Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Pavla Bergmannová: Zpráva o divadelním bilancování v Hradci Králové
Theatrum mundi
U čtyřiadvacet let symbolicky završuje divadelní sezónu jedna z našich nejvýznamnějších přehlídek – festival Divadlo evropských regionů. V Hradci Králové ho vdy poslední dekádu června spolupořádají obě tamní profesionální scény – Klicperovo divadlo a Divadlo Drak. Od roku 2000 přibyl i doprovodný Open Air Program, který přenáší desítky nejen divadelních akcí na různá veřejná místa sympatického východočeského města.
Dramaturgie hlavního programu tradičně nabídla především reprezentativní tituly uplynulé sezóny, jejich volba vycházela ze zaměření pořadatelských scén.
Klicperovo divadlo se soustředilo na činoherní tvorbu jak českých, tak zahraničních souborů, přičem nechyběly ani jeho vlastní inscenace. Zejména pak originální nastudování Bratrů Karamazových v reii dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) potvrdilo zásadní postavení této scény na české divadelní mapě.
Z českých titulů zaznamenala ohlas zejména Dynastie brněnského Divadla Husa na provázku. Reisér Michal Dočekal v příběhu o vzestupu i pádu slavného idovského rodu finančníků Lehmanů dokonale skloubil jednotlivé inscenační sloky a herci ve strhujícím nasazení skvěle evokovali osudy hrdinů v dějinných proměnách. Opomenout nelze ani oceňovaný Deník zloděje reiséra Jana Nebeského s excelentním výkonem Miloslava Königa za klavírního doprovodu skladatele Martina Dohnala.
Zahraniční tvorbu pak představili divadelníci z Německa, Slovenska, Francie, Slovinska, či dokonce Kosova. Z několika titulů sice nelze vyvodit zásadnější tendence, v kadém případě diváky nejvýrazněji oslovili slovenští zástupci, a to hlavně naléhavostí svých výpovědí. V komorní inscenaci Kabaret Normalizácia alebo Modlitba pre Martu Slovenského národného divadla reisér Matúš Bachynec na osudu Marty Kubišové reflektuje kontroverzní témata doby minulé, staví je do kontextu současnosti a bez zbytečného patosu zdůrazňuje zpěvaččin silný charakter. Inscenace je mimořádná i díky brilantnímu výkonu Moniky Potokárové, která se vyhnula Kubišové laciné imitaci. Dalším mimořádným titulem byla novinka nitranského divadla Teatro Tatro Stalker, kterou podle románu bratrů Strugackých Piknik u cesty nastudoval Ondrej Spišák. Tomu se v dramatizaci podařilo postihnout všechny podstatné motivy předlohy. K vytvoření apokalyptické vize přispělo i umístění inscenace do malého vojenského stanu, v něm kontakt herců a diváků tělo na tělo umocnil intenzivní proitek.
Divadlo Drak pak představilo průřez tvorbou našich předních loutkářských scén, ale nechyběly ani časté přesahy k alternativnímu divadlu. To byl případ multimediálního projektu Miss Amerika Miřenky Čechové, která originálně kombinovala rap s pohybem, projekcí i slovem a pokusila se tak velmi osobně vyrovnat s tématem amerického snu.
Velké očekávání vzbuzovalo (nicméně nenaplnilo) premiérové uvedení nastudování Fausta Divadla Drak, které u příleitosti šedesátého výročí vzniku připravil reisér Jakub Vašíček. Zpočátku se inscenace nesla v duchu holdu tradičnímu marionetovému divadlu, jene ve své půlce se zvrhla v chaotické balábile s odkazy na tvorbu souboru i osobností s ním spjatých, a nakonec vyústila v nezřízenou oslavu. Bohuel v této podobě asi těko můe oslovit širší, nepoučené publikum.
Zahraničí loutkářskou tvorbu reprezentovali zejména francouzští a belgičtí divadelníci, kteří tradiční techniky často kombinovali s filmovými. A to jak v oblasti námětů, tak i v rovině formální, např. ve vyuití projekcí, snímání nebo v důrazu na specifické monosti filmové řeči, která je divadelnímu jazyku v podstatě cizí. K propojení nejlépe došlo v titulu Cvak, který se odehrál v útrobách miniaturního karavanu, s ním do Čech přicestovali dva členové souboru Compagnie Des Fourmis dans la Lanterne. Kombinujíce různé techniky od marionet přes projekci po stínové divadlo odvyprávěli příběh fotografa, který lpí na svých černobílých snímcích natolik, e svět kolem sebe vidí poněkud zachmuřeně. Ale nakonec do svého světa nechá proniknout i barvy a pochopí, e mu svou pestrostí mohou přinést radost.
Festival Divadlo evropských regionů i protentokrát dokázal svou mimořádnou pozici jedinečné akce, která můe oslovit jak znalce, tak náhodné kolemjdoucí. A letos se tak dělo i přes velkou nepřízeň počasí.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.