Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Jan Langer: Století

Jan Langer

Století

Soubor dvojportrétů starých lidí, který vznikl před šesti lety, podle slov autora nezkoumá pouze proměnu jejich fyziognomie. „Charakter člověka se jistě promeĄnĄuje, ale jeho niterná podstata jako by zu°stávala zakorĄeneĄna hluboko v propasti cĄasu. Spojením dvou fotografií téhož člověka na vrcholu a na samém konci sil... mi umožnilo nahlédnout do obecných otázek o smyslu a hodnotách lidského života, a nakonec i mé vlastní pouti.“

Jak se zrodil nápad fotografovat stoleté?

Soubor jsem začal fotografovat v rámci zaměstnání na zpravodajském serveru Aktuálně.cz. Šlo o širší zadání vymyslet nějaký vizuálně zajímavý obrazový materiál k důchodové reformě. Chtěl jsem zachytit několik respondentů a jejich každodenní život. Při výběru jsme si pak stanovili v redakci hranici sto let jako už nepopiratelně relevantní zkušenost s důchodovým věkem a životem. Když jsem navštívil první důchodkyni a povídali jsme si, vytáhla ze šuplíku staré fotografie. Vzala do ruky svou podobenku z 30. let, zasnila se a zasteskla si, jak ten život uletěl, jako by to byla jenom chvíle. Banální povzdech, jaký jsme všichni mnohokrát slyšeli. Ale mě napadlo, že kdybych dokázal tu stoletou paní vyfotografovat znovu podobným způsobem jako na tom starém (a pro ni velmi vzácném) snímku, dalo by se při jejich srovnání leccos pozorovat a nad lecčíms přemýšlet. Požádal jsem ji o to. Snažil jsem se dodržet podobné světlo, pozici, kompozici a v postprodukci i tón fotografie a její technickou podobu. Když jsem pak ty dvě fotky dal vedle sebe a přejel pohledem z jedné na druhou, jako by v jediném okamžiku opravdu uplynulo osmdesát let.

Kolik stoletých Čechů jste celkem fotografoval?

Nefotil jsem o moc více lidí, než kolik jich je ve výsledném souboru. Proces vyhledávání, oslovování a výběru lidí, kteří by byli schopni, ochotni a přístupní, je komplikovaný, samotné fotografování už byla jen třešnička na dortu. Soubor se snažím doplnit právě v těchto dnech, a to i za hranicemi ČR.

Sledoval jste i dál jejich osudy?

Do některých osudů jsem nahlédl celkem detailně z vyprávění samotných seniorů nebo jejich rodinných příslušníků. V postupujícím čase jsem je ale dále nesledoval. Obyčejně ani nebylo co. Jejich život se nijak výrazně neměnil a pomalu spěl ke konci. U některých jsem věděl, kdy k tomu došlo, u jiných ne.

Nakolik pro vás bylo setkání se starými lidmi i jinak než výtvarně přínosné?

Setkání s každým z nich pro mě bylo obohacující mnohem víc na osobní úrovni než po výtvarné stránce. Vzkaz, který jsem si z každého setkání odnášel, byl zhruba ten, že život je třeba prožívat v každé sekundě naplno a uvědomovat si ho v každém přítomném okamžiku. A také že jeho kvalitu většinou neurčují hodnoty, kterým každodenně obětujeme většinu času, ale obyčejné okamžiky s rodinou nebo naopak velmi nevšední momenty a zážitky, kterými svůj stereotyp nabouráme.

-tt-

Marie Burešová, *1910 Karolínov na KromeĄrĄížsku. Vlevo 23 let (svatba), vpravo 101 roků.

Vlasta Čížková, *1910 Panenské Břežany. Vlevo 18 let (maturantka dívčí školy), vpravo 101 roků. Bývalé povolání: kuchařka na letišti Vodochody. Současné bydliště: vlastní dům v obci, kde má rodinu. Současná záliba: sledování aktuální politické situace. Vztah s potomky: nejednoznačný – vzdálená rodina ji navštěvuje pravidelně, vlastní spíše příležitostně. Nezapomenutelná vzpomínka: přítomnost na korbě náklaďáku, který srazil Heydrichova syna, ruští vojáci v domě po osvobození, zatčení jediného syna komunisty po roce 1948, recitace svých básní novomanželům na svatbách. Přání: sílu a toleranci do partnerských vztahů.

Antonín KovárĄ, *1907 Cerekvice. Vlevo 25 let (kapelník vlastní kapely), vpravo 102 roku°. Bývalé povolání: muzikant, promítacĄ filmu°, rĄidicĄ. SoucĄasné bydlišteĄ: Domov du°chodcu° v Ústí nad Labem. SoucĄasná záliba: poslech hudby, cĄtení novin. Vztah s potomky: velmi dobrý – navšteĄvován dcerou každý den. Nezapomenutelná vzpomínka: hraní s kapelou a dveĄ štĄastná manželství. PrĄání: zahrát si na klarinet.

Prokop VejdeĄlek, *1909 Zásmuky. Vlevo 22 let (vojenská prĄísaha), vpravo 101 roku°. Bývalé povolání: technik v Hutním projektu. SoucĄasné bydlišteĄ: rodinný statek, který pro neĄj postavila dcera pod hradem TocĄník. SoucĄasná záliba: rĄezání drĄeva na cirkulárce. Vztah s potomky: velmi dobrý – bydlí s dcerou (rovneĄž v du°chodeĄ), vnucĄkou a jejím manželem. Nezapomenutelná vzpomínka: teplé cĄerstvé kozí mléko. PrĄání: zdraví a veselá nálada pro všechny.

Marie Fejfarová (manželka kardiologa Zdeňka Fejfara), *1911. Vlevo spálená osobní historie, vpravo 101 let. Bývalé povolání: instruktorka tělovýchovy na stadioně Strahov. SoucĄasné bydlišteĄ: léčebna dlouhodobě nemocných Praha-Bubeneč. SoucĄasná záliba: četba anglické a francouzské literatury, pojmenovávání věcí v cizím jazyce. Vztah s potomky: bezdětná. Nezapomenutelná vzpomínka: schovávání se ve sklepě mezi uhlím – před nacisty v roce 1939, před Rusy v roce 1945; cestování s manželem po světě (pěšinky v japonských zahradách, cvrkot Hong-Kongu, chudá večeře v africkém slumu versus recepce u španělského královského páru), rozmanitost kultur. PrĄání: usnout a neprobudit se.