Daniela Honigmannová

Západoněmecká východní politika a československý disent

Západoevropská levicová politika věděla o existenci východoevropského disentu a zastávala se jeho představitelů i během mezistátních rozhovorů. Vzájemný dialog ale probíhal spíše nahodile a obě strany se ve svých pozicích často míjely. Pozice Sociálnědemokratické strany Německa a Charty 77 na příkladu Nové východní politiky a Pražské výzvy z roku 1985 srovnává příspěvek z konference k nedožitým devadesátinám Jaroslava Šabaty na podzim 2017.

„Der Frieden ist nicht alles, aber alles ist ohne den Frieden nichts.“ – „Mír není všechno, ale nic není bez míru,“ jsou slova západoněmeckého kancléře Willyho Brandta z roku 1969. Z roku, kdy spolu se svým důvěrníkem Egonem Bahrem zformuloval Novou východní politiku (Neue Ostpolitik). I díky ní pak došlo ke svolání helsinské mírové Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Závěrečný akt této konference se stal argumentačním východiskem východoevropské opozice až do konce osmdesátých let.

Wandel durch Annäherung, tedy změna sblížením byla metoda, kterou Brandt s Bahrem využívali a počínaje rokem 1970 díky ní dosáhli průlomu nejen v německých, ale také v mezinárodních vztazích. Ve velmi rychlém sledu uzavírali síť mezistátních smluv o mírovém řešení konfliktů – v roce 1970 byla podepsána smlouva s Moskvou, v prosinci stejného roku s Varšavou, v prosinci 1973 potom smlouva s Prahou.

Tyto smlouvy byly základem nové východní politiky, která otevírala cestu k obnovení a úpravě vztahů mezi východním a západním Německem. Hlavní místo zaujala v roce 1972 Smlouva o základech vztahů mezi Německou spolkovou republikou a Německou demokratickou republikou, kde se oba německé státy dohodly na rovnoprávných vztazích a vzájemně uznaly svou suverenitu.

Šlo o velký úspěch Brandtovy a Bahrovy východní politiky, jakkoli Bahr už tehdy varoval před příliš velkým nadšením. Hned po podpisu smlouvy řekl – posléze často citovaná slova –, že doposud Spolková republika neměla s NDR žádné vztahy a nyní má alespoň vztahy špatné.

Za Brandta i jeho nástupce Helmuta Schmidta pak byla v návaznosti na Smlouvu o základech vztahů… uzavřena více než desítka dalších dohod a protokolů. Oba německé státy postupně upravily své vztahy v oblasti cestovního ruchu, činnosti pošty, životního prostředí, zdravotnictví a sportu, ale domluvily se i o průběhu vzájemné hranice.

Byla to ale právě smlouva z roku 1972, která poprvé řekla, že oba německé státy jsou spolu ochotny jednat, že uznávají nenarušitelnost svých hranic a že se vůči sobě vzdávají násilí. Na meziněmecká jednání a jednání mezi Bonnem a východoevropskými státy pak od roku 1973 navázalo jednání KBSE uzavřené o dva roky později v Helsinkách jejím Závěrečným aktem. Zejména třetí část smlouvy byla považována za průlom ve vztazích mezi bloky studené války – všechny zúčastněné státy, tedy i NDR a ČSSR, v něm přislíbily dodržování lidských práv a také možnost volného pohybu.

Podpis Závěrečného aktu KBSE znamenal krok od mírové a uvolňovací politiky k politice evropské. Pražská výzva z roku 1985 – známý dokument československé opozice vztahující se k otázkám mírové a mezinárodní politiky – je právě pokusem o dovršení procesu KBSE a požadavkem na praktické provedení jejího Závěrečného aktu.

Sociální demokraté a NDR

Po třinácti letech u moci odešli sociální demokraté v říjnu 1982 do opozice. To také znamenalo, že museli najít jiné cesty, jak dále provádět svou zahraniční politiku a udržovat vztahy s východoněmeckou komunistickou stranou SED. Sloužila k tomu setkání na úrovni vedoucích stranických grémií i místních sdružení, vznikla řada společných dokumentů. Kritici říkali, že sociální demokracie provozuje svou Nebenaussenpolitik – vedlejší zahraniční politiku. Sociální demokraté sami hovořili o druhé fázi politiky uvolňování – détente.

V centru této druhé fáze uvolňovací politiky stála otázka společné bezpečnosti a probíhala na pozadí nových odzbrojovacích iniciativ v mezinárodní politice. Mezistranické vztahy se v té době vyznačovaly pozoruhodným akcionismem. Každoročně se setkávali předseda poslaneckého klubu SPD v Bundestagu a posléze i předseda samotné SPD Hans-Jochen Vogel a generální tajemník SED a předseda východoněmecké státní rady Erich Honecker. Existovala i celá řada pracovních skupin, které pracovaly zejména na podkladech a stanoviscích k tématu odzbrojování, například na vytváření různých zón bez atomových nebo chemických zbraní. To všechno byly vůči partnerům v SED velmi vstřícné kroky.

Národní emancipace versus národní jednota

Základem Nové východní politiky bylo hned od počátku uznání statu quo v Evropě. Národní německá jednota, kterou po válce nikdo nechtěl zpochybňovat, už na konci šedesátých let nebyla realistickým politickým cílem. Jak tehdy říkal Willy Brandt, nebylo na místě nabízet obyvatelstvu nevinnou lež (Lebenslüge), ale popsat, jak skutečně vypadá realita.

Peter Bender, mj. gymnaziální spolužák Egona Bahra a člověk, který coby novinář Brandtovu novou východní politiku intenzivně podporoval, vysvětloval, že kancléřova iniciativa počítala s tím, že západní Němci se vyrovnali s rozdělením Německa. Jejich sousedé na východě i na západě to totiž již dávno dokázali.

Německá spolková republika pochopitelně nikdy nemohla uznat východoněmecký stát z hlediska mezinárodního práva. Bránily tomu nejenom status Berlína coby města spravovaného čtyřmi velmocemi, ale i její mezinárodně-politické sebevědomí. Úspěch Smlouvy o základech vztahů… z roku 1972 ale spočívá v tom, že zabránila dalšímu oddalování obou států kvůli jejich odlišnému vývoji. A znamenala také, že se udělalo vše, co bylo možné, aby národ držel pohromadě. Byl to mnohem realističtější cíl než znovusjednocení, které se pro danou chvíli stalo anachronismem.

Při úspěchu generálního politického tahu nebyl pro západní Německo problém ani v tom, že Honeckerova politika stavěla na státní emancipaci NDR, ani to, že východní Německo získalo v roce 1973 své křeslo v OSN společně s Německem západním.

Politika z rozděleného města

Nikde nebyla palčivost německého rozdělení tak viditelná jako v Berlíně. Pro lidi na západě Německa mohlo rozdělení znamenat něco abstraktního. Západní Berlín byl nadále de facto frontovým městem, kde lidé neprožili ani jeden den bez pohledu na rozdělující zeď. Přítomná byla také obava, že čím více se upevní rozdělení Německa na dva státy, tím méně jasná bude budoucnost samotného západního Berlína.

I pro berlínské sociální demokraty – i když i oni museli na počátku osmdesátých let odejít do opozice – bylo tedy stejně důležité rozvíjet vlastní politickou iniciativu jako pro jejich soudruhy na spolkové úrovni. V letech 1981–1989 tak berlínští zastupitelé Alexander Longolius a Harry Ristock dostali za úkol navázat a rozvíjet vztahy s východoněmeckou SED. A udělali a vytvořili něco, co západoberlínský starosta za SPD Walter Momper později popsal jako úroveň výměny informací a společného porozumění.

Oficiální formou těchto jednání byla od roku 1983 řada standardních schůzek a rozhovorů. V nich si zástupci obou stran nevyměňovali informace pouze o světové politice a o svých názorech, ale také velmi konkrétně jednali o opatřeních pro zlepšení životních podmínek v rozděleném městě, např. o možnostech cestování mezi oběma částmi města.

Setkání ve velkém formátu se konalo do roku 1990 dvanáct. Složení účastníků bylo různé, vždy šlo o osm až deset předních zástupců zastupitelského klubu nebo předsednictva SPD na straně jedné a zástupce Ústředního výboru SED a takzvaného Západního oddělení ministerstva zahraničních věcí NDR. Je vcelku pozoruhodné, že tento mezi-berlínský dialog fungoval až do konce vlády SED. Poslední společná schůzka proběhla ještě v únoru 1990.

Z dosavadního výkladu by mělo být zřejmé, že berlínská sociální demokracie byla silně fixována na své vztahy se SED. Což kromě jiného znamená, že se, ani pokud jde o oblast mírové spolupráce a odzbrojovacích iniciativ, téměř nezabývala opozicí v NDR. Což platí i v měřítku západoněmeckém. Přestože do Spolkové republiky postupně přicházelo čím dál tím více zpráv o východoněmecké opozici a o represích proti ní, málokdo v bonnské republice jí přisuzoval význam odpovídající jejím výsledkům v době zhroucení východoněmecké vlády na podzim 1989.

Pokud jde o vztah k opozici, je na místě ještě připomenout, že v neoficiální sféře vztahů sociální demokracie a SED disidenti či opozičníci vždy jistou roli hráli. Docházelo k předávání tajných dopisů přes polooficiální kontakty. Západoněmecká vláda neoficiálně platila finanční kompenzace východoněmecké vládě, pokud tyto lidi pustila z NDR ven. Zatím existují pouze nejasné představy o počtu takto vykoupených osob. Britský historik Timothy Garton Ash hovoří o jednatřiceti tisících vykoupených politických vězňů a o dvě stě padesáti tisících případů slučování rodin, za které spolková vláda měla zaplatit tři a půl miliardy západoněmeckých marek.

SPD a SED – od strategie ke kumpánství?

Oproti praxi západoněmecké sociální demokracie píše Jaroslav Šabata ve svém známém dopisu Edwardu Thomsonovi jménem československého disentu, že solidarita západoevropského mírového hnutí musí platit nejen pro disidenty, které režim utiskuje tak, že musejí odejít do exilu nebo končí ve vězeních. „Solidarita s námi nemůže být jen solidaritou s lidmi, kteří jsou obětí boje s určitými poměry. Nesmí být jen humanitárně motivovanou solidaritou,“ psal tehdy Šabata. Nýbrž že musí platit také všem těm, kdo usilují o dialog a o demokratizaci – tedy například i pro reformní komunisty. SPD ovšem okamžik na integraci tohoto motivu do své politiky propásla. Vědomě budované těsné vztahy se SED jí bránily zaujímat takové postoje, které by veřejně a přímo posilovaly opozici v NDR.

SPD své herní pole viděla především v jednání se SED a byla přesvědčena, že může držitele moci v NDR přivést k demokracii. Jistých úspěchů přitom dosáhla – oteplování vztahů s sebou neslo menší míru ohrožení válečným konfliktem, mírně se zlepšovala i lidskoprávní situace v NDR: byla vyhlášena amnestie pro politické vězně, byl zrušen trest smrti, postupně bylo snazší vycestovat legálně na západ. Razantní proměna ovšem nepřišla až do pádu berlínské zdi. Honecker se bránil všem demokratizačním tendencím tak usilovně, až by se dalo říci, že trpěl „perestrojkofobií“.

Jakkoli se často ozývali, nedokázali se kritici berlínské dialogové iniciativy ve straně prosadit až do pádu berlínské zdi. Platilo to i v případě tak vlivných postav, jakou byl západoberlínský starosta přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Dietrich Stobbe. Jak řekl v roce 1989, politika détente se stala samoúčelem a mír dostal přednost před demokratickými cíli. Podle Stobbeho se vztah mezi SPD a SED stal kumpánstvím.

SPD nepodpořila demokratizační tendence ve východním Německu ani ve chvíli, kdy se tam objevila sesterská Sociálnědemokratická strana v NDR (SDP). Na její ustavení 7. října 1989 reagovali západoněmečtí sociální demokraté spíše otráveně, protože o něm nebyli v předstihu informováni. Východoněmeckým sociálním demokratům dokonce radili, aby nechali svou stranu být, raději vstoupili do SED a reformovali ji zevnitř. Vědomý distanc východoněmecké sociální demokracie k její západní sestře se odrážel i v užití zkratky SDP namísto tradiční SPD používané na západě.

Strategie odpovídající době

Dialog se zeměmi pod sovětským vlivem považoval československý disent za zásadní. Charta 77 právě proto požaduje, aby československá vláda jednala s opozicí a Šabata i vládám východoevropských zemí přiznával jisté legitimní politické zájmy. Viděl také potřebu dialogu, protože dialog je menší zlo než možná válka s nedozírnými následky. A požadoval jednání se současnými reprezentanty východního bloku všude tam, kde to bylo možné. Protože uznání statu quo přece neznamená, že se nic neděje.

Do roku 1985 už se požadavky po změnách v rámci Charty 77 konkretizovaly tak, že Pražská výzva představovala německé znovusjednocení jako předpoklad mírového uspořádání Evropy – při zachování stávajících hranic, ale také za naprostého práva na sebeurčení obyvatel obou německých států. Byl to krok proti bezprostřednímu duchu doby, protože politický vývoj během dvou předcházejících desetiletí byl obrácený. Jak píše Timothy Garton Ash, už v době kancléře Kurta Georga Kiesingera, tedy v šedesátých letech, došlo k zásadní proměně strategií od „uvolňování znovusjednocením“ ke „znovusjednocení uvolňováním“.

Západoněmečtí sociální demokraté viděli otázku znovusjednocení právě naopak než Šabata a Charta 77. V dokumentu Spor o ideologii a společnou bezpečnost (Der Streit der Ideologien und die gemeinsame Sicherheit) ze srpna 1987 společně se SED uváděli, že obě Německa se musejí připravit na to, že bude třeba dlouhé doby, kdy vedle sebe budou muset fungovat. Ani jedno z nich nemůže odmítat oprávněnost existence druhé strany.

Helmut Kohl přijal v té době se všemi protokolárními poctami Ericha Honeckera a tím vyjádřil respekt vůči NDR. Spoluzakladatel východoněmecké SDP Stephan Hilsberg hovořil o desolidarizaci s opozičním hnutím v NDR.

Šabata se bránil tematickému a ideologickému omezení ze strany západoevropského mírového hnutí vůči skupinám ve východní Evropě, které žádaly německé znovusjednocení. Zcela evidentně byl před západoněmeckými sociálními demokraty v tom, že byl až vášnivě přesvědčen, že berlínská zeď je provizorium a že musí dojít ke konci německého rozdělení. Znovusjednocení potom samozřejmě vypadalo jinak, než jak si to Šabata představoval. Ve své kritice, že západoevropské a západoněmecké mírové hnutí zanedbávalo otázku německého rozdělení a její řešení, měl ale pravdu. Sám byl v těchto otázkách odvážnější a netrpělivější.

Když se ohlédneme zpět, můžeme s ním snadno souhlasit. Ale tehdejší duch doby, atmosféra v Německu a Berlíně v osmdesátých letech je pro nás dnes už jen těžko představitelná. Sociální demokraté svou politiku prováděli a dialog vedli na nejistém terénu s nevypočitatelným partnerem. Nebezpečí války zůstávalo velké. Nikdo si nebyl jist, že vláda NDR nebo Sovětského svazu nezasáhne vojenskou silou proti opozičníkům. Trauma Pražského jara 1968 působilo i o dvacet let později.

Šabata byl vášnivým přívržencem demokratizace států východního bloku jako předpokladu jednotné Evropy. S pohledem na popsané iniciativy můžeme přinejmenším říci, že politika dialogu v rámci velké evropské mírové politiky byla hluboce demokratická.

Dialog je nejdemokratičtější ze všech forem jednání s politickým protivníkem, předpokládá rovnoprávné role všech účastníků. Dialog vyžaduje respekt všech účastníků vůči svým partnerům, vyžaduje otevřenost vůči možným výsledkům a silné sebevědomí, co se týče vlastního názoru, politické kultury a konstituce. Berlínští sociální demokraté často argumentovali stejným způsobem, věřili ve vyzařovací sílu demokracie.

Evropa jako svazek, ne jako blok

Mírový dialog zůstává trvalou nutností a výzvou především v dobách, jako jsou ty naše, kdy posilují populisté a provokatéři. Mnoho konfliktů, které po desetiletí byly vedeny zbraněmi, nakonec skončilo díky dialogu – připomeňme jen Severní Irsko a IRA, Kolumbii a FARC.

Na druhé straně slyšíme výměny ostrých slov mezi Spojenými státy a Severní Koreou nebo Spojenými státy a Íránem. To znamená, že nebezpečí jaderné války může být méně nebo více přítomné, ale pořád je reálné. Ani tváří v tvář sebezničení se ale mírová politika cestou dialogu celosvětově doposud neprosadila.

Pokud jde o Evropu, musíme ji také vnímat jako velký mírový projekt. Ve smyslu Pražské výzvy, která požadovala, že z Evropy se nemá stát třetí světový blok ve schématu studené války, ale cílem je „překonání bariér, zatarasujících cestu ke sjednocené, demokratické a svéprávné Evropě svobodných občanů a národů,“ jak se psalo v průvodním dopisu, se kterým byla Pražská výzva kongresu západoevropských mírových hnutí v roce 1985 odeslána.

Text vychází z příspěvku, který autorka přednesla na konferenci k nedožitým 90. narozeninám Jaroslava Šabaty Dějiny přece jen velkým příběhem jsou v Senátu Parlamentu České republiky 2. listopadu 2017. Konferenci uspořádali předseda Senátu PČR Milan Štěch, Masarykova demokratická akademie a pražská kancelář Friedrich-Ebert-Stiftung.

Daniela Honigmannová (1976) je historička, několik let v Berlíně pracovala jako expertka na historii tamní sociální demokracie. V současnosti žije v Praze a pracuje v Ekumenické akademii.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Daniela Honigmannová

Západoněmecká východní politika a československý disent

Sociální demokraté a NDR

Národní emancipace versus národní jednota

Politika z rozděleného města

SPD a SED – od strategie ke kumpánství?

Strategie odpovídající době

Evropa jako svazek, ne jako blok

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu