Martin Burian

Velký muž a malé město

Osmého února letošního roku zemřel po delší nemoci historik a publicista Manfred Wohlfahrt. Nyní, několik měsíců poté, se redakce bohužel již zaniklého amstettenského časopisu Die Zeitschrift rozhodla vydat po letech ještě jedno číslo, a to na Manfredovu počest. Amstettenská radnice jednomyslně schválila finanční podporu tohoto záměru. Pro zvedli ruce i radní, stojící na zcela opačném politickém břehu než Manfred, který byl několik let členem městské rady za stranu Zelených. Členové redakce Die Zeitschrift, kteří o Manfredově literární činnosti pro Listy vědí, se rozhodli některé jeho články, které pro československé čtenáře psal, ve vzpomínkovém čísle vydat.

Dotázali se mne, zda bych i já nějakým textem o něm nepřispěl. Nepotěšili mne, kdo by psal rád nekrolog, navíc o člověku osobně blízkém. A vůbec už mne nepovzbudilo, že mám psát vzpomínku na osobu tak vzdělanou, pilnou a společensky angažovanou. Jelikož však celý – jak by se dnes řeklo – projekt považuji za dobrý a potřebný, účast jsem přislíbil. Odpovědných jsem se zeptal, zda by se mohlo jednat o osobní vzpomínku proloženou takzvanými humornými historkami „z natáčení“. Jinou formu svého příspěvku jsem si nedokázal představit. Na životopis či fundovaný rozbor jeho mnohostranné činnosti bych si netroufal. Jednoznačná odpověď, že právě něco takového se ode mne očekává, mne trochu uklidnila. Tak tedy s pomocí boží, nebo chcete-li matky přírody, i s nezbytnou dávkou troufalosti se do toho pouštím.

První setkání s Manfredem proběhlo prostřednictvím již zmíněného časopisu Die Zeitschrift. Periodikum, s nímž jsem se seznámil krátce po našem přistěhování do Amstettenu, mne nadchlo ostrostí, širokým kulturně-politickým záběrem a humorem. Předplatil jsem je hned dvakrát. Jedno číslo bylo pro mne a druhý exemplář putoval do Olomouce za bratrem Václavem. To, že Manfred je jeden z hlavních motorů redakce, mi bylo hned jasné.

Osobně jsme se setkali mnohem později, kdy už časopis bohužel nevycházel. Manfred se přihlásil do kursu češtiny, který jsem tehdy v Amstettenu organizoval. Lze školometsky poznamenat, že ve vyučování nevyrušoval, byl soustředěný a snaživý. Jelikož se ve třídě objevily dva velmi výrazné talenty, které ostatní zastínily, patřil Manfred k dobrému průměru. K našim soukromějším rozhovorům docházelo až později v neformálním prostředí amstettenské kavárny Ke kukačce. V jednom kratším období úspěšně doučoval našeho syna latinu. Dlužno podotknout, že jakýkoliv honorář odmítl slovy, že má peněz dost a že to dělá rád. Moji nabídku, aby mne navštívil v ateliéru a vybral si za odměnu obraz, přijal. To by ovšem nebyl Manfred, aby věc proběhla hladce. Zvolil si obraz nedokončený. (Svůj život si nezjednodušoval, neulehčoval to často ani svému okolí. Mám na mysli především kulturní a politickou rovinu.) Žádal jsem ho, aby si vybral něco jiného, již hotového. Upozornil jsem ho na nebezpečí, že dokončení může trvat dlouho. Trval neochvějně na svém a přibližně po půl roce se obrazu dočkal.

Podobná komplikace nastala při dojednávání honoráře za články do Listů. Jakýkoliv honorář jednoznačně odmítl, diskuse nebyla možná. Problém jsem vyřešil poněkud netradičně. Několikrát jsem ukončil návštěvu kavárny o něco dřív než Manfred a jeho útratu jsem tajně zaplatil u baru. Při dalším setkání mi patřičně vyčinil, samozřejmě s úsměvem.

Ještě na sklonku života se vrátil k milované profesi učitele. Vyučoval, opět zdarma, němčinu uprchlíky, které osud zavál do Amstettenu. Je to již dost dávno, kdy jedna dlouholetá kamarádka vyslovila názor, že mnozí mají z Manfreda strach. To sdělení mne překvapilo, dojem jsem nesdílel. Respekt ano, respekt tento bělovlasý vzpřímený muž se soustředěným výrazem ve tváři vzbuzoval i u mne.

Abych byl přesný, jak to měl Manfred rád, mohu uvést, že ten velký muž měřil 189 centimetrů, jeho boty měly velikost 45 a malý Amstetten má necelých 24 tisíc obyvatel. Město i Rakousko mu byly často malé, či lépe řečeno těsné. Jeho vztah k rodné hroudě, tedy k městu a vlasti, by se dal dle mého názoru nejlépe označit slovem Hassliebe. Tedy hněv či nenávist a láska propojená v jeden nedělitelný celek. Byl velmi kritický, jeho fundované argumentaci se těžko oponovalo. Byl však i sebekritický a měl smysl pro humor. Uvedu rád několik příkladů.

Před několika roky prodělal Manfred složitou operaci srdce, konkrétně transplantaci srdeční chlopně z telete. Když se poměrně rychle zotavil, byla operace tématem rozhovoru u kavárenského stolu. Moje poznámka, že část jeho těla tedy prodělává zrovna pubertu, ho pobavila a rozesmála.

Při jedné debatě jsem se ho zeptal, proč opustil waidhofenské gymnázium, kde vyučoval historii a latinu; odpověděl následovně: „To, že jsem odešel z gymnázia, byla chyba, udělal jsem hloupost.“

Často si pochvaloval okolní krajinu, kterou dobře ze svých procházek znal. Byl rád, že kopcovitá krajina v blízkosti sousedního Neustadtlu není zdevastovaná masovou turistikou jako mnohé horské oblasti v Rakousku. Komentoval to slovy: „Naštěstí není naše okolí tak brutálně krásné jako alpská krajina.“

Častým tématem našich debat bylo pochopitelně Československo. Tak vznikl u kavárenského stolku nápad, že by Manfred mohl psát pro Listy. Jméno jejich zakladatele Jiřího Pelikána mu bylo pochopitelně známé. Po jednom ze svých pobytů ve vlasti jsem se do Amstettenu vrátil smutný a – slušně řečeno – rozhořčený. Důvodem nelibosti byl můj osobní, statisticky neověřený dojem, že v Česku vládne všeobecný a jednoznačný odpor k cizincům, zvláště pak k běžencům. Vzpomněl jsem si na svůj pubertální a postpubertální názor, který nyní budu i pubertálně formulovat, že „tehdy chtěl zdrhnout z Česka snad každej“. Dnes je problém i těch pět a půl cizince, co u nás jsou. Tehdy, když se v Česku nějaký cizinec objevil, a moc jich nebylo, snědá či černá barva pleti nikomu nevadila. Peníze voněly. Manfred reagoval na mé hořekování názorem, že Češi se teď pravděpodobně blíží k blahobytu a nechtějí o něj přijít či se o něj dělit. Manfred se v našich rozhovorech choval k Československu případně k Česku a Slovensku shovívavěji než já, možná si nechtěl přisazovat.

Na závěr bych jedno Manfredovo postesknutí na vývoj v porevolučním Československu citoval: „Doufal jsem, tak jako mnozí rakouští intelektuálové, že se Československo po převratu vydá poněkud jinou cestou než okolní státy. Ne cestou brutálního kapitalismu, ale že si najde vlastní osobitou variantu. Byli jsme naivní.“ Že by Manfred toužil po kapitalismu s lidskou tváří? Pravděpodobně ano.

Čest jeho památce a jeho odkazu!

(Psáno pro Listy a Die Zeitschrift.)

Martin Burian (1960) je výtvarník, ilustrátor Listů a publicista. Žije v Rakousku.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Velký muž a malé město

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu