Antonín Rašek

Přichází Trump s novým globálním paradigmatem?

Od červencové schůzky Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem v Helsinkách cosi jako Jaltu nebo Maltu jistě nikdo nečekal. Při první Frank Delano Roosevelt s Josipem Stalinem a Winstonem Churchillem rozdělili poválečnou Evropu, na té druhé Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem poslali železnou oponu ke dnu. Pokud jde o aktuální setkání, převládl názor, že to byl jen prubířský kámen.

Jako obvykle se ozvalo varování, že by se spolu mohli spiknout proti Evropě, jak to napsal i německý deník Die Welt. Třeba upustit od vojenských cvičení na obou stranách ruských hranic, jak se to stalo jednostranně s manévry v Jižní Koreji v dobré víře v denuklearizaci KLDR. Nebo by USA odstoupily od sankcí RF. Znepokojivé v každém případě je, že Trump o agendě setkání nejednal předem s evropskými spojenci. Chtěl jednat sám a navíc mezi čtyřma očima. Pro představitele evropských protiruských elit je Putinovým vítězstvím už jen fakt, že ke schůzce vůbec dochází; dostává se tak z izolace. Objevil se zajímavý názor, historická paralela, že jde o obdobu setkání Richarda Nixona s Teng Siao-pchingem. Ale jaksi naruby. Tehdy šlo o to, jak odlákat Čínu od Ruska, teď Rusko od Číny. Poměr jejich sil se změnil. Mít proti sobě obě tyto velmoci může pro USA znamenat vážnou zátěž. Američtí demokraté se podle tohoto názoru totiž zasloužili o vytvoření osy Moskva–Peking. Ta sice sílí, ale není ještě ukotvena smluvně. Takže příležitost podle Henryho Kissingera ještě existuje, jak se o tom snažil přesvědčit i Trumpa.

Tento scénář může v dobré víře konvenovat ruskému premiérovi Medvěděvovi, že by tím získal technologickou podporu pro nepříliš zdárně se rozvíjející ruskou ekonomiku závislou převážně na odbytu surovin. To by ovšem bylo geopolitické tsunami. A Evropa v tom v očích Trumpa nehraje tak podstatnou roli. Vycítil to předseda Evropské rady Donald Tusk, který vyzval prezidenta USA Donalda Trumpa, ruského prezidenta Vladimira Putina a Čínu ke spolupráci. Ve hře je i americko-íránské napětí, při němž Američané potřebují, aby v případě jeho řešení bylo Rusko alespoň neutrální.

Jde o strategický cíl, takže se po jednání nemusí ani dostat na veřejnost. Už proto, jak je stále živé podezření, že Rusové podporovali Trumpa v prezidentských volbách. Ani pro Putina to určitě není snadné rozhodování. Čínu jen tak snadno Trumpem nahradit nelze. A ani pro Trumpa není snadné navázat pevnější vztahy s Ruskem, když dvě třetiny Američanů podle některých výzkumů považují za hrozbu právě tuto zemi.

Schůzka v Helsinkách

Jednání předznamenalo Trumpovo jinak objektivní přesvědčení, že vztahy obou zemí po pádu bipolarity nikdy nebyly horší. Podle něj je to trochu masochistická vina mnoha let americké hlouposti. Jak se očekávalo, Trump a Putin se nemohli vyhnout vzájemným rusko-americkým vztahům, ruskému ovlivňování amerických prezidentských voleb, jadernému odzbrojení, Sýrii, Ukrajině, Pobaltí a možnému návratu Ruské federace do G8. To poslední ovšem zdaleka nezávisí jen na Spojených státech, i když to mohou jistě ovlivnit. Trump tato témata ještě doplnil o vojenskou problematiku a vztah k Číně.

Na první pohled se zdá, že se splnil jeden z Trumpových předpokladů: „Mám na programu NATO, Spojené království a Putina. A upřímně, Putin může být tím nejsnadnějším ze všech.“ A tak by někteří lidé mohli dojít i k jedné z jeho představ o Putinovi: „Není to můj nepřítel. A doufejme, že jednou třeba bude i můj přítel.“ Jenže jednání přes jistě řadu pozitiv mělo jeden velmi rizikový bod. Bylo jím v souvislosti s potenciálním ruským ovlivňováním amerických prezidentských voleb znevážení činnosti amerických zpravodajských služeb, což může mít pro Trumpa vážné a dlouhodobé důsledky. Prezident se však po návratu okamžitě opravil, že šlo o přeřeknutí.

Ve výrocích našich politiků a stovkách reakcí na sociálních sítích převládalo mínění, že se oba prezidenti alespoň na něčem pozitivním domluví a chtějí nadále jednat. Snad nejzávažnějším sdělením bylo přesvědčení, že Spojené státy mohou bez spojenectví s evropskými zeměmi jen těžko čelit čínské a ruské výzvě.

Jde o něco víc

Není zatím zřejmé, přichází-li Donald Trump s promyšleným, či jen intuitivním záměrem podstatné globální změny, nebo mu to někteří politologové a komentátoři jen přišívají. Jeden napsal: „Amerika ničí globalizační paradigma, které vytvořila, a ne proto, že se přežilo, ale přestalo jí sloužit.“ Téma je tedy v éteru, svět možná podstatnou změnu potřebuje. Ke změně paradigmatu dochází vždy, když se dosavadní vyčerpá.

Obvykle je za paradigma považován určitý vzor, model nebo obecně přijímané schéma myšlení. Pojem definoval Thomas Samuel Kuhn v díle Struktura vědeckých revolucí (1962, USA). Přijetí nového paradigmatu znamená revoluci ve vidění světa. Paradigmatem západního světa je liberální demokracie organicky spojená s ochranou lidských práv a svobod a s tržní ekonomikou. Modifikované pojetí trhu akceptují i autokratické režimy čínského či ruského typu a muslimský svět s náboženskou determinací života.

Trump západní paradigma atakuje. Ve snaze denuklearizovat Korejský poloostrov rezignoval, netrvá na respektování lidských práv. O tom, že nejde o ojedinělý případ, svědčí vystoupení USA z Rady OSN pro lidská práva. Zdůvodňují to jejími protiizraelskými postoji a členstvím zemí, jako jsou Kuba a Venezuela. Když USA jednaly s SSSR o odzbrojení, měla jejich dohoda také přednost před požadavkem stáhnout sovětskou armádu z Československa nebo propustit ruské disidenty.

Jsme u klasického dilematu: dávat vždy přednost lidským právům, preferovat bezpečnost, či řešit podobné situace ad hoc?

Ideu EU o volném trhu Trump narušil zaváděním cel. Podle něho Američané byli natolik tolerantní k ostatním, že se dostali do nerovnoprávného postavení. Kdyby to bylo namířeno proti zemím s jinými paradigmaty, dalo by se to snad pochopit. Objektem nové obchodní politiky jsou ovšem i západní spojenci. Trump zpochybňuje OSN, EU a došlo i na NATO. Pokud jde o cla, kritici namítají, že ekonomicky nejúspěšnější jsou země s nejvyššími mírami protekcionismu. Čína ochraňuje své trhy monetární politikou, spekulativně vykládanými normami, aby zamezila nežádoucím zahraničním firmám v přístupu na čínský trh apod. Také Američané ve své historii bránili zuby nehty své podniky a pracovní místa – připomeňme „Buy American Act“ z roku 1933. I v našich obchodech označujeme české zboží. Indie letos zvýšila cla u 50 produktů. Ve Francii předseda vlády Edouard Philippe oznámil rozšíření platnosti tzv. Montebourgova dekretu, což umožní ochranu strategických podniků před možným převzetím zahraničním investorem. Znepokojilo to někoho? Co když jsou obchodní války prospěšné a dají se vyhrát? Je lepší vést obchodní válku než skutečnou. I když obchodní střety někdy končí ozbrojenými.

Hledáme-li příčiny Trumpova počínání, zjevně vycházejí z jeho kréda Amerika především! Přijal je jako reakci na státní dluh přesahující roční HDP, na úspěšný rozvoj autokratických režimů a agresivitu muslimského světa, které oslabily americký leadership. Tak si počíná i Rusko a stejný cíl má Čína. Politika uplatňovaná také vůči evropským spojencům i sousedním Kanadě a Mexiku je nepochopitelná zdánlivě: pokud si neuvědomíme, že jednou z klíčových doktrín USA je ta Wolfowitzova o nezaměnitelnosti amerického vůdcovství. Paradoxně může vést k politické izolaci USA, pokud to není přímo Trumpovým cílem. A může vyústit v konečnou ztrátu leadershipu. Trump odchází od dosavadního paradigmatu, ale nenabízí nový. Co když nechce vyprovokovat obchodní katastrofu, ale jen vyburcovat letargický svět, snaží se vybalancovat politiku a ekonomiku tak, aby přinášela americkým podnikům zisky? Až historie ukáže, jestli tato dost nezvyklá metoda funguje. Generální ředitel Světové obchodní organizace (WTO) Roberto Azavedo ale vyjádřil obavu, že Trumpův odklon od volného obchodu povede k úpadku mezinárodní výměny zboží a k pádu WTO.

Z rozehrané partie je Trump jistě přesvědčen, že nové globální paradigma může vzniknout jen jako výsledek střetu tří supervelmocí – USA, RF a ČLR. Jeho největším handicapem je jeho složité postavení na vnitropolitické scéně. A pokud jde o Evropu, bude-li chtít udržet s tímto triumvirátem krok, vyžádá si to nezměrné úsilí.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Přichází Trump s novým globálním paradigmatem?

Schůzka v Helsinkách

Jde o něco víc

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu