Adam Szostkiewicz

Spojenectví odporu 1968

Historie tomu chtěla, abychom kulatá výročí významných událostí polských dějin slavili za vlády Práva a spravedlnosti (PiS) a za prezidentského mandátu z téže strany pocházejícího Andrzeje Dudy. PiS získal moc v demokratických volbách v roce 2015 s nevelkou převahou nad svým hlavním soupeřem – Občanskou platformou (PO). Brzy tak budeme mít za sebou třetí rok vlády „sjednocené pravice“ – koalice PiS a dalších dvou drobných uskupení. Od samého počátku volebního období tábor vládnoucí národně-katolicko-sociální pravice mění státní zřízení popsané v naší ústavě, aniž by bral ohled na mnohatisícové protesty obyvatel v téměř celém Polsku, kritiku parlamentní opozice, expertů anebo evropských orgánů. Obcházení nebo porušování polské ústavy je hlavní příčinou těžké politické krize. Nikdy po roce 1989 nebyly rozdíly a napětí ve společnosti tak velké, jako jsou nyní.

V této napjaté atmosféře se chystáme na listopadové oslavy století polské nezávislosti a v ní jsme si připomínali padesáté výročí událostí Března 1968. Hluboké příkopy a rozpory ve společnosti se na pozadí krize, kterou vyvolalo Právo a spravedlnost, symbolicky projevily za účasti prezidenta Dudy během slavnostní připomínky Března 1968 na Varšavské univerzitě. V pozadí Dudova projevu bylo slyšet skandování „Ústava! Ústava!“.

Nechvalně známí hrdinové

Záměrem prezidentových spolupracovníků byl projev uměřený a zklidňující situaci. Duda říkal, že cílem studentských protestů zpřed padesáti let byla „nezávislost bez cenzury – to tehdy požadovali, to požadovali od komunistů. Komunisté to samozřejmě nemohli akceptovat, proto studentské protesty bezohledně rozdrtili. Rozdrtili je způsobem pro některé strašlivým – pro ty, pro které skončily vězením, jako pro v polských dějinách nechvalně známé komandose – Karola Modzelewského a Adama Michnika“.

Připomenutí těchto jmen bylo od prezidenta Dudy zprávou veřejnosti. Modzelewski a Michnik jsou symboly. Ve vládním táboře to mohli lidé vnímat i jako rétorickou neposlušnost. Michnika už před lety pravice obsadila do role nepřítele; podobně jako současného předsedu Evropské rady Donalda Tuska. Profesor Modzelewski neváhá v médiích nestranících Právu a spravedlnosti říkat, že se současné Polsko stává policejním státem. Jedna vlaštovka ale, jak víme, jaro nedělá. Jeden neagresivní a beze lží přednesený projev ještě z prezidenta nedělá důvěryhodného státníka. Navíc i to spojení „nechvalně známý“ – označující člověka známého všeobecně, ale zároveň člověka ne s nejlepší pověstí. Termín komandosi pak používala komunistická propaganda proti studentskému hnutí a jeho aktivistům, jakými byli Modzelewski a Michnik.

Polská pravice se od roku 1989 snaží psát vlastní historickou politiku státu i společnosti. Březen 1968 popisuje jako důsledek frakčních bojů mezi křídly v polské komunistické státostraně PZPR, která k nim využívala studenty a část inteligence. Pravicové vyprávění nevidí v Březnu protest proti komunistickému systému, ale jen příležitost k vyřízení si účtů mezi tehdejšími vysokými stranickými funkcionáři.

Pravice exponuje židovský původ části vedoucích postav a účastníků tehdejších protestů. To má v očích pravicových příjemců daného vyprávění omluvit mnohatisícovou antisemitskou čistku po potlačení protestů. Zemi nakonec museli opustit hlavně ti, kteří z komunismu těžili, říkají (v rozporu s fakty, protože řada lidí přinucených k emigraci nebyli Židé, ale Poláci). Tím způsobem chce pravice nadvakrát snížit význam Března. Pro její sympatizanty a aktivisty nejsou události Března „naše“, polské, národní, ale cizí, komunistické, židovské, nesloužící Polsku, ale jen sionistické propagandě, která Polsko vykresluje jako zemi antisemitů.

