Jaroslav Šabata

Opřít se o devět desetin národa

Vystoupení ve Španělském sále Pražského hradu 31. 8. 1968

... Na prvním pookupačním zasedání ÚV KSČ – bylo to v pozdních hodinách 31. srpna 1968 ve Španělském sále – mne tvrdě sjel především Husák. Přebíral iniciativu. Odhadl samozřejmě, že nějaký radikál vystoupit musí, a on jej potřeboval jako symbol nezodpovědného dobrodruha, který strhává vlast do katastrofy, v níž potečou potoky krve, jak pravil Ludvík Svoboda.

Brzy mně došlo, že není nikdo, kdo by se mu chtěl „nepoliticky“ coby terč nabídnout, a tak jsem se mu postavil do rány. Pro kamarády to bylo trochu překvapení: znali mne spíš jako muže, který je ve střehu vůči krajním polohám a drží se spíš ve středu, ale tak už to v mezních situacích chodí.

Husák nezaváhal. A tak jsem odcházel spokojeně ze Španělského sálu: Zaplaťbánbůh, říkal jsem si, už najisto, kdo je teď ku*va číslo jedna...

Sedmkrát sedm kruhů. Jaroslav Šabata, příběh paradoxního politika. (Votobia, Olomouc 1997)

Černík: Děkuji. Hovoří soudruh Šabata, připraví se soudruh Piller.

Šabata: Vážené soudružky a soudruzi, jsem členem ústředního výboru zvoleného 22. srpna na mimořádném XIV. sjezdu. Patřím tedy k těm, kteří projevili kázeň a vyslovili plný souhlas s návrhem soudruha Dubčeka a dalších, aby byla provedena rekonstrukce starého ústředního výboru a aby bylo likvidováno to, co je pochopitelně nenormální, to je existence dvou ústředních výborů.

Nicméně bych chtěl zdůraznit, že považuji mimořádný XIV. sjezd za pravoplatný. Nejde zde totiž o formální stránku věci ani v otázce pravoplatnosti sjezdu, ani v otázce rekonstrukce tohoto ústředního výboru. Hovoříme-li totiž o porušování stanov v prvním případě, můžeme jistě hovořit o porušování stanov i v tomto druhém případě, jak zde hovořil soudruh Tomsa. Nedostali bychom se daleko, kdybychom vycházeli z tohoto konce. Je nutno jít k politické podstatě problému a ten záleží bezpochyby v tom, abychom měli akceschopnou stranu, a tedy stranu jednotnou, v základních principech sjednocenou.

Považuji principy mimořádného XIV. sjezdu, jeho charakteristiku vstupu cizích vojsk na naše území jako okupace za správnou. Jsem tedy toho názoru, že byla u nás hrubě porušena národní a státní suverenita a že normalizace je podmíněna odchodem vojsk, nikoli naopak. Normalizace nemůže být podmínkou odchodu vojsk. Nemůžeme napřed normalizovat a pak dosáhnout odchodu vojsk.

Chtěl bych se zamyslet nad otázkou, kterou zde položil soudruh Rytíř: Kdo zavinil nutnost zásahu, jaké jsou jeho příčiny? Vidím to ve srovnání s ním přesně naopak. On se zde ztotožňuje s pozicí varšavského dopisu, který ústřední výbor 19. července odmítl. On se ztotožňuje s ideologicko-politickou platformou článku v (moskevské) Pravdě ze dne 22. srpna, která charakterizuje Dubčekovo vedení jako pravičácké, Dubčeka jako vůdce pravičácké menšiny ve vedení strany. On ostatně také říká, že má pochybnosti o tom, zda toto vedení, předsednictvo v tomto složení, může vykonávat politiku aktivního přátelství se Sovětským svazem atd.

Jistě nelze soudruhu Rytířovi brát jeho názor, ale je nutno říci: Kdyby chtěl soudruh Rytíř dělat politiku, která vychází z těchto principů, pak by ji mohl dělat jenom za jednu cenu, že si sedne na cizí, byť i sovětské či jiné bodáky. Každý víme, že pro komunistu to není cesta, že to není komunistická politika, že je to protikomunistická politika.

Soudruh Rytíř hovoří o aktivním přátelství k Sovětskému svazu. Naši lidé ho dnes necítí. My můžeme politiku přátelství k socialistickým zemím dělat jenom za předpokladu, že budeme bojovat za plnou národní a státní suverenitu, proti všemu, co ji deformuje, co zbavuje tento národ postavení plně rovnoprávného člena socialistického společenství. On to nazývá nacionalismem. Ale pro skutečného leninistu to nacionalismus není. Je to pochopení demokratické podstaty marxismu a internacionalismu. Bohužel soudruh Rytíř není jediný, kdo ji nechápe. Zřejmě ji také nechápou sovětští vůdci. Ve spojenectví doktrinářů ve vedení KSSS i v jiných stranách s našimi doktrináři nutno také vidět základní příčinu zásahu u nás a viníka tohoto tragického kroku.

Soudruh Rytíř hovořil o prav(icov)ém nebezpečí. Nepochybně takové nebezpečí existuje, máme-li na mysli celou společnost se vším, co s tím souvisí. Ale nebere v úvahu jednu prostou skutečnost, že politicky zbankrotovalo staré politické vedení, vedení Antonína Novotného, který kdysi stál v čele tohoto ústředního výboru. Že boj za nahrazení tohoto vedení novým vedením byl velmi složitý, že nutně rozkolísal stranu, že nutně vedl k určité dezorientaci a pochopitelně k zesílení nejrůznějších cizích vlivů. To přehlíží, to obchází. Ztrácí ze zřetele, že požadavek mimořádného sjezdu byl hromadný požadavek členů strany a že je v plném souladu se stanovami strany. Nevím vskutku, proč bychom neměli respektovat možnost svolat mimořádný sjezd v tak kritické době, v které jsme byli. Naše konference jako snad jediná v prvním kole se usnesla svolat mimořádný sjezd. Prakticky nehlasoval skoro nikdo proti. Konference byla plně jednotná na rozdíl od těch konferencí, kde se nutil názor, že nemá být mimořádný sjezd. Právě to vedlo pochopitelně k rozdělení, k rozštěpení strany, respektive krajských konferencí.

Požadavek, aby byl mimořádný sjezd, byl pochopitelný, protože bylo třeba provést kádrové změny, které měly být provedeny už dávno. Bohužel provedeny nebyly, dnes k nim přistupujeme z určitého konce. Zaplať pánbůh, že je to aspoň takový konec.

Bylo by možno hovořit ještě o mnoha jiných věcech, ale podstatu toho, co jsem chtěl říci, jsem řekl.

Uzavřel bych jednou vážnou pochybností. Hovoříme o realismu, o smyslu pro realitu. Nevím, jestli diktát, jemuž je naše strana vystavena a jemuž se musí podrobit, je dobrým východiskem k reálné politice. Jsem hluboce přesvědčen, že politiku, která vychází ze zásad formulovaných v dokumentu, který zde četl soudruh Smrkovský, nelze provádět. Narazí právě na realitu. A jestliže nepochopíme, jak tuto realitu včas zvládnout, může skutečně dojít k rozkolu strany. To bychom všichni neradi a měli bychom nesporně společně hledat cesty, jak odvrátit takovéto důsledky. Přitom je jen jedna cesta, jak nerozvrátit stranu a nezpůsobit rozkol ve straně: Opřít se o devět desetin národa, opřít se o to, co lidé cítí, a dělat politiku s nimi. Pak máme naději na to, že se strana plně najde a že vyjde z těchto obtíží tak, jak má vyjít.

To, co zde řekl s. Rytíř, to směřuje přesně opačným směrem. Je to třeba odsoudit, je to třeba nazvat pravým jménem – je to součást platformy, která má obrovský podíl na tom, co se stalo, je to součást spiknutí proti této straně a proti této zemi.

Děkuji za pozornost.

(Komunistická strana Československa, sv. 9/3. Edice Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, Doplněk, Brno 2001, ss 230–231.)

Jaroslav Šabata (1927–2012) byl politik, politický filozof, publicista, psycholog. Po srpnové okupaci byl na mimořádném sjezdu KSČ v Praze-Vysočanech zvolen členem ÚV strany. Po vystoupení ve Španělském sále byl postupně zbaven všech funkcí a v roce 1970 ze strany vyloučen. Během normalizace byl jako jedna z vůdčích osobností opozice (byl mj. mluvčím Charty 77 a jedním z iniciátorů Hnutí za občanskou svobodu) řadu let vězněn. Po roce 1989 byl ministrem bez portfeje vlády ČR a poradcem předsedy Sněmovny lidu FS Michala Kováče. V roce 2013 vydalo brněnské nakladatelství Doplněk vybrané Šabatovy texty z let 1990–2010 pod titulem I Marx i Havel.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Šabata

Opřít se o devět desetin národa

Vystoupení ve Španělském sále Pražského hradu 31. 8. 1968

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu