Zdění komínu u jeho boudy mu šlo od ruky, hnal by ho a k nebesům, to kdyby měl tolik cihel a více ho bavilo jezdit s kárkou do vzdálených stavebnin pro suchou maltu. Skončil na třech metrech a padesáti centimetrech, ale to podle jeho metru, ve skutečnosti komín čněl do výše téměř čtyř metrů. Čím vyšší, tím lepší tah. V kamnech musí hučet, aby se teplo mohlo slastně linout. Ovšem spotřeboval na to téměř všechnu vodu z jezírka, v něm ádná nová nepřibyla.
Nezbývá mu, ne aby se konečně dal do opravy pumpy, co bude dílo okamiku, jak si představoval. Za pomoci trojnoky a kladkostroje vytáhne ze studny potrubí i s pracovním válcem, ten rozebere a opraví, vdyť pumpa je zařízení primitivní.
Ze starých hranolů, které vyprostil z nějaké polozřícené staré dílny, sestavil nad pumpou trojnoku a pajcrem odsunul betonový poklop. Z kamenem roubené studny vanul chlad a do tváře mu vylétlo hejno komárů. Hladina vody se zaleskla v temnotě jenom jako malé oko, tak hluboko byla. Uvázal na motouz kus cihly a studnu změřil. Podle jeho metru měla skoro dvacet metrů a vody v ní bylo dost. V průměru měla studna více ne metr a půl, a to opět podle jeho metru! Určitě bývala zdrojem vody pro širší okolí, celé hospodářství, nebo dílnu, výrobní provoz. Tím se zabýval skoro půl dne.
Pak zavěsil na trojnoku kladkostroj, přivázal k němu těleso pumpy a vskutku celkem lehce ji pozdvihl. Kladkostroj je toti úasný stroj! Přírubu pumy podloil a hák kladkostroje přivázal úvazkem za potrubí pod pumpou. Vyčnívající část s pumpou pak vyvázal k příčnému trámku, aby mohl přivázat hák kladkostroje o metr níe. Tento postup musel zopakovat asi sedmkrát, ne se ze studny konečně vynořil sám pracovní válec. Byla to téměř slavnostní chvíle, proíval ji i kocour Rour, který všechno uasle sledoval. – Roure, teď konečně děláme to, co je pro náš ivot tady nejdůleitější. Konečně budeme mít svou vodu ze starého pramene, staropramene! Třebas i pivo bychom si mohli vařit, nesmyslně ho napadlo, neboť takovou chuť na ně měl! Kdy měl naposledy pivo?
Přírubu válce svíraly čtyři šrouby se zarezlými maticemi. Jak dlouho spolu dríte, od první republiky? Pasoval na ně klíč sedmnáctka, ty měl dokonce dva, to kdyby mu jeden vypadl z ruky do studny. Věděl, jak to v praxi chodí. Do kelímku si nalil strojního oleje a štětcem potíral závity a matice a doufal, e se olej do nich co nejrychleji zapustí. Líbilo se mu, jak zručně si počíná, dokonce i Rour přistoupil k dílu o něco blíe a bedlivě všechno sledoval.
Nyní si, Roure, ale uvaříme kafe. Musíme tomu dát čas, nic se nesmí uspěchat. Kdy matice nepůjdou povolit dnešního podvečera, zkusíme to zítra ráno, poučoval Roura.
Slunko se u klonilo k obzoru a a dneska se mu zdálo, e si kafe náleitě také vychutnávají, jindy je vypil a nic. Rour ovšem dostal svou oblíbenou dvanáctiprocentní smetanu. O ní vědci tvrdí, e kočkám škodí, podobně jako podle vědců lidem škodí mléko v kafi. My však, Roure, toho svobodně nedbáme.
A pak se to stalo: Nasadil klíč na matici, ale jak zabral, celá trubka s válcem se mu začala otáčet. Chtěl si ji hasákem přidret, a přitom loktem úplně mimochodem shodil kelímek s olejem do studny. Zřetelně slyšel, jak pleskl o hladinu, a dokonce i skrze tu tmu viděl, jak se na lesklém oku hladiny v hloubi tvoří barevná duha. Ani ádné sprosté slovo nevykřikl, pouze na to s Rourem uasle zírali, protoe na takovou katastrofu byl stejně kadý vulgarismu slabý. Hlupák by si mohl myslet, napadlo ho, e ta duha dole je vlastně zázrak.
Bezmocně seděl nad studnou, z ní vanul chlad a do ní z jeho čela kapal pot. A stejně mu to všechno docházelo docela pomalu, protoe jinak by doté studny asi skočil.
Čtyřicet dnů, Roure, se tady pachtíme s dílem, které je rázem úplně nesmyslné: jediným pohybem, v jediné vteřině! Boudu můeme klidně i zapálit, protoe bez vody není ivota, Roure, a tak banálně to zní. Pumpu jsem tenkrát zahlédl z vlaku, starodávnou pumpu mezi ruinami opuštěných stavení, zarostlou v bodláčí. A já si hned představil, jak ji natřeme na modro a budeme pumpovat a oivlá studená voda bude v rázech přibývat ve smaltovaném vědru, environmentálně zavěšeném na jejím litinovém chobotu. Já si, Roure, představil tu vodu, jak teče z roury, to bylo to hlavní, a bouda tu měla být jenom k ní, abychom mohli den co den pumpovat. Takhle nešťastní jsme ještě nikdy nebyli.
Hleděl na Roura vyděšeně, ale Rourův pohled, jak se mu zdálo, spíše jen naznačoval otázku, co hodláš dělat dál? V jeho očích se zračila jistá naděje: Něco přeci zase vymyslíme. – Něco vymyslet můe leda Rour; nikoli ten, jen studnu otrávil a zkázu zavinil.
Čekala ho strašná noc: špinavý, zpocený, v jezírku tak sotva na prst vody, u mírně páchnoucí. Přestoe Rour po jeho boku vytrvale předl, jako by se ani nic hrozného nestalo, on oka nezamhouřil.
Jak bezmocně zíral do tmy, v mysli se mu náhle vynořila elezářka Magda. Vybavil se mu její úsměv i její slova: Myslím, e olej vám nepomůe. A také ta její pochybnost o zdaru jeho díla, dokonce mu radila: Na vašem místě bych starou pumpu jenom zrušila a nahradila ji obyčejným rumpálem. Modrý industrol na nátěr pumpy mu pak vyloeně odmítla prodat: Kupte si ho, a ho opravdu budete potřebovat. Ano, u nikdy ho nebudu potřebovat.
Zítra zajde za elezářkou Magdou, hned ráno. Aby jí řekl, co se mu přihodilo, musí to vědět, musí s ní mluvit. V upokojení, e přec jen nějaký plán má, otevřel Bibli: jistě, najde si čtení o Jobovi. Čas, tři hodiny ráno, je pro to nejpříhodnější.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.