Alena Wagnerová

Neviditelný kapitál

Současné Německo je konfrontováno s tím, co dosud neznalo: s nedostatkem bytů. Vedlo k němu hned několik příčin: Omezení až stop výstavby sociálních bytů, prodej obecního a podnikového domovního majetku investorům, růst nájmů, proměna nemovitostí ve spekulační objekty jako následek bankovní krize a skoro milion uprchlíků. Vzniklá situace vede především ve velkých městech až k hektickému hledání stavebních míst.

Zvlášť postižen bytovou krizí je Berlín, a právě tam přišel jeden investorský šikula na myšlenku, že by se na místě tří tisíc hektarů berlínských zahrádkářských kolonií, tak zvaných Schrebergarten, mohlo postavit, jen si to představte, 400 tisíc bytů. A já jsem až ke svému psacímu stolu slyšela, jak hlasitě mlaskal radostí nad finančním ziskem z takového geniálního projektu.

Že jsou zahrádkářské kolonie, některé staré až sto padesát let, důležitou součástí městské zeleně a pro obyvatele velkoměsta, hlavně ty chudší, místem odpočinku, sociálních kontaktů lidí různých společenských skupin, kusem přírody, místem drobných radostí zlepšujících kvalitu života, jej samozřejmě nenapadlo. Protože hodnoty, které se nedají vyjádřit v penězích, pro neoliberální ekonomické myšlení neexistují, nemá pro ně žádnou kategorii, snad jen značku x. Jak také prostou lidskou spokojenost vyjádřit v penězích? S úspěchem už by to šlo, protože ten se projeví ve výši platu, tedy v ceně pracovní síly. Ale jaká je ekonomická efektivita zalévání kytek v zahrádkářské kolonii, když si přitom přes plot povídáte se sousedem? Jakou renditu přináší? Žádnou, protože nevyčíslitelnou. Zcela absurdně tak před několika lety argumentoval jeden poslanec ze Severního Porýní-Vestfálska, když šlo o prodej čtyř obrazů Andyho Warhola z majetku země, že teprve jejich prodejem můžeme zjistit, jakou hodnotu skutečně mají. Ale jak v penězích vyjádřit sociální vztahy, lidskou pohodu, odpočinek, na to ekonomika vzorec nemá. Jenže právě tyto malé samozřejmosti, letmé úsměvy, drobná pomoc, stisk ruky starému člověku, o lásce a citu pro druhé ani nemluvě, vytvářejí onen neviditelný kapitál, lépe řečeno tmel v životě společnosti, bez něhož žádná nemůže existovat a rozpadá se, jak vidíme i u nás.

Jenže život pochopený jako finanční záležitost už není životem, nýbrž živořením. Úbytek oněch samozřejmých nedefinovatelných lidských kontaktů souvisí prakticky s racionalizací práce. Ta totiž vždycky vede ke ztrátám mezilidské komunikace. Jeden z důsledků pak míří k růstu agresivity a násilí v současné společnosti, což se tak nápadně a paradoxně vylévá právě v sociálních sítích, které by měly sloužit demokratické komunikaci a výměně názorů na společenské a politické otázky, a ne sprostým nadávkám a hrubým nepravdivým obviněním.

Nejvíc ovšem, jak bylo zjištěno, nadávají lidé osamocení. Osamoceným se ovšem stalo i nakupování. V obrovských samoobsluhách, kde si můžete vybrat mezi stovkami sýrů a jogurtů, se tím nejvzácnějším „zbožím“ stal prodavač, který by vám poradil při výběru, nebo alespoň ukázal, kde to, co hledáte, najdete. Ale v každém případě by na vás promluvil. Tak člověk obíhá kolem regálů, a když něco shodí, ani ho v tom anonymním prostředí nenapadne to zvednout. Všimněte si, chováte se tu – i já sama – jinak, než když ráno vstanete a třeba ještě trochu nespokojeni se včerejším dnem si dojdete pro housky, paní za pultem se na vás usměje a k houskám v pytlíku vám popřeje pěkný den. A co uděláte vy? Popřejete jí jej taky, podržíte někomu dveře a je vám najednou dobře.

V samoobsluze vás místo lidské tváře očekává zboží zabalené v plastikových sáčcích. Nelze vyloučit, že se v rámci globalizace s tím „svým“ obalem znovu setkáte, až se budete během dovolené koupat v moři třeba v Dominikánské republice.

Tomuto zacházení s lidmi, zbožím a přírodou se dnes říká ekonomika.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Neviditelný kapitál

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu