušenost s důchodovým věkem a ivotem. Kdy jsem navštívil první důchodkyni a povídali jsme si, vytáhla ze šuplíku staré fotografie. Vzala do ruky svou podobenku z 30. let, zasnila se a zasteskla si, jak ten ivot uletěl, jako by to byla jenom chvíle. Banální povzdech, jaký jsme všichni mnohokrát slyšeli. Ale mě napadlo, e kdybych dokázal tu stoletou paní vyfotografovat znovu podobným způsobem jako na tom starém (a pro ni velmi vzácném) snímku, dalo by se při jejich srovnání leccos pozorovat a nad lecčíms přemýšlet. Poádal jsem ji o to. Snail jsem se dodret podobné světlo, pozici, kompozici a v postprodukci i tón fotografie a její technickou podobu. Kdy jsem pak ty dvě fotky dal vedle sebe a přejel pohledem z jedné na druhou, jako by v jediném okamiku opravdu uplynulo osmdesát let.
Kolik stoletých Čechů jste celkem fotografoval?
Nefotil jsem o moc více lidí, ne kolik jich je ve výsledném souboru. Proces vyhledávání, oslovování a výběru lidí, kteří by byli schopni, ochotni a přístupní, je komplikovaný, samotné fotografování u byla jen třešnička na dortu. Soubor se snaím doplnit právě v těchto dnech, a to i za hranicemi ČR.
Sledoval jste i dál jejich osudy?
Do některých osudů jsem nahlédl celkem detailně z vyprávění samotných seniorů nebo jejich rodinných příslušníků. V postupujícím čase jsem je ale dále nesledoval. Obyčejně ani nebylo co. Jejich ivot se nijak výrazně neměnil a pomalu spěl ke konci. U některých jsem věděl, kdy k tomu došlo, u jiných ne.
Nakolik pro vás bylo setkání se starými lidmi i jinak ne výtvarně přínosné?
Setkání s kadým z nich pro mě bylo obohacující mnohem víc na osobní úrovni ne po výtvarné stránce. Vzkaz, který jsem si z kadého setkání odnášel, byl zhruba ten, e ivot je třeba proívat v kadé sekundě naplno a uvědomovat si ho v kadém přítomném okamiku. A také e jeho kvalitu většinou neurčují hodnoty, kterým kadodenně obětujeme většinu času, ale obyčejné okamiky s rodinou nebo naopak velmi nevšední momenty a záitky, kterými svůj stereotyp nabouráme.
-tt-
Marie Burešová, *1910 Karolínov na KromeĄrĄísku. Vlevo 23 let (svatba), vpravo 101 roků.
Bývalé povolání: rĄeznice. SoucĄasné bydlišteĄ: vlastní byt v panelovém domeĄ ve ZlíneĄ. SoucĄasná záliba: povídání s rodinou. Vztah s potomky: velmi dobrý – navšteĄvována kadý den dcerou, jejím manelem nebo vnucĄkou. Nezapomenutelná vzpomínka: znárodneĄní vlastního podniku.PrĄání: mít rodinu pohromadeĄ.
Vlasta Číková, *1910 Panenské Břeany. Vlevo 18 let (maturantka dívčí školy), vpravo 101 roků. Bývalé povolání: kuchařka na letišti Vodochody. Současné bydliště: vlastní dům v obci, kde má rodinu. Současná záliba: sledování aktuální politické situace. Vztah s potomky: nejednoznačný – vzdálená rodina ji navštěvuje pravidelně, vlastní spíše příleitostně. Nezapomenutelná vzpomínka: přítomnost na korbě náklaďáku, který srazil Heydrichova syna, ruští vojáci v domě po osvobození, zatčení jediného syna komunisty po roce 1948, recitace svých básní novomanelům na svatbách. Přání: sílu a toleranci do partnerských vztahů.
Antonín KovárĄ, *1907 Cerekvice. Vlevo 25 let (kapelník vlastní kapely), vpravo 102 roku°. Bývalé povolání: muzikant, promítacĄ filmu°, rĄidicĄ. SoucĄasné bydlišteĄ: Domov du°chodcu° v Ústí nad Labem. SoucĄasná záliba: poslech hudby, cĄtení novin. Vztah s potomky: velmi dobrý – navšteĄvován dcerou kadý den. Nezapomenutelná vzpomínka: hraní s kapelou a dveĄ štĄastná manelství. PrĄání: zahrát si na klarinet.
Prokop VejdeĄlek, *1909 Zásmuky. Vlevo 22 let (vojenská prĄísaha), vpravo 101 roku°. Bývalé povolání: technik v Hutním projektu. SoucĄasné bydlišteĄ: rodinný statek, který pro neĄj postavila dcera pod hradem TocĄník. SoucĄasná záliba: rĄezání drĄeva na cirkulárce. Vztah s potomky: velmi dobrý – bydlí s dcerou (rovneĄ v du°chodeĄ), vnucĄkou a jejím manelem. Nezapomenutelná vzpomínka: teplé cĄerstvé kozí mléko. PrĄání: zdraví a veselá nálada pro všechny.
Marie Fejfarová (manelka kardiologa Zdeňka Fejfara), *1911. Vlevo spálená osobní historie, vpravo 101 let. Bývalé povolání: instruktorka tělovýchovy na stadioně Strahov. SoucĄasné bydlišteĄ: léčebna dlouhodobě nemocných Praha-Bubeneč. SoucĄasná záliba: četba anglické a francouzské literatury, pojmenovávání věcí v cizím jazyce. Vztah s potomky: bezdětná. Nezapomenutelná vzpomínka: schovávání se ve sklepě mezi uhlím – před nacisty v roce 1939, před Rusy v roce 1945; cestování s manelem po světě (pěšinky v japonských zahradách, cvrkot Hong-Kongu, chudá večeře v africkém slumu versus recepce u španělského královského páru), rozmanitost kultur. PrĄání: usnout a neprobudit se.
Poznámka: Do svých 101 let bydlela v luxusní vile po manelovi v praské čtvrti Hanspaulka. Jednoho dne se rozhodla odejít. Spálila všechny materiální vzpomínky (korespondenci, deníky, fotografie) a s kartáčkem na zuby a upanem zaklepala u dveří bubenečské LDN. Vilu s nábytkem, garderobou, knihovnou, apod. přenechala známým za to, e se o ni v LDN postarají. Jednou jí přinesli štrůdl, víc se neukázali, ve vile bydlí.Holt kdy něco dáte, nesmíte počítat s tím, e se vám to nějak vrátí. A kdy něco dostanete, nemůete počítat s tím, e si to vezmete do hrobu...S prázdnou jsme sem přišli, s prázdnou musíme i odejít.
Jan Langer (1978) je absovent Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě, kde pokračuje ve studiu jako doktorand. Studoval také na Masarykově univerzitě v Brně sociální antropologii, mezinárodní vztahy a španělskou filologii. ije v Praze a pracuje jako volný fotograf. Cyklus Století vystavoval mj. v Budapešti, Mnichově, Vídni nebo Ostravě. Nyní je k vidění na Cine East Festu v Lucemburku.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.