Hynek Skořepa

Ion Druce a jeho láska ke krajině i lidem

Spisovatel a dramatik Ion Druce (Druta), narozený v září 1928 v moldavské vesnici Horodiště v okrese Soroca, patří k těm sovětským spisovatelům, kteří psali jak v rodném jazyce, tak rusky. Na konci války (1954) navštěvoval kurs pro traktoristy, posléze krátce studoval na lesnické škole, aby nakonec roku 1957 absolvoval na prestižním moskevském Literárním institutu Maxima Gorkého kursy tvůrčího psaní. V roce 1969 se na řadu let usadil v Moskvě. V rodném Moldavsku totiž dlouho narážel na nepochopení oficiální kritiky, a dokonce na nepřízeň úřadů. Byl obviňován z nacionalismu a z toho, že se nedrží zásad socialistického realismu, mnoho jeho knih mohlo vyjít v sovětské Moldávii až poté, co byly vydány v Moskvě.

Nejdříve se Druce prosadil jako dramatik. Jeho hra Casa Mare měla premiéru v Moskvě roku 1961. Tamtéž byla roku 1979 uvedena Doina (v Kišiněvě až o dva roky později). Dalšími autorovými dramatickými díly jsou Cesta Návratu (1971, zároveň stejnojmenná novela), Cervus divinus (dokončeno 1987) a Svátost nejsvětější (1971), která byla kupodivu poprvé uvedena v moskevském Divadle sovětské armády.

Ion Druce byl svérázným představitelem vesnické prózy, podle které bylo město zlem a vesnice naopak uchovávala ruskou přirozenost (Kateřina Clarková: Sovětský román: Dějiny jako rituál, 2015). Přes časté náboženské a ekologické motivy nebyli autoři vesnické prózy v SSSR postihováni a jejich díla běžně vycházela, hlavně díky silnému nacionalistickému (a v případě spisovatelů z řad neruských národů i proruskému) podtextu. A to přes zjevnou kritiku úpadku sovětské vesnice, ničení kostelů a zániku starých řemesel i dávných tradic. V tomto ohledu měl Druce blízko k Sibiřanovi Valentinu Rasputinovi.

Díky svému silnému vztahu k ruské kultuře ovšem Druce budil rozčarování mezi moldavskými a rumunskými intelektuály i po vzniku novodobé samostatné Moldávie v devadesátých letech 20. století. Veřejně totiž projevoval protiru-munské a naopak promoldavské a proruské postoje. Spojení protisovětských a zároveň proruských názorů se mnohým zdálo nepatřičné. Přesto Ion Druce dodnes zůstává nejvýznamnějším a v zahraničí nejznámějším moldavským spisovatelem. Již roku 1987 se stal čestným předsedou Svazu moldavských spisovatelů (do r. 1990), od roku 1992 je členem Moldavské akademie věd.

Bílý kostel

Historický román Bílý kostel psal Druce v letech 1975 až 1981, vyšel na pokračování v moskevském časopise Novyj mir roku 1982. Jedná se, jak je u tohoto spisovatele obvyklé, o baladicky a lyricky laděné dílo, odehrávající se za rusko-tureckých válek na konci 18. století. Autor v něm někdy až nekriticky hájí ruský pohled na události a líčí ruskou expanzi jako civilizační projekt. Spojení národní svébytnosti s tradicemi ruské klasické literatury z knihy přímo čiší.

Česky román vyšel pod názvem Dvě Kateřiny roku 1986 (normalizátory pohoršoval jeho název), slovensky v roce 1989, a pak znovu roku 1990, již pod původním názvem Biely kostol. Osudy rodné země nastiňuje Druce na osudech dvou žen – ruské carevny Kateřiny Veliké a prosté moldavské ženy Kateřiny, přezdívané „Malá“. Kateřina Malá je takříkajíc plebejskou madonou, je lidským a mravním protikladem carevny. Venkovská Kateřina se snaží přimět obyvatele vesnice Okoliny nad řekou Dněstrem k obnově poničeného kostela. Nový chrám nakonec postavil otec Jan (mnich) s pomocníky ze dřeva splaveného po Dněstru. Srubovou stavbu pak lidé omazali blátem, obílili vápnem a tento kostel prý stál v Okolině víc než sto let. Vesnice podle něj získala nové jméno Bílý kostel.

Po štyroch rokoch správ, ktoré vždy tak či onak súviseli s ľudskými obeťami a ničením, správa o tom, že kdesi tam při Dnestri v akejsi dedinke stávajú kostol, vzrušila široké okolie. Panebože, žeby sme to predsa len prežili? Ľudia od Prutu, od Seretu, z Podolia, ba až od Čierneho mora sa prichádzali pokloniť týmto zrubovým stenám, lebo podľa ľudovej povery sa s niektorými nádejami a hriechmi možno zdôveriť jedine rozostavanému chrámu… (Přeložila Ružena Dúbravová.)

Na velké svátky se věřící vydávali až do nitra Bukoviny, pod hřebeny Karpat, do slavného kláštera Neamţ (dnes je spolu s několika dalšími bukovinskými kláštery zapsán v Seznamu světového dědictví UNESCO).

Neamţský kláštor, postavený v tvare kamennej štvorhrannej pevnosti s vysokými stenami a strielňami, sa v prípade potreby stal pre nepriateľov nedobytný, no cez veľké sviatky sa tieto jeho prednosti zmenili na nedostatky… (věřící se do chrámů a na klášterní dvůr nemohli vejít). Toho roku prišiel na sviatok Nanebavstúpenia sám metropolita Amvrosij…

Počasie bolo nádherné. Na úpätí Karpát nastali práve tie úchvatné dni, keď včasné stromy v záhradách odkvitli, ba aj plody na nich už sa zaviazali, ale neskoré boli ešte v plnom kvete. Z vysokých hôr sa pomaly spúšťal blankyt obrovskej, nekonečnej, božsky majestátnej oblohy. Všetko už bolo zaliate touto priezračnou síňavou, a ešte stále sa valila zhora. Slnko slávnostne svietilo a hrialo rovnako všetkých na tomto svete. Aj tí, čo sa tak dlho dosýta nenajedli a trpeli zimou, odrazu ožili, začali sa usmievať.

Neamţský kláštor sa priam dusil od náporu ľudí. V oboch chrámoch bola taká tlačenica, že zhasínali sviečky a večné svetlá. Všetci, čo boli v Moldavsku ešte živí, čo ešte dýchali, pozbierali posledné sily a dovliekli sa sem, pretože Neamţ nebol iba kláštor, bol to symbol národa…

Bože, aký krásny a vznešený je príchod jari! Akú silu ľudského ducha zrazu uvoľní a vypustí zo zajatia zimných okovov… (Semena rostlin a zvířata se probouzejí po zimním spánku.) No len čo sa postavia na vlastné nohy, už pocítia ťažké bremeno vlastného bytia, lebo svet nie je až taký krásny, ako si predstavoval Pán, ani tak spravodlivý, ako by mohol byť…

Jenže lidem krása většinou nestačí…

Za svoj dlhý život som sa už veľa ráz presvedčil, že zlato, ktoré malo človeku uľahčit život a povzniesť jeho ducha, si ho napokon zotročilo. Ľudský duch sa musí sám oslobodiť a obrodiť… (otec Paisij, představený neamťského kláštera).

Bez duchovní potravy se však také neobejdou…

Homo religiosus

Významnou roli v životě i díle Iona Druceho hraje víra. Ne nadarmo bývá označován za příklad homo religiosus. Víru nehledá ani tak v honosných chrámech, ale v okolním světě, v samotě uprostřed přírody. Jednomu z hrdinů románu Bílý kostel (Dvě Kateřiny) vkládá do úst slova:

Syrští pastýři, naši první křesťané, neuměli číst a psát a neměli své chrámy. Jejich chrámem byla nebesa propálená sluncem a modlitbami písně krále Davida, kterým se učili zpaměti. Mohli v horách prožít rok i déle s jedinou písní. Pak si ji vyměnili s jinými pastýři a opět odešli do hor na celé roky… (Přeložila Olga Uličná.)

Chrámem křesťanské víry podle něj není kostel, ale celý boží svět.

Ve svých nábožensko-filozofických úvahách se spisovatel vyrovnává také s lidským sklonem k ničení: Už je to tak, že živelná touha ničit žije v každém z nás a čeká jen na svůj čas… (Samaritánka, 1988, česky 1991 v překladu F. Vítové). Sklony k ničení jsou velmi často spjaty s mocí, která ovšem také často končí sebezničením. V románu Bílý kostel spisovatel zdůrazňuje, že na svete nie je nič pominuteľnejšie ako moc. A čím väčiu moc človek dosiahne, tým pravdepodobnejšie je, že ju stratí, pretože proces získavania závratnej moci je začiatkom jej straty… Neštiastie však tkvie v tom, že epochy netvoria len silné osobnosti. … priemerné do seba vsajú všetku bezfarebnosť doby a nuly vyplaví na vrchol vlna ubohosti, ktorá tiež patrí k ľudskej prirodzenosti…

Sovětská kritička Irina Pitljarová před několika desetiletími výstižně napsala, že téměř všechna Druceho díla jsou životopisná. Není tím myšlen přesný a realistický popis událostí, nýbrž to, že jeho zážitky z dětství a mládí ožívají v knihách. A v době jeho moldavského dětství hrály víra a zbožnost v životech lidí velmi významnou úlohu.

Obrazy moldavského venkova

Vladimír Novotný ve Slovníku světových literárních děl (1989) píše o asi nejznámější Druceho próze Poslední měsíc podzimu z roku 1965, že rozšiřuje hranice lyrizované vesnické prózy k širší výpovědi o soudobé společnosti. Jednoduché dějové schéma umožnilo autorovi vytvořit svérázný umělecký pomník jedné době (začátku 60. let) a také myšlenkovým postojům několika generací, rozdílnému životnímu naturelu stáří a mládí.

V Posledním měsíci podzimu Ion Druce pokračuje ve svých obrázcích z moldavské vesnice, v nichž se zaujetím popisuje přirozenou ušlechtilost obyčejných lidí. V Druceho dílech lze nacházet spojnice se specifickou žánrovou modifikací ruské sovětské povídky 60. let (Solouchin, Kazakov, Nosov a další) i s povídkami neruských sovětských autorů, např. Gruzínce N. Dumbadzeho či Arména H. Mathevosjana.

Droboučká, klidná stařenka, celá sešlá věkem a osudem, stojí nehybně jako socha na dvorku tichého, vetchého vesnického stavení. Je horké poledne. Vítr ztichl, šedivá země sálá žárem…

Na prahu stál opovážlivý kohout, jehož hřebínek nesl čerstvé krvavé stopy právě skončené veledůležité bitvy. Postoupil o krůček dopředu a pak nádherně, hlasitě zakokrhal, třikrát za sebou jako v bibli. Stařenka se celá rozzářila v radostné předtuše…

Nastal podzim – a podzim je v Moldávii časem hostů. K nesčíslným starostem moldavských hospodyněk přibývá s podzimem ještě jedna: důstojně se připravit na návštěvu, jen proboha nezmeškat pravou chvíli a včas přichystat pro hosty aspoň něco malého k zakousnutí. Jediným jejich pomocníkem a rádcem v těchto záležitostech je právě kohout: zakokrhá-li na prahu nějakého domu, má hospodyně nejvyšší čas…

Stařenka čeká slíbené hosty, a aby neztrácela nadarmo čas, plete komusi rukavice. Spolu s ní vyšli k brance vstříc hostům starý voříšek, kohout a ospalá kočka. Všichni jí stojí u nohou a člověk nepozná, jestli čekají nebo podřimují.

To je naše stařičká, dobrá matka. Nevíme, kolik je jí let, dokonce ani ona to pořádně neví; říká vždycky, že počítá svoje roky podle dětí. Kdybyste se jí zeptali, na koho čeká, přivedli byste ji do rozpaků. Tolik už se na nás všechny načekala, že sama neví, kdy a koho to zrovna čeká… (Poslední měsíc podzimu, přeložila Dagmar Jaklová.)

Český výbor Poslední měsíc podzimu z roku 1983 obsahuje také novely Vůně zralých kdoulí a Cesta Návratu. Doplňuje jej doslov Vladimíra Novotného Podzimní cesty za pravdou, který je uvozen citátem Andreje Platonova (Vesnice žila s přimhouřenýma očima…). Novotný v něm shrnuje to, co Druce naznačuje pouze v podtextu. Totiž že bývalá hierarchie morálních hodnot je nenávratně pryč, ze života vesničanů se vytratily starobylé etické jistoty, šíří se nepochopení… Podobně to, podle mne, bohužel prožíváme i my dnes. Ale netřeba lkát nad rozlitým mlékem, nad ztracenými hodnotami. Je třeba hledat hodnoty nové. Venkov se všude na světě vylidňuje a lidé utíkají do měst, která se čím dál víc rozrůstají. Geografové tomu procesu říkají urbanizace a nelze ho zastavit. Někde v nitru duše každého z nás však přesto zůstávají ukryty střípky vesnické pospolitosti a rytmu života přírody.

V Posledním měsíci podzimu se chýlí ke konci nejen život jednoho starého muže, ale také tradiční moldavské vesnice. Děda se vydává za svými dětmi, které odešly z domu, protože každý si musí zvyknout tam, kam ho osud zavane (V. Novotný). Snaží se přitom zjistit, zda se neodcizily mravnímu řádu, ve kterém dospěly a jehož základní humanistické hodnoty si měly podržet nadosmrti. Shledává přitom, že míra odcizení je u jeho dětí mnohem větší, než čekal.

Hrdinou lyrické prózy Vůně zralých kdoulí (1972) je snílek Horia, který se přes všechny možné peripetie snaží jako učitel svým žákům vštěpovat lásku k minulosti jejich národa. V dokumentární novele Cesta Návratu (1970) Druce rozkrývá svůj náhled na filozofii dějin a jejich spojitost s lidským osudem. Líčí v ní poslední dny života Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně a jeho proslulý pokus o útěk před příbuznými i světem, během kterého ho dostihla smrt.

Novela Poslední měsíc podzimu byla r. 1965 zfilmována Vadimem Derbeněvem. Druce k ní sám připravil scénář, film o rok později získal ocenění na mezinárodním filmovém festivalu v Mar del Plata (nedaleko Buenos Aires).

Břímě naší dobroty a soužití generací
Za Druceho nejvýznamnější dílo je ovšem považováno Břímě naší dobroty, které jsem četl ve slovenském vydání z roku 1982 (z ruštiny ho přeložila Ružena Dúbravová). Jde o široký epický obraz besarábskej dediny Čutury, ležící kdesi v širé Sorocké stepi mezi řekami Prutem a Dněstrem. Osudy vesnice jsou navázány na životní peripetie Onakije Karabuše a jeho rodiny. Baladické ladění románu dáva možnosť zažiariť čistému Onakijovmu charakteru, který mu umožňuje vyrovnat se s vnitřními konflikty i se vším, co přináší život. Příběh se odehrává na pozadí pohnutých událostí 20. století, kdy se Besarábie několikrát ocitla na opačné straně státní hranice. Nejdříve náležela Rusku, po první světové válce připadla k Rumunsku, během druhé světové války přecházela z rukou do rukou, pak se stala součástí SSSR. Až nakonec v závěru století vznikla samostatná Moldavská republika. Státy a vůbec vše kolem nás se sice mění, ale podle autorova kréda přetrvává zodpovědnost člověka nepromrhat to, co mu bylo dáno, a odevzdat to dál.

Alexandr Borščagovskij v doslovu k románu napsal: Šťastný ten umelec, ktorý ide vlastnou cestou. Veď koľko je okolo neho pokušenia! Ion Druce nachází onu vlastní cestu ve snaze uchovat z odkazu předků co možná nejvíce. Což nelze učinit bez alespoň občasných návratů do krajiny dětství, jejíž krásu dokázal doslova vyzpívat.

Z tmavej bezodnej noci sa pomaly vynáraly mäkké obrysy dnesterského údolia… Rieka tiekla pomaly dolu, na juh, k moru. Tiekla celú noc, tečie aj teraz a bude aj zajtra, aj napozajtre, naveky bude tiect na juh. Ostré vlny si jedna druhej lenivo, ospanlivo oblizovali šije, hravo sa v dialke rozplývali spolu s riekou, spolu s jej brehmi v rannom opare, ktorý tak často vidíme, ale ku ktorému nám nie je súdené nikdy dôjsť. Tá obdivuhodná krása diaľok, zhadzujúc zo seba dymový závoj, sa po každom kroku stáva inou, a my máme len dve možnosti: buď ju obdivovať z diaľky, alebo sa usilovať dosiahnuť ju a krok za krokom ju narúšať… (Biely kostol, přeložila Ružena Dúbravová.)

Ondrej Marušiak v doslovu ke slovenskému vydání Bieleho kostola (1990) označil Druceho román Břímě naší dobroty z roku 1970 (česky 1980, slovensky 1982) za jedno z nejpřitažlivějších děl tehdejší sovětské literatury. Hrdinou je rázovitý rodák z moldavských stepí, svérázný filozof a šibal, neúnavný pracant. I on všemi smysly vnímá svůj kraj:

Letné stepné noci… Keď zrobené ruky odrazu tak sladko zabolia a do zbláznenia sa im zažiada niekoho poláskať, kde dedinou zahrkoce posledný oneskorený voz a ty sa odrazu cítíš nesmierne osamelý a príde ti ľúto samého seba – vtedy sa na severe Moldavska začínajú letné stepné noci…

Připomínkou našich venkovských kořenů pak je popis počínajícího jara:

Prichádzala jar. V uzlíku ležali semiačka a sejba je to najstaršie, najväčšie ľudské umenie. Po nociach ešte kvílila metelica, pod nohami ešte vržďal sneh, no oráči už cítili, že sa schyľuje k jari. Čuturania zbierali sily, snívali o brázde, dlhej cez celé pole, a Čuturankám ostali na starosť záhumnice…

Když na konci románu Onakij umírá, zanechává lidem (slovy O. Marušiaka) celú tvrdú krásu života, všetky civilizačné problémy, ktoré spisovateľ nastoľuje s obdivuhodným šarmom, obrazne, metaforicky, inotajovo, analyticky a syntetizujúco… Ion Druce vie vyjadriť takmer nedefinovateľné stavy a nálady na hranici smiechu a plaču, lásky a nenávisti… Dôsledkom veselého rozprávania je často veľmi neurčitý pocit ušľachtilého smútku…

Vzájemná vnímavost lidí různých generací, snaha o pochopení života a postojů lidí kolem nás, úcta k minulosti a dílu našich předků se ve zrychleném běhu času jaksi vytrácejí. Jak ovšem upozorňoval Ion Druce po celý svůj tvůrčí život, bez jisté míry pokory vůči okolnímu světu se nám bude jen těžko žít. K ní neodmyslitelně patří také snaha o hledání přiměřeného způsobu soužití nejen s lidmi, ale také s přírodou. V tomto ohledu nabývá jeho dílo na aktuálnosti.

Hynek Skořep

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Ion Druce a jeho láska ke krajině i lidem

Bílý kostel

Homo religiosus

Obrazy moldavského venkova

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu