Pavel P. Kopecký

Mír na Korejském poloostrově?

Loňského roku jsme byli informováni o tom, že si nukleárními zbraněmi opatřená Korejská lidově demokratická republika vyhrožuje se Spojenými státy americkými, jež jsou v regionu významně bezpečnostně zastoupeny, vzájemným zničením. Přestože se jednalo o agresivitu v inkriminovaném areálu běžnou, opět se dalo vypozorovat jisté mezinárodní napětí.

Na první pohled se jinak mohlo zdát, že vzájemné slovní ataky, ostrá hana mezi Donaldem Trumpem a Kim Čong-unem má tradiční, takříkajíc rituální charakter, umocněný faktem relativně nedávného předání „otěží moci“ v Severní Koreji. Ukázalo se však, jak rozdílný může být zpravodajsky reflektovaný povrch a politické jádro problému. Diplomatická jednání mezi nepřáteli, z nichž zřejmě největší kus práce odvedlo ministerstvo zahraničí Republiky Korea, se proměnila v nevídanou mezinárodní konstelaci. V dějinně první osobní setkání mezi severokorejským a severoamerickým vůdcem v militarizovaném Singapuru, kde bylo světové veřejnosti přislíbeno jednání o míru a jaderném odzbrojení Korejského poloostrova. Ve své aktuálnosti poněkud „zamrzlá“ záležitost se tím dostala do (mediálního) popředí vývoje na Dálném východě.

Poslední léta Korejského poloostrova jsou naplněná překotným vývojem do té míry, až se idealistickým pozorovatelům zdá, že by se mohl rozdělený kout země, tradiční ohnisko mezinárodního napětí, spojit do jediného celku. Kromě ostrova Kypru (a případně Irska) jde totiž o poslední region světa, jehož vývoj hluboce poznamenává takto zjevné, formálně posvěcené územní rozdělení. Nadto dědictví studené války.

Technicky vzato znamená od roku 1953 existující příměří na Korejském poloostrově válku, jejíž délka nicméně není bezpříkladná. Vedle středověké války stoleté, kterou uvádím spíše v nadsázce, existuje dokonce přímo v tom samém areálu nikdy nepodepsaná mírová smlouva mezi Japonskem a Ruskem (nástupcem SSSR), jejímuž signování brání zejména neochota ve věci několika sporných ostrovů ze strategického souostroví Kurily.

Desetiletí vzájemných vztahů mezi následně „bohatým Jihem“ a „chudým Severem“ poznamenala také izolace KLDR, jejíž tradiční, socialisticky ladění spojenci (včetně Československa) se z velké části politicky (pře)orientovali dle výsledků studené války. Tudíž ani neměli zájem o udržování nadstandardních vztahů se státostranickým režimem v Pchjong-jangu. Nastalý „Pax Americana“ tudíž přispěl k jisté změně „zapouzdřených“, despotických poměrů Severu, jenž byl – a posud je – stíhán hospodářskými sankcemi vyspělých států.

Vědomí nutných změn stálo koncem roku 1991 u podepsání „Základní dohody o usmíření, spolupráci a neútočení“. Přesto se v této souvislosti nedá mluvit o ničem jiném než o nezbytné minimální reakci na objektivní mezinárodně-politické procesy, která měla udržet vnitřní poměry KLDR v přijatelných mezích.

Vyslovená politická osobitost Severu ale na druhou stranu posloužila, přesněji, byla opakovaně zneužita jeho nepřáteli k nastolování vlastních globálních témat. Především tak činily Spojené státy pod vedením George W. Bushe, když Pchjongjang prohlásily za součást vysloveně imaginární „osy zla“. -Údajné bezpečnostní hrozby svobodnému světu; ve skutečnosti záminky k zostřování mezinárodního napětí ze strany supervelmoci.

Spojené státy se tímto agresivním přístupem rozhodně nezavděčily každému. Ba ani některým blízkým spojencům. Ony kroky byly totiž rovněž v příkrém rozporu s tzv. sluneční politikou, uplatňovanou mezi lety 1998 a 2009. Tedy ambiciózním jihokorejským projektem, jenž navazoval na výše dotčené změny po „Roce zázraků“. Jeho cílem se mělo stát další zlepšení vztahů mezi korejskými zeměmi. Dopad relevantních aktivit byl však nakonec vyhodnocen coby pro Soul – politicky i ekonomicky – nerentabilní. Do značné míry podvracený neochotou KLDR k zásadnějším ústupkům. Případně jeho přímými vojenskými provokacemi.

Následný útlum vzájemných kontaktů vydržel několik let, až do nástupu administrativy (následně sesazené) hlavy státu, prezidentky Pakové. Stávající předák Republiky Korea jménem Mu Če-in si právem zaslouží uznání za maximální úsilí o povýšení vztahů Korejí a USA. Skvěle bylo například využito letošních zimních olympijských her, které místem konání i svým étosem navázaly na letní hry roku 1988.

Ledy se skutečně hnuly, nicméně očekávat plnou denuklearizaci oblasti, či dokonce znovusjednocení poloostrova by bylo bláhové. O politicky a hospodářsky jednotné Koreji snad netřeba ani mluvit, a co se týká zbraní hromadného ničení, jejich držení je záležitostí vnitřně-vnější politické prestiže, ale také jistého strategického odstrašení nepřátel. Disponovat ZHN (i jejich dalekonosnými nosiči) nadto není výsledkem nijak malých investic, případně zanedbatelného soustředění odborných a výrobních kapacit. Jednoduše lze proto shrnout, že snad s výjimkou jihoafrického režimu apartheidu se dosud žádný režim dobrovolně nezbavil těchto zásadních vojensko-mocenských nástrojů.

V textu jsme předložili základní nástin milníků poválečných korejských dějin, těžce poznamenaných násilným oddělením Korejců od Korejců. Vytvořením dvou dnes diametrálně odlišných státností, jejichž existence je přežitkem bipolárního soupeření. Leccos ze současného vývoje však naznačuje, že na obou stranách 38. rovnoběžky existuje záměr deeskalovat po desetiletí neuralgické prostředí a možná i dosáhnout formálního míru. Mezinárodní veřejnosti byl mimo jiné představen líbivý záměr uspořádat nové letní olympijské hry.

Uvědomme si ale, jak snadno se může nastolený trend změnit, a pokud třeba ne, na jeho reálné výsledky si budeme muset počkat obrněni trpělivostí. V dálnoasijském prostoru jde o charakteristickou ctnost.

Pavel P. Kopecký

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Mír na Korejském poloostrově?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu