Josef Kašpar

Kam se poděla italská levice?

Při volbách na jaře roku 1976 Italská komunistická strana dosáhla rekordního počtu 34 % hlasů a její spojenec, Italská socialistická strana, měl přibližně 9,8 % hlasů. Jinými slovy italská levice byla zdaleka nejsilnější v západní Evropě, disponovala téměř 45 % hlasů. Protože v rozdělené Evropě se komunisté na vládě nemohli podílet, byla ustavena menšinová vláda Křesťanských demokratů (ti dosáhli 38 % hlasů) a ta se udržovala po rok u moci tím, že při hlasování téměř všechny strany, s výjimkou neofašistů, opustily sál.

Dne 4. března tohoto roku se konaly volby, při nichž byla Demokratická strana na hlavu poražena – získala jen 18 % hlasů, a levicové hnutí LeU jen 3 procenta. Itálie se ocitla prakticky bez levice. Je třeba dodat, že Demokratická strana se před 10 lety ustavila spojením bývalého levého křídla Křesťanských demokratů a postkomunistů. Takže ve skutečnosti je současná italská levice ještě slabší.

Jednou z charakteristik italské poválečné demokracie byly oblasti, ve kterých převládala stejná politická orientace. V Benátsku je od konce války levice v opozici, stejně jako v Lombardii. Na druhé straně existovaly tzv. Regioni rosse, kde neustále převládala IKS, která se navíc mohla pochlubit úspěšnou či alespoň poctivou správou. Byly to tyto oblasti: Emilia-Romagna (Boloňa, Modena, Reggio Emilia, Rimini), Toskánsko, Marche (Ancona) a Umbria (Perugia).

Zatímco pravici se podařilo udržet kontrolu Benátska a Lombardie a rozšířit svůj vliv i na Furlansko a Ligurii, při jarních obecních volbách utrpěla levice katastrofální porážku. Poprvé za posledních 70 let ztratila radnice Sieny, Luccy, Livorna a celou řadu měst nejen v Toskánsku, ale i v dalších oblastech.

Omráčená levice se jen pomalu dostává k důvodům své porážky. Některé patří ke společným problémům celé západoevropské levice, pro které ani v Itálii doposud nebyla schopna navrhnout řešení.

Při obecních volbách v Římě v roce 2016 kandidátka Hnutí 5 hvězd Virginia Raggiová získala 67 % hlasů. Demokraté dostali hlasy v zámožných čtvrtích jako Parioli či Prati, zatímco drtivá většina voličů lidových čtvrtí „zradila“ a přešla k Hnutí 5 hvězd.

„Premiér Renzi neustále hovořil o našich hospodářských úspěších, ale to se týká jen omezené skupiny obyvatelstva, a ti, kteří ve velké krizi utrpěli největší ztráty, si uvědomili, že o nich demokratický premiér nemluví, anebo na ně zapomněl,“ prohlásil bývalý starosta Benátek, filozof Massimo Cacciari.

S velkou pravděpodobností jdou ale kořeny neúspěchu mnohem dále do minulosti. „Skutečná krize italské levice začala už rokem 1989, který IKS překvapil. Strana změnila několikrát jméno, ale její pohled na společnost byl stále stejný a nebral ohled na globalizaci a deidelogizaci moderní společnosti,“ napsal jeden z nestorů italské levice Emmanuele Macaluso. Důkazem je i postoj levicové odborové konfederace CGIL, která často nechce vzít na vědomí, že pravidla hry se od 70. let minulého století změnila.

Ne všichni ale sdílejí tento náhled. „Levice se skryla za osobnosti pocházející z levého křídla křesťanskodemokratické strany, jako byl například Romano Prodi, zamilovala se zčásti do Blairovy teorie tzv. třetího proudu. Domnívala se, že podpora a zastupování zájmů dělnické třídy je věcí minulosti. A to byl v zemi, kde právě průmysl exportem drží zemi nad vodou, obrovský omyl,“ prohlásil bývalý tajemník dnes již neexistující Strany komunistické obrody Fausto Bertinotti.

Je ale možné, že za krizí levice se skrývá mnohem jednodušší vysvětlení. Itálie prožila od roku 2009 nejhorší hospodářskou krizi od druhé světové války, do roku 2014 přišla o 25 % své průmyslové základny. A tak je docela dobře možné, že například v Toskánsku se voliči od levice odvrátili, protože jim již nemohla zajistit subvence, dotace různého typu a sociální jistotu. A proto se obrátili na někoho jiného, který jim sliboval víc.

Domnívám se, že obavy z toho, že italská levice bude „vymazána ze zemského povrchu“, jak věští pravicový šéf Ligy Matteo Salvini, jsou přehnané. Napomohou jí i velké rozpory v současné vládě, které dříve či později vyjdou na povrch. Jenže problém je v tom, že současná vláda disponuje v parlamentu 60% většinou a opozice je slabá a rozdělená – zájmy Berlusconiho jsou naprosto odlišné od problémů Demokratické strany. Takže existuje riziko, že v případě dosti brzkého rozpadu vládní koalice nebude možno hovořit o odvětě levice, ale spíše o duelu Ligy a 5 hvězd, kdo skutečně povede zemi. A to by pro Itálii opravdu znamenalo nebezpečné období společenské a hospodářské krize. Nikdo si nemyslí, že se vrátí fašismus se zdviženou pravicí, černými košilemi a ricinovým olejem. Ale mohl by přijít netolerantní, nacionalistický a nedemokratický režim. Ostatně nebude náhoda, že Salvinimu se líbí Putin a schvaluje jeho obsazení Krymu, považuje za svůj model „neliberální demokracii“ Viktora Orbána a má pochopení pro různé kroky Donalda Trumpa. Jak píše známý politolog Angelo Panebianco, „je lépe si nečinit iluze. Je sice pravda, že Liga i Hnutí 5 hvězd zastupují často protichůdné zájmy, ale právě tyto zájmy vytvářejí silné sociální bloky, které nakonec každou stranu podpoří. Naopak levice je v tomto okamžiku dezorganizovaná a nemá v podstatě voličům moc co nabízet. Obávám se, že současná vláda v zemi vydrží dosti dlouho.“

Josef Kašpar

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Kam se poděla italská levice?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu