Olga Hostovská

Kůrovcová kalamita včera a dnes

Jsem ročník 1936 a válečné dětství jsem prožívala ve východočeském Opočně. Když se po válce hrabě Colloredo-Mansfeld směl vrátit na opočenský zámek, z něhož ho okupanti vyhnali, nastoupila moje maminka na zámecké lesní správě jako sekretářka lesního rady Koniase. Pan rada Konias byl vyhlášený odborník, který hraběcí lesy spravoval vynikajícím způsobem, a tak není divu, že když Colloredo-Mansfeldové museli po roce 1948 opustit svůj majetek podruhé, Opočno se stalo sídlem Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. V každém případě já jsem už od dětských let věděla, že nejlepší lesy jsou smíšené, protože tak snadno nepodléhají kalamitám. Ostatně měla jsem možnost se o tom přesvědčit i v praxi, když jsem opakovaně vysazovala stromečky. Poprvé ještě se skautským oddílem někde u Kolovrat, později, v rámci povinných brigád na gymnáziu, v Harrachově a v Bedřichově na Trutnovsku.

Shodou náhod poté, co jsme se s maminkou přestěhovaly do Prahy, dostala v roce 1951 místo v Odbytovém sdružení papírenského průmyslu (OSPAP), které podléhalo až do roku 1954 ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu (později ministerstvu chemie). V každém případě, když v roce 1954 vypukla kůrovcová kalamita, vyrazily jsme hned po maturitě s několika kamarádkami na Tachovsko zachraňovat pohraniční lesy s brigádou, kterou pořádalo příslušné ministerstvo. V duchu místního oblíbeného hesla „Tachov, Tachov, Planá – prdel zakopaná“ byla naše brigáda ubytována uprostřed lesů v zámečku Diana, dost daleko od jakékoli civilizace. Odtud jsme každého rána vyráželi do boje proti kůrovci.

Kůrovcové kalamity obvykle ohrožují jehličnaté lesy, když v důsledku nějaké prudké bouře nebo vichřice dochází k polomům a včas se neudělá pořádek. Kůrovci totiž raději kladou vajíčka pod kůru stromů ležících. Preventivní ochrana lesů spočívá v tom, že se v lese na různých místech porazí několik stromů, takzvaných lapačů nebo lapáků, počká se, až do nich kůrovci nakladou vajíčka, a dřív než se vylíhne nová generace, kůra se oloupe a spálí a všechno dokola se pořádně uklidí.

Kůrovcové brigády jsem se zúčastnila i v následujícím roce, hned po první spartakiádě, tentokrát s kolegy z FF UK, včetně několika čínských studentů, kteří – na rozdíl od nás, českých reptalů – veškeré nepohodlí přijímali se stoickým klidem. Tentokrát to bylo na Šumavě kdesi v okolí Železné Rudy. Podmínky byly ještě o něco drsnější než v předchozím roce. Bydleli jsme opět daleko od civilizace, tentokrát v jakémsi přízemním montovaném baráku, a cesta na pracoviště nám trvala asi hodinu. Vraceli jsme se z práce pozdě odpoledne a to nám na ubytovnu přivezli jídlo. Ale měli jsme hlad. Nakonec jsme si u svých „pečovatelů“ objednali vajíčka, cibuli, sůl a nějaký tuk a dojídali jsme se smaženicí připravovanou z hub, které jsme nasbírali cestou.

Pak už jsem naše kůrovce přestala sledovat, ale pamatuji se, že jeden můj známý, který pracoval v opočenském výzkumáku a v roce 1968 emigroval, pomáhal v Rakousku zachraňovat tamní lesy před kůrovcovou kalamitou a byl za to snad dokonce vyznamenán.

Vlastní pohled na rakouské lesy se mi naskytl na konci osmdesátých let, kdy jsme se s rodinou vraceli z dovolené v Itálii a přespali jsme ve Steinachu u rakousko-italských hranic, na statku Steidelhof, k němuž patřila i část okolních lesů. Majitel statku ve Steinachu trvale nežil, jezdil si sem jen v zimě zalyžovat a v létě zde trávil část dovolené, takže o statek a polnosti se staral nájemce, který by ale zemědělstvím nebyl svou početnou rodinu uživil, takže si přivydělával u správy silnic. Kdo se staral o lesy, nevím, ale když jsme se šli projít kolem statku, byli jsme překvapeni, jak byl les čistý, jakoby přímo umetený, nikde žádná spadlá větvička.

I u nás jsme mívali kdysi lesy uklizené, ale to jsme byli ještě chudí a na venkově se topilo zásadně dřívím. Ostatně i dnes, když se na nějakém veřejném pozemku kácejí stromy, místní rozhlas vyzývá obyvatelstvo, že ořezané větve jsou k dispozici a kdokoli si je může odvézt. Jenomže kdo by dnes dříví vozil na trakaři, nebo ho dokonce tahal na zádech? A kdo má auto, ten si obvykle topení obstarává pohodlnějším způsobem.

Začátkem devadesátých let jsem zase dostala možnost seznámit se s lesy v severozápadním cípu Čech. Naše dcera se svým manželem koupili na Teplicku chalupu na nejvyšším místě v obci, pěkně pod lesem. Brzy jsme ovšem shledali, že les, nikým nekontrolovaný, pomalu sestupuje z kopce do údolí. Na jeho okraji, v sousedství naší chalupy, byly ještě v devadesátých letech vidět zbytky nemovitostí, které neměly takové štěstí přežít, a lesní porost se tu mísil s ovocnými stromy. Ale přece jen tu panoval jistý pořádek. Z horní části zahrady se brankou mohlo projít na pěšinku, která spojovala dům s lesní cestou, po níž se došlo až do sousední vesnice. S manželem jsme upravili pěšinku natolik, že se po ní bez problémů dalo projet s dětským kočárkem. Pak ale přišla bouřka a s ní polomy. A to byl začátek zkázy.

Lesy, které za socialismu byly majetkem státu, se v devadesátých letech částečně vracely majitelům. Tam, kde nebylo komu vracet, připadly lesy obcím. Když došlo k zmíněným polomům, obec zadala likvidaci škod firmě. Tu ovšem zajímalo pouze dřevo, které bylo možno dále zpracovat na pile. V lese po sobě zanechala příšerný nepořádek, který tam panuje dodneška. Po dřevě stahovaném koňmi k silnici zůstaly hluboké rýhy, které místy narušily i lesní cestu. Naše pěšinka zmizela pod hromadami těžkých větví, které nikdo neodklidil; ty teď zvolna prorůstají mlázím, jež nikdo nekontroluje. Z civilizovaného lesa se pozvolna stává prales. Domnívám se, že se nejedná o výjimečný případ.

Nevím, proč byly šumavské lesy začátkem devadesátých let vyhlášeny národním parkem. Nechci se plést do řemesla odborníkům, ale připadá mi nesmyslné, aby země tak malá a tak zalidněná, jako je naše republika, měla tolik národních parků, a to včetně lesů, které ani nejsou původní a typické pro naše území. O Boubínském pralese nemůže být pochyb, ale naše lesy na hranicích s Německem jsou dosud převážně smrkové, i když od kůrovcových kalamit, jež jsem kdysi pomáhala zažehnat, uplynulo víc než šedesátých let a novou výsadbou se mohlo leccos změnit. Spíš to vypadá, že není, kdo by se staral.

Věčně posloucháme spory mezi takzvanými profesionály a zelenými, jestli se smí v národním parku kácet, nebo jestli si příroda pomůže sama. Obávám se, že na Šumavě nepomůže. Jsem přesvědčená, že je u nás dost odborníků, kteří vědí, jak o lesy pečovat, problém ovšem je v tom, že se tak neděje.

Kdekdo chce na lesích vydělávat, ale nikdo se necítí kompetentní o lesy pečovat, a soukromou firmu, která v lesích těží, prý nelze přinutit, aby po sobě uklidila. Tak že bychom snad zase zavedli brigády? Už existují dobrovolníci, kteří odklízejí z lesů všelijaké nedovolené skládky i to, co tam po sobě zanechali turisté, třeba by se někdo ochotný našel. Anebo že by se znovu u nás zřídilo ministerstvo lesního hospodářství?

Jde ovšem především o to, abychom věděli, co chceme, znovu neobjevovali Ameriku a nepodřizovali chod státu tomu, která strana zrovna drží kormidlo. Ministři zemědělství (ostatně nejenom oni) se u nás střídají jako svatí na orloji, takže i kdyby byl ministr sebeschopnější, většinou ani nemá čas něco prosadit.

Jen se obávám, že tu demokracii si u nás každý představuje trochu jinak; a že svoboda bez hranic všechno rozhodně nevyřeší.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Kůrovcová kalamita včera a dnes

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu