Antonín Rašek

Československé jaro 1968 v armádě

Obrodný proces 60. let se nemohl nedotknout ozbrojených sil. Demokratizační proces probíhal i v Československé lidové armádě. Společných cvičení koaličních vojsk se armáda zúčastňovala se stále menším nadšením, zvláště když bylo patrné, že komplikuje obrodný proces, a dokonce zjevně připravuje podmínky pro vojenskou intervenci.

Předpoklady vzniku procesu, který jsme si zvykli označovat Pražských jarem, zrály od Stalinovy a Gottwaldovy smrti v březnu 1953, XX. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 a sílily od začátku 60. let a v důsledku prohlubující se krize ekonomiky spolu s kritikou poválečného stalinismu a s uvolněním mezinárodní politické atmosféry. Reformní hnutí podporovalo přinejmenším 90 procent občanů. Podle výzkumu CVVM z roku 2008 mělo ještě tehdy Pražské jaro podporu 59 % občanů a 45 % dotazovaných si myslelo, že bychom se k němu měli vracet.

Zdánlivě paradoxní vývoj

Jak bylo vůbec možné, že poddůstojnický a důstojnický sbor československé armády, přísně vybíraný podle třídně politických kádrových kritérií, se v 60. letech postupně zapojoval do tzv. obrodného procesu, reformy společnosti? Bylo to proto, že armáda, i přes propuštění a perzekuci značné části demokraticky smýšlejících vojáků z povolání, i přes roli udržovat vládnoucí politický systém, měla z první republiky v podvědomí demokratickou tradici, mnoho sloužících vojáků z povolání prošlo domácím a zahraničním odbojem, a nikdy nebyla armádou garnizónního typu, odpoutanou od civilního obyvatelstva v uzavřených posádkách, a to ani ve vojenských sídlištích. Navíc byli vojáci z povolání vzhledem k povinné vojenské službě v neustálém kontaktu s vojáky základní služby jako součástí občanské společnosti.

Personální změny osmašedesátého se dotkly také armády. Z jejího velení odešli lidé okolo ministra národní obrany generála Bohumíra Lomského a na jejich místa se dostali pozdější normalizátoři v armádě v čele s generálem Martinem Dzúrem, což nebyla zrovna šťastná volba, jak se ukázalo po invazi vojsk Varšavské smlouvy. V armádě se začaly ozývat hlasy kritizující nerovnoprávné postavení Československa ve strukturách Varšavské smlouvy.

Centrem intelektuálního politického nonkonformismu 60. let se kromě redakcí vojenských časopisů, Obrany lidu, A-revue, Vojenské mysli a Vojenství, stala paradoxně především Vojenská politická akademii Klementa Gottwalda v Praze (VPA KG), která připravovala politické pracovníky a novináře. Vycházely zde pozoruhodné vědeckovýzkumné práce opřené i o soudobou západní vědeckou literaturu, která se zde běžně překládala a publikovala.

Memorandum 68

Ve VPA KG také vzniklo pod názvem Prohlubovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství Memorandum 68, které podepsalo třicet signatářů. Podle mínění historiků bylo jedním z hlavních důvodů okupace Československa. Dramatickým zlomem se stal okamžik, kdy bývalý náčelník Hlavní politické správy ČSLA, a tehdy již vedoucí 8. oddělení ÚV KSČ řídící bezpečnostní složky Václav Prchlík zařadil nejdůležitější pasáže Memo-randa do stranického dokumentu Otázky politiky vnitřní a vnější bezpečnosti státu, současný stav a základní směry jejího řešení.

To se stejně jako pak Dva tisíce slov setkalo s ostrou odmítavou reakcí velení sovětské armády i vedení sovětského státu a bylo základní příčinou, proč byl Prchlík z funkce odvolán. Ne tedy proto, že byl proti prodlužování vojenského cvičení vojsk Varšavské smlouvy. I když i tento důvod Prchlíkovi přitížil.

V Poučení z krizového vývoje z prosince 1970 se uvádí: „Jedním z politických a ideologických center pravice byla Vojenská politická akademie, z níž vzešlo v létě 1968 dokonce oficiální memorandum s požadavkem, aby byly přehodnoceny zásady vojenské politiky strany a státu schválené XIII. sjezdem KSČ a aby byla upravena čs. vojenská doktrína na základě revize našeho vztahu k Varšavské smlouvě.“ Ironicky lze dodat, že tomu tak skutečně bylo.

Všechny tyto události i osobnost generála Václava Prchlíka patří nejen k vojenské historii. Proto byla VPA KG sovětskými vojsky okupována jako první, ještě před obsazením generálního štábu, došlo v ní k razantním čistkám a byla přemístěna do Bratislavy.

Sociologové VPA KG v prvních dnech okupace stačili zorganizovat šetření o postojích vojáků ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy pod sovětským vedením. 99 procent příslušníků armády se v něm postavilo proti. Ne všichni na svých postojích setrvali, svou roli sehrály existenční obavy, strach a ztráta perspektivy, ale o lecčems to do budoucnosti vypovídalo.

Stále se málo ví, že stejně jako byl za druhé světové války nejvíc zdecimován důstojnický sbor, kdy padlo, bylo popraveno nebo vězněno 25 000 vojáků z povolání, také po srpnu 1968 byli z profesních skupin nejvíc postiženi právě vojáci. Postupně odešlo kolem pětiny z mírových počtů armády. Ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi byla proto armáda po rozpadu tzv. socialistického bloku v jisté výhodě. Mohla se zpočátku při demokratické transformaci opřít o své rehabilitované příslušníky. Spolu s nimi byli rehabilitováni žijící i zemřelí vojáci z povolání, kteří byli propuštěni, vězněni a popraveni po únoru 1948. O rehabilitaci požádalo 11 710 bývalých vojáků z povolání, studentů vojenských škol a občanských pracovníků, kteří byli z československé armády protiprávně propuštěni v letech 1948 až 1989. Rehabilitováno bylo 9138 žadatelů, tj. 78 %. Zamítnuto bylo 2572 žádostí.

Reaktivováno bylo 1204 vojáků, další pracovali v rezortu jako občanští zaměstnanci. Mnozí z rehabilitovaných zastávali vysoké funkce, desítky z nich v generálských hodnostech. Rehabilitace proběhly organizovaněji a důsledněji než následná personální transformace armády. Tak odpovědně nebyly provedeny v žádném jiném rezortu či instituci.

Bránit se?

Když si sovětské velení za podpory satelitů s československým reformním procesem nevědělo rady, protože ohrožoval i sovětský politický systém, rozhodlo se situaci řešit vojensky. Rozhodlo se však teprve tehdy, když si ověřilo, že Severoatlantická aliance a západní spojenci proti agresi nezasáhnou, omezí se na protesty. Jiné by to podle zpravodajských služeb bylo v případě, kdyby Varšavská smlouva zaútočila podobným způsobem na Jugoslávii. Už pravděpodobně také proto, že by se jugoslávská armáda bránila.

Záměr sovětských vůdců se stal realitou v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpádem vojsk států Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska na československé území. Operace byla provedena pod krycím názvem DUNA. Intervence do Československa se zúčastnilo 750 000 vojáků, více než šest tisíc tanků, téměř tisíc letadel a další techniky. Taková tehdy byla síla vojsk Varšavské smlouvy.

Otázkou zůstává, mohla-li se československá armáda invazním ozbrojeným silám bránit. Byla sice dobře připravena, ale na tuto eventualitu ne. Vojensky byla výrazně slabší, než tomu bylo v osmatřicátém roce, kdy proti sobě stálo na československé a německé straně shodně po čtyřiceti divizích, přičemž Němci měli výrazně silnější letectvo. Ačkoli se českoslovenští vojáci jednotně postavili proti invazi a okupaci vojsk Varšavské smlouvy, nebyli k boji s jejími vojáky připraveni psychicky, protože se znali ze spojeneckých cvičení, zatímco – srovnáváme-li poněkud nesrovnatelné – do boje s hitlerovskými vojsky by šli s odhodláním.

Pominememe-li spekulace, že by útok proti Československu mohl vyvolat odpor německého generálního štábu proti Hitlerovi, v obou případech bychom byli s vysokou pravděpodobností poraženi. V případě osmašedesátého si lze dost těžko představit, jak by se zachovali západní spojenci, kdyby vojáci československé armády museli ustupovat za hranice do Spolkové republiky Německo či Rakouska, a kde by se zastavil útok vojsk Varšavské smlouvy.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, poblicista a spisovatel. Odborník na vojenskou problematiku, generálmajor v záloze.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Československé jaro 1968 v armádě

Zdánlivě paradoxní vývoj

Memorandum 68

Bránit se?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu