Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Divadlo pod širým nebem

Kamenná divadla se s koncem sezóny zavřou podobně jak školy, a podobně jako ony se uvnitř, skryté zrakům veřejnosti, zabývají úklidem, přípravou další sezóny, opravami inventáře věcného i technického a chvílemi (kterých ale není tolik, kolik se zraku abonenta může zdát) dohánějí spánkový deficit.

Herci se okamžitě vrhnou na natáčení filmů, seriálů a různé agenturní akce, na které během sezóny nemají čas. Z pamětí Ingmara Bergmana víme, že po řadu let, kdy působil jako divadelní režisér a šéf činohry stockholmského dramatického divadla, natáčel své filmy výhradně o prázdninách.

Divadelní podnikatelé ovšem vědí, že divák v létě má lepší náladu, otevřenější dlaň a touží po zážitcích. Naši předkové proto stavěli u hradeb letní divadelní arény, ve kterých hráli lehčí, zábavné kusy k potěše i pobavení lidového publika. V zámeckém parku v Českém Krumlově byla od 50. let 20. století vytvořena tradice tak silná a lokálně patriotická, že když se historikové architektury spolu s UNESCO opovážili říci, že otáčivé hlediště je ohavné monstrum, které park hyzdí, a že by bylo lepší ho odstranit, protože požitek z jízdy na tomto kolotoči mají jen ti, kteří se vezou, zatímco denní návštěvníci parku se po celý rok na tu humpoláckou konstrukci, uchvacující idylické partie parku s letohrádkem Belárie, musí nedobrovolně dívat, bylo až k nevíře, jak emotivní spor se rozhořel. Zatím v něm příznivci otáčivého hlediště zvítězili, takže stojí v parku dodnes.

Je fakt, že do divadla pod širým nebem usednou i diváci, které by do konvenčního hlediště nikdo nedostal. A pravda také je, že od známých hitů dramatické tvorby diváci těchto představení neočekávají originální interpretace a chodí na ně spíš jako na zábavu. V tomto smyslu mi připadají problematické inscenace Shakespearových her, které k interpretacím vybízejí svou významovou otevřeností a také zvláštní kombinací aktuálnosti a archaičnosti děje. Jsou významově komplikované a jejich vyznění na všemožných hradech a v historických kulisách našich měst je vždy zploštělé: pro mě, přiznám se, nadmíru.

V Plzni nemají hrad ani jinou historickou kulisu, která by sama o sobě byla scénografií. Historicky proslulá aréna Na Obcizně, kde uváděl ředitel Vendelín Budil svého fenomenálního Malého lorda s vlastní dcerou Andulkou v titulní roli a kde se objevila neobvyklá opona, sestavená z inzerátů jednotlivých plzeňských obchodů a firem (klidně by mohla posloužit třeba i Osvobozenému divadlu), už dávno nestojí. Místo při soutoku Mže a Radbuzy sousedí s obřím fotbalovým stadionem, který prostor nejen přesvětluje, ale také přeřvává. Hraje se tedy v Proluce pod někdejšími městskými hradbami, kde na slepé štítové zdi je malířem Vladivojem Kotyzou vymalována v jednom obraze historie Plzně od jejího založení Václavem II. v roce 1295 až po Františka Křižíka, Emila Škodu, Jiřího Trnku a Josefa Skupu i se Spejblem a Hurvínkem (mezitím husité, Mansfeld, Rudolf II., Valdštejn, Tyl a mladičký Smetana, tanečník polky). Proluka je v samém centru města a zaznívá v ní veškerý městský hluk: tramvaje, vlaky, zvony na věži sv. Bartoloměje, i řev fanoušků od zmíněného fotbalového stadionu. Letos tam na počátku prázdnin hráli Cyrana z Bergeracu.

Tahle slavná eklektická hra z roku 1897 je pro letní hraní vhodnější než Shakespeare. Je to romance, jejíž výklad je prost komplikací, a při provedení záleží hlavně na obsazení. V plzeňské inscenaci se obsazení stalo výmluvnou součástí výkladu.

Role Cyrana byla obsazena hvězdou, tak, jak to má být: Michal Dlouhý. Roxanu hrála (takticky a marketingově prozíravě) herečka souboru Divadla J. K.Tyla v Plzni Andrea Mohylová. Valverta, šermíře, sehrál Antonín Procházka, mrštný herec a loutkář z plzeňské Alfy. Kristiána, Roxanin idol a Cyranova přítele i soka, sehrál herec kladenské činohry Miroslav Tichý. Hrabě de Guiche byl obsazen hercem Činoherního studia v Ústí nad Labem Janem Jankovským. A paštičkáře Ragueneaua sehrál Jiří Maryško, dnes v Divadle Na Vinohradech. Nesmíme zapomenout na Le Breta, Cyranova věrného přítele, kterého představoval známý pražský herec Kamil Halbich.

Moc jsem si od té inscenace neslibovala, drama je takovou sbírkou árií a šermířských i recitačních exhibicí, příběh dávno znám, jeho autor mnohé motivy vytěžil ze starých komedií i ze Shakespeara (Le Bret je velmi podoben Horatiovi a tajný sňatek, který přivodí tragédii, známe z Romea a Julie, falešně čtený dopis je obehraná intrika). A přece jsem náhle viděla Cyrana tak, jak jsem si ho ještě nikdy neuvědomila: nejen jako hru o velkodušnosti a lásce, ale také jako hru o velké lži, na které se láska stavět nedá. Jako hru o snílkovství, které v této inscenaci bylo reprezentováno zejména paštičkářem Ragueneauem, který v podání mladého, vyhublého a s planoucíma očima jednajícího Jiřího Maryška nebyl tím zavedeným blahobytným lahůdkářem, jenž si může dovolit otravovat literáty svými špatnými básněmi, protože je všechny vykrmuje, ale člověkem hořícím pro poezii, pro kterou by obětoval všechen majetek i vlastní existenci (kdyby mu to žena dovolila). Silný dojem jsem měla i z postavy hraběte de Guiche, Kristiánova (a zprostředkovaně i Cyranova) mocného soka v boji o Roxanu. Štíhlý blond švihák Jan Jankovský ho hraje jako svižného, pohledného, sebevědomého oficíra, který se poněkud ponižujícím způsobem zamiloval, a typicky lampasáckým způsobem skutečnost, že byl přelstěn a odmítnut, oplácí krutou a povýšenou pomstou. Kterou, jak uvidíme později, nic nezíská, takže po přestávce chodí Roxanu navštěvovat do kláštera a do smrti odmítnut lituje zmařeného Kristiánova života, protože za to snad žádné namlouvání nestojí.

Inscenaci režíroval Ivan Řezáč, až na menší režijní odskoky především výborný herec (naposledy v Divadle Na Vinohradech), plzeňský rodák, který jako dítě vyrostl na jevišti Divadla J. K.Tyla a po celé mládí se účastnil utajovaných oslav osvobození Plzně Američany, hloupě a zbytečně popíraného sekretariáty KSČ. V jeho režii vypadá bojiště u Arrasu jako vojenský tábor spojenecké armády, kde je hlad a především strašlivá nuda. Roxana s Ragueneauem přijede v džípu, tak, jako jezdila Marl?ne Dietrichová v propůjčené hodnosti kapitánky zpívat vojákům ve 2. světové válce. Všude jinde by takové řešení scény na bojišti v Arrasu byl nesmysl, v Plzni však nikoli, tam rezonuje jako sentiment i jako ironie. Do obrazu na stěně slepého štítu v Proluce tak vstoupí další moment z dějin města Plzně.

Text i postavy dlouhé veršované hry jsou seškrtány na míru, kterou divák vydrží v nepohodlném sedadle: poněkud tím trpí scény s kadety i s básníky. Roxana, štíhlá tmavovláska v rudých šatech, není žádná rokoková panenka, nýbrž chytrá, ale namyšlená a povrchní slečna. Udělala by lépe, kdyby si vzala de Guiche, však krásný je dost a ducha nemá víc ani méně než Kristián. Se Cyranem by žádné štěstí neudělala, ani kdyby nebyla tak zaslepená vlastními nároky a poznala, kdo je autorem těch krásných dopisů. Ostatně – poznat to nejspíš nechce, a když se konečně povznese nad vlastní sebezahleděnost, je pozdě. Láska nemůže spočívat na lži a předstírání.

A pak je tu ještě ten čistý štít, se kterým Cyrano umírá. Co to vlastně dnes znamená? To je otázka, kterou Michal Dlouhý, herec podmanivého projevu, vysílá do publika.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Divadlo pod širým nebem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu