Hynek Skořepa

Bojovat, či vyčkávat?

Ve druhém letošním čísle Listů rozebral český „mnichovský komplex“ Pavel Uherek. Vzhledem k letošnímu osmdesátiletému výročí konference velmocí v Mnichově o uspokojení německých územních požadavků vůči Československu se k tématu vyjadřují historici, publicisté, ale i politici. Někteří z nich se přitom odkazují na knihu exilového historika Jana Tesaře Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Tesař psal svůj text v letech 1988 až 1989, původně jen pro své přátele. Měl tehdy omezený přístup k archivním zdrojům i domácí literatuře, od roku 1980 pobýval v exilu. Navázal na svou badatelskou práci z 50. a 60. let, sáhl též po v cizině naopak snáze dostupných pracích (např. německých, ale i pamětech kolaborujícího protektorátního ministra Emanuela Moravce, které vyšly francouzsky v Praze roku 1940 a u nás byly pochopitelně po válce tabu).

Jan Tesař se pokusil pokud možno objektivně zhodnotit pozici Československa v době mnichovské krize, s ohledem na jeho geografickou pozici, stav armády, společnosti a tehdejší geopolitické zájmy velmocí (Německa, SSSR, Francie a Británie). Tesařův závěr, že jsme se na podzim roku 1938 bránit nemohli a dokonce se na boj vlastně ani nepřipravovali (zářijová mobilizace byla podle něj jen jakousi „komedií“ k oklamání veřejnosti), přejímají dnes leckteří komentátoři tehdejších událostí. Ze známých osobností např. Petr Pithart (viz třeba komentář Ultimátum? Objednané! Mobilizace? Jen šidítko… v Tvaru č. 12/2017). Svoji krátkou úvahu Pithart končí slovy: Stejně ale ta mobilizace byla skvělá. Muži nastupovali do postavení a nevěděli přece, nemohlo je to ani napadnout, že velký kombinátor Beneš s nimi zamýšlí jinak.

Pavel Uherek si je vědom, že náhled Jana Tesaře samozřejmě nemusí být prezentován jako výlučně správný, přesný nebo stoprocentně objektivní. Oceňuje však, že se snaží mnichovské události oprostit od romantického balastu a mytologie. A nakonec dodává, že „mnichovský komplex“ byl u nás zneužíván za všech režimů.

Tématu „mnichovské zrady“ se před časem v Listech věnoval také historik Jan Rychlík (Listy č. 6/2013). Napsal, že pouhých dvacet let po první světové válce většina Britů a Francouzů samozřejmě odmítala jít znovu na frontu. Neviděla důvod, proč by měla bojovat za to, aby více než tři miliony Němců i nadále žily ve státě, ve kterém evidentně žít nechtěly. V revizi hranic proto většinou neviděli nic strašného. Podle něj je tento postoj lidsky zcela pochopitelný a neměl by být předmětem opovržení.

Československo bylo obětí

Československá vláda vyhlásila v září 1938 mobilizaci na doporučení vlády britské, která tak chtěla vyvinout na Hitlera nátlak, když stupňoval svoje požadavky na odstoupení čs. území. S odstoupením oblastí s vysokým podílem Němců se však nadále počítalo, konference v Mnichově jednala pouze o jeho rozsahu.

K otázce, zda se mělo bojovat, či nikoliv, Jan Rychlík píše: Každý, kdo má vojenské vzdělání (třeba i pouhou školu pro záložní důstojníky) totiž ví, že pasivní obranou, tím méně obranou vedenou v kruhovém obklíčení, se žádná válka vyhrát nedá. Proto také náčelník čs. hlavního štábu generál Ludvík Krejčí označil situaci z vojenského hlediska za beznadějnou. Ve chvíli, kdy Francie odmítla splnit své závazky, se obrana pohraničních pevností stala z vojenského hlediska nesmyslnou… Nezodpovězená – ale současně zřejmě i nezodpověditelná – však zůstává otázka morálního významu obranné války proti Německu…

Ač nejsem historik ani znalec vojenské strategie, dovolím si předložit přece jen poněkud alternativní pohled na to, zda jsme se v osmatřicátém měli, či neměli bránit. Postoj západních spojenců Československa skutečně považuji za zradu, respektive za krátkozraké uplatnění svých momentálních zájmů. V tomto ohledu je nejspíš můj názor značně blízký tomu, jak Mnichov vnímal Edvard Beneš. Mám za to, že své závazky měla dodržet především Francie, přestože by tak její vedoucí představitelé museli učinit proti veřejnému mínění své země.

Na to, zda bojovat jen s podporou Sovětského svazu, byly již v roce 1938 velmi rozdílné názory. Ministr zahraničí Krofta údajně prohlásil, že v případě pomoci samotného bolševického Ruska by se proti nám postavil celý západní svět. Neměli jsme sice se SSSR společné hranice, Sověti však mohli reálně držet v šachu Polsko, jehož oslabení bylo tak jako tak sovětským cílem. Že SSSR nešlo o záchranu Československa, ale sledoval vlastní geopolitické cíle, je jasné. Dělaly a dělají to i dnes všechny velmoci. Do jaké míry byli ochotni spojenci z Malé dohody, tedy Rumunsko s Jugoslávií, odstrašit Maďarsko, je otázkou. Obě země se velmi obávaly zavlečení do války s Německem. Těžko také odhadnout, jaké důsledky by měla válka se značným množstvím padlých, které by Wehrmacht za přímého útoku na ČSR nepochybně měl, na nálady obyvatel v samotném Německu.

Důvody pro to, že jsme se na podzim třicátého osmého měli bránit, nejsou jen morální, ty v reálné politice nehrají příliš velkou roli. Československo bylo obětí v každém případě. Přijetím požadavků Mnichovské dohody se obětovalo za mír, který nevydržel ani rok. České země byly díky kapitulaci uchráněny množství lidských obětí i obrovských materiálních ztrát, ale už třeba na Slovensku je situace složitější, protože bylo významně postiženo osvobozovacími boji v závěru druhé světové války. Češi do války nemuseli, což byla nejspíš jediná zřejmá výhoda existence Protektorátu Böhmen und Mähren. O to více lidí však muselo zahynout v dalších Německem napadených zemích. Množství zbraní, které německá armáda získala po 15. březnu 1939, sice Jan Tesař bagatelizuje, nelze však popřít, že byly obsazeny nepoškozené čs. zbrojovky. A to jak na území Protektorátu, tak na západním Slovensku. Slovensko bylo totiž jen formálně nezávislým státem a od slovensko-moravského pomezí až k Váhu sahala tzv. ochranná zóna, přímo kontrolovaná německou armádou. V případě, že by se Československo bránilo, by se patrně podařilo během ústupu opouštěné zbrojovky zničit. I když by pravděpodobně obrana Čech a Moravy trvala jen několik málo dnů a pak by se armáda musela stáhnout do slovenských hor, přece jen by byl postup německých tankových armád obtížnější než později v Polsku. Agresi se bez západní pomoci bránily země s výrazně hůře vyzbrojenou armádou (Polsko, Jugoslávie) než ta československá, i když na druhé straně oba jmenované státy disponovaly výrazně většími lidskými rezervami. Obranyschopnost Československa nejvíc snižovalo slabé letectvo a zcela nedostatečná protivzdušná obrana.

Musím rozporovat především tvrzení Jana Tesaře, že k obraně byla ve skutečnosti odhodlána jen malá část občanů tehdejšího Československa (bez ohledu na jejich národnost). Vůli bojovat osvědčili ti, kteří odešli (často za velmi dramatických okolností) do zahraniční armády. Pravda, nebylo jich zase až tak mnoho. Ale nemohou být všichni váleční hrdinové, někdy je třeba statečnost osvědčit i v běžném životě, zachovávajícím existenci národa. A není dobré příliš spoléhat na to, že nás zachrání někdo zvenčí. Vždyť nechybělo mnoho a na scénu dějin se nemusely vrátit ani západní demokracie, porážka Anglie byla po případném zhroucení SSSR zřejmě jen otázkou času.

Příklady statečnosti

Tesař navíc zcela pomíjí události na Podkarpatské Rusi v březnu 1939. Tam se v podstatě v pasti (po vyhlášení nezávislosti Slovenska) ocitly jednotky československé armády i stráže obrany státu (plnila úlohu pozdějších pohraničníků, byla složena z četníků a financů). Po čtyři dny sváděly ústupové boje s mnohem silnějšími útočícími maďarskými jednotkami. Asi čtyřicet obránců (nejen Čechů) zde položilo své životy. Maďaři měli ztráty výrazně vyšší.

Dalším příkladem odvahy a odhodlání bránit vlast jsou události v Moravské Chrastové na Svitavsku koncem října 1938 (ani ne měsíc po odstoupení pohraničí). Pomnichovská hranice (demarkační čára) oddělila od sebe dvě hospodářsky úzce svázané obce – Brněnec s textilní továrnou připadl do Sudet, Moravská Chrastová zůstala prozatím součástí okleštěné Česko-Slovenské republiky (ano, již s pomlčkou, která se nám znovu vrátila s tzv. pomlčkovou válkou v devadesátých letech). Mnozí chrastovští Němci pracovali na tom, aby se i Moravská Chrastová stala součástí Říše, což se skutečně ještě v listopadu 1938 při hraničních úpravách stalo. Místní Češi se naopak bezúspěšně snažili o navrácení Brněnce se smíšeným německo-českým obyvatelstvem zpět k republice. Jestliže Čechům nezbývalo než psát petice bezmocné pražské vládě, Němci se rozhodli nečekat. Za pomoci svých kumpánů ze Sudet a dokonce s podporou německé uniformované policie Moravskou Chrastovou obsadili. Zajali přitom několik čs. vojáků a financů, sloužících zde při ostraze demarkační čáry (a ubytovaných např. v hostinci Lidový dům). Velitel 13. pěšího pluku (velitelství mělo sídlo v Boskovicích, kam se přesunulo ze zabraného Šumperka) plukovník Karel Čejka projevil velkou odvahu, když nařídil svým vojákům vytlačit německé ordnery z Chrastové a okolí. A hlavně se příliš nevyptával svých nadřízených v Brně a v Praze, kteří by mu podobnou akci z obavy před reakcí německých vládních míst zcela určitě zakázali. Řídil se prostě heslem, že kdo se moc ptá, moc se dozví, a jednal. Československá armáda měla při zásahu čtyři mrtvé (dva na místě, dva vojáci zemřeli po převozu do nemocnice), jejichž jména jsou dodnes vyvedena zlatým písmem na památníku v Moravské Chrastové. Ordneři totiž používali mezinárodními konvencemi zakázané tříštivé střelivo dum-dum, které při zásahu způsobovalo postiženým těžká zranění. Z uvedeného je zřejmé, že odstoupením našeho pohraničí, dojednaným v Mnichově, nešlo Hitlerově Říši o vyřešení problémů postavení německé menšiny v Československu, ale o likvidaci Československé republiky jako takové.

Události v Moravské Chrastové podrobně zpracovali (byť s některými nepřesnostmi a popularizačním způsobem) Ota Holub v knize Poslední pásmo vzdoru (Mladá fronta, Praha 1988), nověji pak Jitka Gruntová a František Vašek (Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Augusta, Litomyšl 1998).

Promrhaná hodnota odboje

Můj dědeček (narozený 1921) před lety vzpomínal, jak se coby sedmnáctiletý mladík přihlásil v rodném Prostějově k ostraze vojenských objektů (tuším, že v areálu letiště), když ještě nemohl pro neplnoletost jít k odvodu. Jeho tehdejší šéf, majitel obchodu s drogerií, během zářijové mobilizace rukovat musel. Strašně hořekoval, že bude válka a že o všechno přijde. O obchod sice (zatím) nepřišel, stalo se však něco horšího – přišli jsme o celou republiku.

Zajímavý je v tomto ohledu postřeh Ivo Šebestíka v článku Osm „sametových“ mýtů a omylů viděných s odstupem času na alternativním webu Časopis argument ze 17 listopadu 2017, že velcí čeští bankéři, finančníci a průmyslníci dali Benešovi najevo, že mu na válku s Hitlerem nedají peníze. Podle Šebestíka byli totiž toho názoru, že s nacisty se oni dohodnou, zatímco Stalin by jim jejich finance „znárodnil“. To, že mnozí z těch, kteří ovládali hospodářství republiky, dávali přednost záchraně majetku a svým zájmům před zájmy státu, evidentně nebylo jen klišé zneužívané komunistickou propagandou. Konec konců i Jan Tesař píše, že v ČSR trvala statisícová nezaměstnanost (což tehdy znamenalo drastické chudinství) déle než jinde, hluboko do poloviny třicátých let… Předpokladem nějakého řešení byla určitá ne-li sociální velkorysost, pak alespoň prozíravost a jakási opatrnost majetných tříd… Zbrojní dodávky pro armádu nedávaly tolik zisku jako typický československý vývoz zbraní do celého světa a nejlépe vždy oběma stranám konfliktu (jako např. zároveň Japonsku a Číně), proto se ještě v době akutního ohrožení republiky vyvážely zbraně, které pak chyběly čs. armádě.

Za Hitlerovo tažení Evropou, které západní demokracie nedokázaly zastavit, zaplatily následně evropské národy obrovskou daň v podobě milionů obětí na frontách i v podzemním hnutí, o materiálních škodách nemluvě. A český odboj je dle Jana Tesaře jen částí hnutí, na němž se podílely téměř všechny národy Evropy, a toto celoevropské hnutí národů proti nacismu je asi ten nejsvětlejší proud v dějinách moderního světa… Právě v tomto odkazu a ve výzvě absolutního, radikálního sebezničujícího odporování zlu je největší hodnota, kterou předal protinacistický odboj budoucím pokolením.

Mám za to, že právě tuto hodnotu jsme promrhali, když jsme ustoupili agresorovi bez boje. Přičemž nijak nezpochybňuji potřebu nabídnout tehdy Německu územní ústupky. Skutečně se předpokládalo odstoupení oblastí, jejichž vydání by neohrozilo obranyschopnost a hospodářskou existenci republiky (Chebsko, okolí Javorníku ve Slezsku atd.). Pokud však prokazatelně údajné utlačování německé menšiny v Československé republice bylo pouhou záminkou a nacisté o žádnou kompromisní dohodu nestáli, pak kromě boje či totální kapitulace už jiná varianta neexistovala. Prezident Beneš zvolil kapitulaci a nelze mu to vyčítat. Hodnotit ho jako zbabělce, jak učinil Jiří Gruša (Beneš jako Rakušan), mi přijde silně zjednodušující. Zda tehdy zvolil správně, zůstane už nejspíš navždy otázkou.

Hynek Skořepa (1975) je geograf. Pracuje v Muzeu regionu Boskovicka v Boskovicích.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Bojovat, či vyčkávat?

Československo bylo obětí

Příklady statečnosti

Promrhaná hodnota odboje

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu