Jan a Martin Vaculíkovi

Z Řehonůřky do Prahy a zpět

Přinášíme tentokrát fotografie z posledního období života Ludvíka Vaculíka (1923–2015), které pořídili v Dobřichovicích (a jednu na Valašsku) jeho dva synové. Jsou součástí výstavy tvořené zejména snímky z šuplíků Vaculíkova rodiny, jež připomíná spisovatelovu životní pouť z louky dětských her v rodném Brumově až po jeho spočinutí na tamním hřbitově před třemi lety. Několik otázek jsme položili spoluautorovi výstavy Janku Vaculíkovi.

Kdo s myšlenkou výstavy s názvem Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět přišel?

Nápad vzešel od Zdeňka Ptáčka, našeho kamaráda z Brumova. Výstava byla zamýšlena pro tamní muzeum, sestavili jsme ji a graficky zpracovali s Milanem Samkem. Hodí se dodat, že jsme amatéři: já jsem strojní inženýr a prodávám tlakoměrnou techniku, Milan obchoduje salámy. K sestavení výstavy jsme přistupovali zednickým způsobem: jako když se staví zeď z kamenů: vybírá se tvar i barva a dává se to k sobě, aby to pasovalo. První verze výstavy z roku 2016 je na panelech; dodnes je v Brumově k vidění. Protože vzbudila zájem, udělali jsme druhou verzi na roll-upech. Je určena k putování po knihovnách. Teď do 23. srpna je výstava ve Zlíně na šesté štaci.

Její součástí jsou i tvé ilustrace, kreslíš pořád?

Ilustrace k tatovým knížkám jsem dělal jen proto, že jsem to tatovi slíbil. Navazoval jsem tím po mnoha letech na své dětské kresby, které vznikaly z velké nudy ve škole. Jiný důvod, respektive jiné dva důvody (nuda a slib) ke kreslení jsem v životě neměl. Tata mi navrhl, jestli bych nechtěl udělat ilustrace k jeho knížce, poprvé v roce 2003. Tenkrát šlo o Morčata. Morče a kočku nakreslit dovedu, morče ze strany a kočku zepředu, a tak jsem to slíbil. Ovšem slíbil jsem to hlavně díky tomu, že to bylo ve velkém předstihu. Takhle dopředu se dá slíbit úplně cokoliv. Když zbývaly ještě dva měsíce, sondoval tata situaci, a tehdy jsem svůj slib potvrdil. Však coby ne! – Ale nakonec i ty dva měsíce vypršely, pak už byly aj dva týdně po termínu, a furt nic. Tak jsem to musel konečně udělat. Když už je po termínu, tak se člověk aspoň nejlíp soustředí.

V čísle, které vychází padesát let po srpnu 68, se nemůžeme nezeptat: O Ludvíku Vaculíkovi se učí v dějepisu dvakrát – o jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů a napsání Dvou tisíc slov. Jaké jsou tvé dětské vzpomínky na tyto události?

V roce 1968 mi bylo deset a politika šla mimo mě. Že něco není úplně v pořádku, jsem ale poznal hned po sjezdu. Slyšel jsem, jak maminka lamentuje: „Oni ho zavřou, oni ho zavřou!“ Dneska se teprve od maminky dozvídám, že už po sjezdu k nám začali chodit estébáci, snažili se získat spolupracovníky, aby tatu sledovali. Tehdy byl strach: projev byl odvážný a všichni měli v živé paměti, jak režim nakládal s oponenty v padesátých letech u nás nebo po povstání v Maďarsku.

Na jedné své pěvecké produkci Polepšených pěsniček tě tatínek nazval svým tiskovým mluvčím, tak se odvažujeme ptát: Vracel se na sklonku života k těm letům? Co dal on Pražskému jaru, je známo, lze shrnout, co ono dalo jemu?

K tomu „svému“ komunismu se tata ve fejetonech opakovaně vracel, myšlenku precizoval. Kdybych to já měl shrnout, tak jako nejvýznamnější vidím poznatky dva:

(1) Komunismus je mrtev, nemá cenu se k němu vracet. Ale jsou tu zpátky důvody, které lidi ke komunismu přivedly. A to není dobré.

(2) Každá silná myšlenka, jakou byly komunismus v poválečných letech anebo environmentalismus po roce 1989, přitahuje k sobě lidi, kteří jí používají jako zbraně pro své osobní mocenské ambice. Toto si tata se znepokojením uvědomil, když byl jako čestný host na prvním sjezdu strany Zelených a cosi jej tam silně odpuzovalo. Silná pravda v rukou lidí jisté nátury může být nebezpečná.

Není úplně jasné, co chtěl tata říct v listopadu 89 na tribuně na Letné, kam se nakonec nedostal. – Podle všeho chtěl asi trochu ochladit všeobecné nadšení a chtěl sdělit svůj zásadní poznatek z předchozích čtyřiceti let. Asi chtěl říct, že lid zklamal. Na lid není žádný spoleh.

J. a M. Vaculíkovi
Pálit svíčky a luštit křížovky byla zábava, která tatovi vydržela do posledních dnů. Foto M. V.

J. a M. Vaculíkovi
(2014) Foto M. V.

J. a M. Vaculíkovi
Tata na svém míste u špalku (2007). Foto M. V.

J. a M. Vaculíkovi
Od hrobu č. 55 (v Brumove, pozn red.) je skvelý výhled. Hřbitovu se říkalo Mandákovy lázne; to podle strýčka Mandáka, který tu byl primářem. Foto J. V.

J. a M. Vaculíkovi
Foto J. V.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan a Martin Vaculíkovi

Z Řehonůřky do Prahy a zpět

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu