Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Eva Marková o básni Louise Glückové: Básníci a vykladači XI

Eva Marková o básni Louise Glückové

Básníci a vykladači XI

Petr Borkovec vybírá pro každé číslo Listů báseň a jejího čtenáře.

Louise Glücková

Jitřní hodinka

Chceš vědět, jak trávím čas?
Chodím po předzahrádce a dělám,
jako bych plela. Měl bys tušit, že to
není pletí, když na kolenou trhám
trsy jetele z květinových záhonů: ve skutečnosti
hledám kuráž, snad důkaz,
že se mi mění život, ač
to potrvá věčně, prozkoumám
každý trs, zapátrám po symbolickém
lístku; a léto se chýlí ke konci,
listí už mění barvu, nemocné stromy vždy
jako první, umírání se zbarví do
zářivě žluté, zatímco pár tmavých ptáků přednese
svůj poslední part. Chceš vidět mé ruce?
Jsou prázdné tak jako při prvním tónu.
Nebo snad jde právě o to, vždy
pokračovat i bez znamení?

Přeložila Veronika Revická.

Báseň Jitřní hodinka mi přistála v poště bez uvedení autora či jiných bibliografických údajů. Úplně nahá báseň, která ve mně vyvolává vzpomínky na dobu, kdy jsem čekala, jestli mi srpnové Perseidy poradí, kudy dál. Ale kudy k básni? Hlavou mi běží verše Sovovy, Hlaváčkovy, básně rozkročené mezi tmou a světlem, životem a smrtí, vybavují se mi Březinovy do žluta zbarvené básně. Motivy rukou, nemoci a každodenní práce, která nahrazuje meditaci nad životem a jeho proměnami, zase upomínají na poezii Naděždy Plíškové a její grafiky.

Stejně jako v případě českých modernistů je i tohle báseň přelomu, který se ovšem děje jakoby mimochodem: jitro dělí noc ode dne, podzimně zbarvené listy se na stromech objevují dřív, než skončí léto. Evokují se tu změny přirozené, nenápadné, a přitom zásadní. Léto se chýlí ke konci, listí už mění barvu… Příroda spěje ke své zimní smrti a vydává ze sebe to nejkrásnější – jako by chtěla dát najevo, že se nemáme bát konců. Estetický paradox: Umírání se zbarví do zářivě žluté.

Bylo by lze očekávat, že smrt se bude pojit s nějakou tmavou barvou, ale ta je tu vyhrazena tažným ptákům, kteří se zase na jaře vrátí. Stejně jako tu kontrastují barvy, tak se i věčná a věčně se proměňující příroda dostává do protikladu ke strnulému, jako melodie uplývajícímu životu – i krásu tónů přece vnímáme teprve ve chvíli, kdy už vlastně nejsou, kdy odezněly. Začátek i konec koncertu spojuje stejné gesto, ruce prázdné jak při prvním tónu.

Ke komu ty ruce, hledající kuráž mezi trsy jetele, vlastně mluví? Čí pozornosti se dožadují? Manžela, matky, milence…? A komu vůbec patří, co to je za ženu, která tu hledá důkaz měnícího se života? Mladá dívka, která se právě rozhoduje, jestli se opravdu chce provdat za svého snoubence? Která by ráda otěhotněla? Stárnoucí paní s onkologickou diagnózou? Nebo zkrátka jen žena, která si právě uvědomila, že důležitější než věčná změna je naučit se prožívat všední dny, protože těch bývá nejvíc? Že někdy jde právě o to vždy pokračovat i bez znamení?

Eva Marková (1988) je bohemistka, komparatistka, pedagožka. Redaktorka časopisu Plav a spolupracovnice časopisu A2. Od roku 2016 je programovou ředitelkou festivalu pro český jazyk, řeč a literaturu Šrámkova Sobotka. Žije v Praze, vyučuje na Gymnáziu Jana Keplera.

Louise Glücková (1943) je jedna z nejvýznamnějších současných amerických básnířek. Za sbírku Divoký kosatec (1992), která vyšla také česky a z níž pochází vybraná báseň, obdržela Pullitzerovu cenu (1993).