Vladimír Špidla

Digitalizace a systémy sociální ochrany

Průběžné systémy veřejného pojištění vznikly v situaci, kdy bylo snadné určit ze mzdy za práci část na jejich financování. Ze své mzdy si tak svým způsobem každý dodnes předplácíme pomoc a podporu pro případ stáří, nemoci, invalidity nebo úmrtí. Dnešní proměna způsobu výroby redukující podíl mzdy na hodnotě práce zpochybňuje i tradiční systémy sociální – a tedy společenské – ochrany.

Digitalizace výrazně proměňuje náplně celé řady pracovních míst a do budoucna nejspíše výrazně sníží i jejich počet. Změna způsobu organizace ekonomické činnosti, a tedy i zásadní proměna charakteristik trhu práce, se zjevně dotkne financování sociálního státu a jeho ochranných systémů. V nemenší míře se pak promění i náležitosti nutné pro vznik jednotlivcova nároku na sociální ochranu – novou odpověď si tedy vyžádá i otázka vstupu člověka do systému sociální ochrany.

Tyto systémy jsou v současné době financovány především odvody ze mzdy a příjmy z daní. Metoda financování se liší případ od případu a systém od systému a není vyloučená, ba se i často vyskytuje kombinace obou zdrojů. Z daní je financována například podpora rodin s dětmi nebo boj proti chudobě, pokud jde o zdroje pro výplatu životního minima. Typickým systémem financovaným z odvodů z mezd je důchodový systém Bismarckova typu, kde je důchodový nárok odvozen od celoživotní pracovní činnosti – to se týká i České republiky.

U systémů založených na rovném důchodu, čili důchodu Beveridgova typu, je základem financování daňový systém. V České republice se při financování důchodového systému používá kombinované metody: naprostá většina je financována z odvodů z mezd – jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele, a deficity systému jsou financovány z výběru daní. Tento kombinovaný systém poskytuje dostatečnou a pružnou finanční základnu a obecně platí, že se od roku 1989 nikdy nedostal do vážných problémů.

Sledovat pohyb peněz

Pro fungování systému sociální ochrany a sociálního státu jako takového je z hlediska financování důležitá otázka, jakým způsobem se bude vyvíjet daňový systém. Jedním z hlavních rizik v tomto případě je vznik takových forem organizace podniků, jež prakticky nemají daňový domicil. A také vznik globálně působících organizátorů a platforem, u nichž je daňový domicil velmi obtížné definovat.

Jediným bezpečně identifikovaným prvkem v systému, jehož pohyblivost není globální, ale je omezená, je člověk. Proto bude zcela zásadní, aby byla evidována jakákoliv ekonomická aktivita jednotlivce. Digitální systémy na způsob elektronické evidence tržeb mohou přinést alespoň dílčí řešení. Zajímavým pokusem je také konto osobní aktivity před nedávnem zavedené ve Francii.

Důležitou otázkou bude, jakým způsobem se z hlediska informací projevuje ekonomická činnost přinášející zisk a distribuující vyprodukované bohatství a jak jsou tyto činnosti zachytitelné administrativními systémy tak, abychom je mohli využít jako základ pro zdanění a sociální ochranu.

Zdá se, že velmi podstatným je okamžik, kdy ekonomická činnost vstupuje do svého finančního vyjádření. Pohyb peněz se odehrává především prostřednictvím informačních systémů, a zde se otevírá možnost ji zachytit a informace využít pro důsledné zdanění – viz daň z finančních transakcí.

Jiný typ pracovních kariér

Vznik nároku na sociální ochranu je další velmi komplikovanou otázkou, spojenou se změnou charakteru práce i se změnou spojenou s nástupem umělé inteligence. Obecně lze říci, že práce mrtvá bude nahrazovat práci živou a že člověk do značné míry ztratí svůj význam jako producent, ale zachová si svůj význam v tržním hospodářství jako konzument.

Kromě toho nastoupí fragmentarizované pracovní kariéry. U systémů ochrany, které nejsou propojeny přímo s prací, jako je například ochrana rodičovství, přídavky na děti, systém životního minima, není otázka vstupu do systému a vzniku nároku komplikovanější než v současné době. V těchto oblastech půjde spíše o jejich financování.

U systémů odvozených od pracovní činnosti – u nás jsou to především důchodové zabezpečení, zdravotní pojištění a nemocenská – se klíčovou stává otázka vstupu do systému. Současné podmínky pro získání nároku předpokládají dlouhodobou systematickou pracovní nebo jinou ekonomickou činnost, která vytváří právní základnu pro vstup do systému a také základnu pro jeho financovaní.

Dosavadní vývoj ukazuje, že již nastupují fragmentované pracovní a podnikatelské kariéry a že se prodlužuje období mimo pracovní činnost. Velké množství práce se dostává mimo současnou evidenci systému, což znamená, že řada lidí nesplní právní podmínky pro to, aby jim byl nárok poskytován. Velmi tvrdé důsledky se mohou projevit především u systému zdravotního pojištění a systému důchodového. Velké množství lidí se může dostat zcela mimo tyto systémy.

Nárok na ochranu má vznikat faktem narození

Jaké se jeví hypotetické odpovědi? V otázce financování bude nezbytné přecházet ze systému financování odvody z práce na systém financování prostřednictvím daní. Typickou zemí, kde je sociální ochrana prakticky zcela financována z daní, je Dánské království. Nejedná se o stoprocentní financování, ale daňové příjmy zásadně převažují. V našich poměrech se to týká těch systémů sociálního zabezpečení, které mají charakter pojistných či pseudopojistných systémů. Jsou to důchodový systém a systém zdravotního pojištění.

Posílit daňové příjmy lze řadou metod a zcela zjevně žádná nebude univerzální, může jít například o zvětšení podílu zaměstnavatele nebo daň z přidané hodnoty. Lze také určit, že část nějaké daně půjde ve prospěch sociálního systému. Pak by šlo o variantu metody rozpočtového určení daní, která se v České republice využívá k financování samosprávy.

V koncepci univerzálního přístupu do systémů sociální ochrany, zejména těch, které jsou v současné době spojené s prací, budeme muset čelit nebo, přesněji řečeno, se s velkou jistotou setkáme se složitými politickými otázkami ve smyslu vnímání obecné spravedlnosti systému. Lze předpokládat, že velké množství lidí bude odmítat podílet se na financování sociální ochrany pro ty, které bude považovat za selhávající, a tedy vlastně vinné.

Při otázce vstupu do systému budeme muset vycházet daleko více z pouhé existence jednotlivce. V diskusi o univerzálním sociálním příjmu se musí samozřejmě objevit i diskuse o univerzálním přístupu do systému sociální ochrany. Nebo minimálně o rozšíření činností, které vstup opravňují. Příkladem může být péče o osobu blízkou, studium, rekvalifikace. Tyto činnosti je možné využít i při určení výše nároku. Zatímco u systému důchodového a řekněme těch systémů, které jsou v současné době financovány z daní, lze konstatovat, že je do jisté míry možné je nahradit univerzálním příjmem, ve zdravotnictví tato teze neplatí.

Důvodem je, že zdravotní služby reagují na individuální situace – nemají tedy v sobě prvky adekvace. Odvod je pouhou vstupenkou. Plnění vycházejí z individuální zdravotní situace, tedy jsou z hlediska finančních nákladů zcela rozdílná bez ohledu na výši individuální platby do systému. V případě, že se u člověka objeví určitý typ zejména chronické choroby, jako je například hemofilie, nebo se v důsledku úrazu bude vyžadovat extrémní zdravotní péče, překračují náklady jakoukoliv individuální možnost přímého financování.

Vladimír Špidla (1951) je ředitel Masarykovy demokratické akademie, předseda vlády (2002–2004) a evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti (2004–2010).

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Špidla

Digitalizace a systémy sociální ochrany

Sledovat pohyb peněz

Jiný typ pracovních kariér

Nárok na ochranu má vznikat faktem narození

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu