Pavel P. Kopecký

Mírové summity a Trumpovy kotrmelce

Vnitřní svět amerického prezidenta Donalda Trumpa je podle všeho mimořádně svérázný. Postavený ponejvíce na intuici, které „nepřekážejí“ racionalita či hluboké teoretické znalosti. Ani s řízením na politickém poli neměl před nástupem do čela nejmocnějšího státu planety žádné zkušenosti, a tak je svým způsobem myšlenkově svobodný. Aktuální postoje mění jako na běžícím pásu. Podobá se tím „Trumpovi československému“, Andreji Babišovi, jehož přístup ke složitým veřejným otázkám též vykazuje rysy primitivismu. Nicméně totožní oba „velmožové“, velkokapitalisti konvenující převážně chudině, nejsou. V jednom se liší každopádně! Jeví se, že nehorázná, vulgární nadutost, s níž americký miliardář prezentuje svoje momentální mínky, vychází přeci z jakési dlouhodobější koncepce ve prospěch státu.

Reklamní slogan, že Amerika bude opět veliká a první, se opírá o několikero vysledovatelných vizí, jež slavný byznysmen prezentoval již při prezidentské kampani. Kupodivu jinak plné variací na oblíbenou pohádkovou hlášku z úst popleteného krále z Pyšné princezny: „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil.“

Do čeho se dotyčný politický amatér v nejvyšším úřadu o překot vrhl, mu sice nepřineslo pokaždé úspěch nebo popularitu, ale jedno se mu upřít nedá. Politická odvaha. V zahraničních vztazích s ní boří bezmála vše, co prosazoval předchůdce Obama.

První černý předák Spojených států Evropanům pouze diplomaticky naznačoval nutnost proměny financování NATO, Trump surově oznámil, že jsou mu transatlantičtí spojenci víceméně ukradení. Není-li EU rovnou „možná stejně špatná jako Čína“. Předchozí prezident USA pomáhal rozdmýchávat válku v Sýrii, odkud jeho následovník postupně odchází. Za něj rostlo napětí mezi Spojenými státy a Ruskou federací, s níž se však Trump hodlá patrně dohodnout (snad rovněž kvůli mohutnící ČLR, čímž by převrátil konstelaci Nixonova uznání maoistického Pekingu). Průlom aktuálně učinil i do desetiletí nepřestajně mrazivých vztahů s jadernou KLDR, jejímuž vůdci Kim Čong-unovi předtím vyhrožoval nukleární zimou.

Interesantní je to i dál. K nečetným obamovským ziskům v zahraničí bylo počítáno vylepšení vztahů s Havanou, vůči které nynější administrativa přitvrdila. Nejvážnější devastací počinů představitele Demokratické strany – ohledně ní Trump náhle „předvídá“, že jí v podzimních senátních volbách pomohou ruští hackeři! – je však poměr k Íránu. Tam směřuje spodní proud prolongované, křečovitě účelové kritiky Moskvy. Agresivita vůči Teheránu musí rychle překrýt vizuální propadák helsinského rokování se zkušeným dravcem Putinem.

Není to nic proti ničemu. Jak víme, Trump již v květnu odvolal variaci na mírovou smlouvu s Íránci, aniž při tom uvažoval nad zájmy transatlantických spojenců alias „ekonomických nepřátel“. Tlak stran Íránu vyvíjí nyní také na ně, jejich firmy a banky, využívá-li kupříkladu tradiční dolarové páky.

V mediální palbě na osmdesátimilionovou regionální mocnost se vyjevují prostředky nápadně připomínající ono manifestační strašení Pchjongjangu, než Trump v Singapuru přátelsky poplácal Kima („Třetího“) po zádech. Pozadu pochopitelně nezůstává ani Islámská republika, kterážto ústy velitele svých elitních útvarů Kuds hrozí násobně připravenějším Američanům vojnou. Přímá konfrontace dvou sebevědomých kohoutů naštěstí není na pořadu dne. Takže mezi Washingtonem a Teheránem vypukla alespoň „válka twitterová“. V ní je první občan USA úplný přeborník, verzálkami píšící „šáh“.

Záležitost má bohužel své perspektivy. Nejspíše neskončí „toliko“ u osočování, propagandy a tajných subverzivních operací. Staronové napětí se moc zamlouvá Izraeli, jenž loboval za oduznání mnohostranné jaderné dohody se šíitskou teokracií. Na jednu loď se tím zas dostal s aktéry, co židovskému státu oficiálně vyjadřují nepřátelství. S aktéry prosazujícími projekt protiíránského bezpečnostního paktu Washingtonu, entit Perského zálivu, Egypta a Jordánska. Čili Blízkovýchodní strategickou alianci (MESA), které se začíná říkat „arabské NATO“.

Je docela smutné, že Obamův pokus uvolnit vztahy s perskými ajatolláhy, napjaté od revolučního roku 1979, byl nejspíše „excesem“ americké mezinárodní politiky. „Výstřelkem“ mezi vzájemnými kampaněmi konkurentů. Anebo ne? Stejně jako v případě Severní Koreje teď Trump vzkázal Íráncům, že je bez dalšího ochoten jednat...

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Mírové summity a Trumpovy kotrmelce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu