Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 4 > Alena Wagnerová: Letní stýskání aneb Ráno zlaté a zářící?
Nedávno se mi náhodou dostala do ruky jedna báseň Jiřího Wolkera a nestačila jsem se divit. Čtěte ji se mnou: Básníku, odejdi! / Zahoď vše, jen s rýčem se vrať / A přeryj ten lán od hřbitova k obzoru! / Zvečera zasej tu lásku a pokoru, / Aby se urodilo ráno zlaté a zářící, / Jemu by scházeli básníci, / Protoe všichni lidé / By dovedli plakat a zpívat. Z prvního verše by se mohl těšit i Miloš Zeman, protoe by v něm uviděl výzvu k vyhazovu všech těch podivných intelektuálů a literátů z praské kavárny. I lány od hřbitova k obzoru dnes známe a Andreje Babiše by toto dvojverší jistě oslovilo. Místo rýče by tu ale nasadil těkou mechanizaci. Ovšem ty lidi s rýčem on i my ostatní dnes také známe; říká se jim, zní to na první pohled docela pěkně, prekariát. Patří k němu i někteří básníci, kteří se ale ještě rýče místo pera nechopili. Budi. Ale zasévat na zoraném lánu lásku a pokoru? Místo řepky? Tomu u by nerozuměl ani Andrej Babiš. Zlato se na takovém lánu, byť v přeneseném smyslu, sice skutečně urodí a nad tím výsledkem září spokojeností i on. Ale co s tím má co dělat nějaké ráno? e by to byl nový ekonomický faktor, který mu ušel? A co je to vůbec za slovo, pokora? Nezná je, nikdy je neslyšel. Zaplať Pámbu, uvaujme s ním dál, e na tom poli u zase nejsou ti básníci, jemu také nescházejí, stejně by jenom všecko pošlapali. Ti docela obyčejní lidé, no ano, ti občas zapláčou, někdy i nad výdělkem, kdy řádně nemakali, ale na slzy máme přece papírové kapesníky. Ty bych jim mohl po stovkách zadarmo rozdávat. A zpívat? Proč ne, kdy za to nebudou chtít honorář. Kdyby se ten zpěv přehodil na You tube, dalo by se na tom i slušně vydělat.
Trochu přitaeno za vlasy by tak dnes mohla vypadat neoliberální interpretace Wolkerovy básně. Tak vzdálená je u od nás vidina lepšího světa, o něj je třeba bojovat, která tehdy plnila srdce i mysli mnoha lidí, které věřili, pro ni ili a za kterou i umírali. Dnes u představa zlatého a zářícího rána nevzrušuje. Není divu, vdyť jsme a příliš dobře poznali její odvrácenou stranu. Z našeho obzoru jako by se tím ale vytratilo i to vycházející slunce, denně nabízející monost začít znovu. Jene právě tu naději, vidinu nového úsilí o lepší svět jsme ztratili. Jako kdyby se i kadý nový den nemusel napřed osvobodit z temnot noci, ne zazáří, kadé ráno svět nestál znovu na samém počátku, lán od hřbitova otevřený a k obzoru. Jistě, slunce kadý den vychází, ale nás jako by se to u netýkalo. Nehledíme mu vstříc, nečekáme na ně. Sedíme nebo leíme na dece a sluníme se. To je všechno. Lidé jsou takoví, jací jsou, a na tom se nic nezmění. Svět taky. Co právě je, to u zůstane; vládu ideologie jsme směnili za vládu peněz, místo naděje a nějaké vidiny máme teď záitky, events. A kadý je tu sám pro sebe. Copak všechny ty velké ideje nezklamaly? Tu poslední máme ještě v dobré paměti: socialismus s lidskou tváří. Skončil v normalizaci. A neoliberální kapitalismus ádnou vizi lepší společnosti nemá, protoe se za ni sám povauje.
A tak jsme raději propadli lhostejnosti, nic nečekáme. Zvykli jsme si na to, e od druhých nemůeme čekat nic dobrého. Nikdo se nad tím u nepozastavuje. Má to jednu výhodu: Špatnost druhých legitimuje i špatnost mou, oni podvádějí, já taky, všichni jsme stejní, stačí jen pokrčit rameny.
Čest, pravda, slušnost, zodpovědnost, důstojnost, pokora, soucit, co s nimi? Na smetiště epochy? Ale tak jednoduché to není. To, co na první pohled vypadá jako postoj a mínění jednotlivce, je výrazem klimatu, které vládne ve společnosti, jeho vlivu většina ve svém jednání a chování podléhá, i kdy jím zároveň i trpí. To ale jednotlivce nezbavuje spoluzodpovědnosti za její stav, ten není nutností. Postavit sám v sobě hráz tomu, co být nemá, a to kadému z nás říká svědomí, by znamenalo uvidět i ono kantovské hvězdné nebe nad sebou s jeho perspektivou.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.