Projevy antisemitismu v poválečných polských dějinách nacionalisté různých odstínů prezentují jako provokaci „nepřátel Polska“. Chtějí přitom dosáhnout poškození jejich pověsti – zvláště na Západě a v USA má „židovská lobby“ údajně velký vliv na vlády.

Zajímavé je, že v roce 1968 nezaujala katolická církev jasný postoj k brutálním březnovým represím ani k bezprecedentnímu vypuzení polských obyvatel polským státem, ale příznačně mlčela. Bylo to možné vnímat jako znak, že episkopát v čele s primasem Stefanem Wyszyńskim do jisté míry přijal vyprávění, že Březen není „naše“ věc, ale jen „elit“ cizích polským národním zájmům.

Hrdinové neliberální tradice

Tuto ideologickou manipulaci oživila PiSem provozovaná historická politika. Jde v ní o umenšení významu, výsledků a zásluh polského podzemního státu a odboje v podobě Zemské armády (AK) z období německé a sovětské okupace, poválečné mírové antitotalitní demokratické opozice, a nakonec Lechem Wałęsou vedeného hnutí Solidarity, jehož aktivita nakonec vedla k jednáním u kulatého stolu mezi Solidaritou a družinou generála Jaruzelského a ve výsledku pak k demontáži systému lidového Polska. Tím, co spojovalo tato uskupení a jejich politiku, bylo, ve velké zkratce, jejich demokratické, svobodu akcentující a prozápadní směřování.

Vládnoucí pravice soustředí pozornost na takzvané „Prokleté vojáky“, tedy poválečné antikomunistické ozbrojené podzemí, které s novým prosovětským režimem vedlo svého druhu občanskou válku, pravicové části bývalé antikomunistické opozice a zpochybňovatele Lecha Wałęsy, a to za cenu potlačení prozápadních liberálně-občansko-demokratických skupin v čele s Výborem na obranu dělníků (KOR). Současná pravice Wałęsu diskredituje jako lídra Solidarity a prvního demokraticky vybraného prezidenta poválečného Polska a místo něj intenzivně promuje Lecha Kaczyńského a další aktivisty Solidarity a opozice, kteří se dnes distancují od Wałęsy a sociálnědemokratické částí KORu. Dnešní vládní propaganda zamlčuje fakt, že Lech Kaczyński i jeho bratr Jarosław s Lechem Wałęsou spolupracovali na počátku devadesátých let, kdy jim prorážel cestu k jejich budoucím kariérám.

Březnové události jsou v očích pravice méně důležitou částí souboje s totalitárním systémem, přestože bezpochyby byly předznamenáním hnutí Solidarity. Oproti stereotypům: Březen nebyli jen studenti, akademická inteligence, ze své části židovského původu, ale také středoškolská a dělnická mládež sympatizující se svobodomyslnými hesly protestu, a to nejen ve Varšavě. Tehdy vznikalo neformální spojenectví proti doktríně a praxi „reálného socialismu“ spojující lidi různých prostředí a společenských vrstev. To spojenectví v různých podobách přetrvalo sedmdesátá léta, ve kterých se formovala nová, odlišná od té poválečné, opozice v hnutí Solidarity.

Vojenská intervence Varšavské smlouvy v Dubčekově Československu následovala půl roku po březnových protestech v Polsku. V obou případech šlo o potlačení snahy o demokracii a svobodu, která měla značnou podporu společnosti.

Ve Varšavě se Ryszard Siwiec – samostatně jednající bývalý důstojník Zemské armády – zapálil na stadionu plném lidí na protest proti intervenci v Československu. Komunistická média o tom protestu přirozeně mlčela až do konce lidového Polska, a přece můžeme Siwiecův čin považovat za druh morálního vykoupení za polský podíl na zadušení síly Pražského jara.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Mezititulky redakce.

Adam Szostkiewicz (1952) je komentátor polského týdeníku Polityka.

Adam Szostkiewicz

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Szostkiewicz

Spojenectví odporu 1968

Nechvalně známí hrdinové

Hrdinové neliberální tradice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu