Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Knihy

Knihy 4/2018

Muslimové, a ne mohamedáni! Ke kořenům bosňáckého národního hnutí

– Mihad Mujanović (*1986) je jedním z mladých českých balkanistů odborně vyrůstajících pod vlivem docenta Jana Pelikána na pražské Filozofické fakultě. Pozornost zaujal už v roce 2011 svou studií o zemětřeseních ve Skopje a v Banja Luce v šedesátých letech 20. století. Jeho dvousetstránková práce (dalších čtyřicet stran připadá na vysvětlivky a rejstříky) o národnostním uvědomování slovanských muslimů v Bosně a Hercegovině potvrzuje jeho badatelské kvality. Jde nejen o analýzu třídních a organizačních rozdílů v této komunitě, ale i vztahů chorvatského a srbského národního hnutí a habsburských úřadů k ní.

Mihad Mujanović: Muslimové, a ne mohamedáni! Ke kořenům bosňáckého národního hnutí

v letech 1878–1918, Univerzita Karlova,

Memoáry 1942–1971 (od okupace do okupace)

– Své deníkové zápisky Milan Jelínek (1923–2014) začal do knižní podoby zpracovávat sám, práci dokončila žena Jana a pracovníci Ústavu českého jazyka FF Masarykovy univerzity. Byť text jistě nedosahuje vytříbenosti slavných Jazykových zákampí, jež autor publikoval ještě v 90. letech v Lidových novinách, jde o cenný, informačně bohatý záznam životního příběhu (se jmenným restříkem!), v němž se zrcadlí poválečná historie brněnské univerzity a české jazykovědy. Dramatický, přitom věcný záznam věznění nacisty za pokus o zapojení do odboje následuje popis studií, jež se mu podařilo přes překážky dokončit a získat mezinárodní vědecké renomé. Jako bohemista proslul zejména v oboru stylistiky. Milan Jelínek byl ovšem také veřejně činný, poválečné nadšení pro komunistické ideály však postupně vystřídal kritický nadhled. Víra v možnou demokratizaci režimu, sovětská okupace a pevnost postoje mu v roce 1969 přinesly vyloučení ze strany a propuštění z univerzity. Vzpomínky zde končí, další autorovy osudy jsou nicméně známé: účast v opozičních aktivitách, návrat po Listopadu.V roce 1990 se Milan Jelínek stal rektorem Masarykovy univerzity. Milan Jelínek: Memoáry 1942–1971 (od okupace do okupace), Moravské zemské muzeum, Brno 2018, 396 s.

Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

– Mladý cestovatel podává už třetí zprávu o spontánním, předem nenaplánovaném a okamžitými impulsy vedeném putování po vzdálených zemích. Oproti předchozím cestám (Turecko a Izrael; Nepál a Čína) poněkud změnil své zásady – neomezil se na chůzi, ale část putování vykonal na kole a část (kvůli pohmožděnému kolenu) autostopem. Opět však volil dvě země zeměpisně blízké, ale podstatně se odlišující historií a kulturou. Pronikl i do státu-nestátu, Náhorního Karabachu. Jeho kniha v ničem nezaostává za oběma předchozími, o nichž jsme psali v Listech (2/16, 1/17). Věnuje se tentokrát více přírodě a památkám, ale v centru pozornosti zůstávají lidé, s nimiž se autor setkává a těší se z jejich pohostinnosti, kterou právě Gruzínci a Arméni vynikají. Zaznamenává i rozhovory s poutníky z jiných zemí, zejména pak s Rusy, kteří někdy znají Československo z vlastní zkušenosti. Zajímavá je povětšině kladná role, jakou hraje v naší civilizaci při časově omezeném sbližování lidí alkohol. Uveďme aspoň jeden z autorových postřehů: „Silných slov na adresu Ázerbajdžánu jsem v Arménii vyslechl mnoho a nemohu je soudit. Zajímavá mi ale připadá jedna věc. Když jsem putoval po Izraeli, lidé byli ve svých vyjádřeních mnohem umírněnější – a to je tam situace podobná. Přesto existuje jeden rozdíl, kterým si vše vysvětluji. Izraelci a Palestinci žijí pospolu, znají se osobně, Ázerbajdžánci a Arméni ne.“

Ladislav Zibura: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, BizBooks, Brno 2017, 306 s.