Václav Jamek

Naši puchmistři aneb České národní umrtvení

Jedna domácí kosmetická firma, slavná po celé kotlině, správně pochopila, že zatímco ženy obecně touží vonět, českým mužům stačí nesmrdět, a to jen občas, když mají schůzku s nějakým občanem civilizovaného Západu (česká žena to v posteli uvoní za oba, kvůli ní by se nenamáhali). Specialisté-anesteziologové z této firmy tudíž vyvinuli pro muže novou kosmetickou řadu a nazvali ji Puchmajstr.

Nezaměňovat s českým národním buditelem Puchmajerem, zvěčnělým díky bajce o vráně, která sedí na vysoké vrbě, sejra držíc v hubě; uměl přechodníky, nádiva – což bylo svého času důležitější než anatomie ptactva. Ta vrána pak dlouhá léta zdobila trojúhelníčky taveného sýra, než je kapitalismus zrušil a nahradil přivandrovalou, leč kapitálem podloženou veselou krávou. Puchmajstr – na rozdíl od Puchmajera – znamená „buď pánem svého puchu“, a do televizní reklamy, která ho propaguje, vymysleli chytlavý nápěv těchto slov: „Nebudeš smrdět, kámo, Puchmajstr ti pomůže!“

Užívání Puchmajstra se u nás rychle rozmohlo, dokonce i mezi ženami, ale ukazuje se, že to svůj účel tak docela neplní: Češi díky nové kosmetice svůj puch skutečně necítí, ale na člověka civilizovaného to nepůsobí, a nemusí to být ani západní cizinec. Takový dobře umrtvený Čech si však myslí, že když si před ním někdo ucpává nos, zřejmě si vzpomněl na nějakého Poláka, Maďara a vůbec muslima.

Máme například ministryni průmyslu a obchodu, jméno si nepamatuji, ale poznáte ji podle velkého nosu. Odpovídá to mému letitému pozorování, že tvář českých žen, které se v životě příliš intenzivně zabývají ziskem, často získává s postupujícím věkem typický profil dravého ptáka, s jakým se u žen jiných národů nesetkáme. Je to takový náš genetický svéráz. Takže tahle ministryně nedávno prohlásila, že stíhat jejího zaměstnavatele Babiše za dotační podvod je nespravedlivé, protože to dělají skoro všichni podnikatelé. Nebo vyhazovat ministry za to, že opsali bakalářskou práci z internetu, to přece také dělají skoro všichni. Skoro všichni to samozřejmě popřeli – aby ne! – a chytrá ministryně, ani oblečená, ani nahá, se jim pak samozřejmě omluvila, že to tak skoro nemyslela. Svou bakalářkou práci koneckonců také neopsala, tak jako skoro nikdo.

Asi vás nepřekvapí, že skoro totéž říkal svého času Schwarzenberg, představitel strany, která se bůhvíproč tváří jako Babišův úhlavní nepřítel: proč něco měnit na našem nespravedlivém daňovém systému, když by to bohaté plátce jen vedlo k dalším daňovým únikům, a u nás kdo chce, ten unikne!

Tento právní názor už prosákl také mezi obyčejný lid, dá-li se to tak nazvat, protože Puchmajstr třídních mezí nezná. Když tuhle prasklo, jak Babišovy masokombináty šidí špekáčky, napsala jedna čtenářka v internetové diskusi (Aktuálně): „Každý výrobek má vzadu štítek s procenty masa. Pokud někdo koupí výrobek s nízkým podílem masa, tak je dement, a za to, Fendry-chu, Babiš nemůže.“ Později dodala, že pro socky je dobré všechno, ať je v tom masa procent šedesát nebo čtyřicet. Zneužívání dementů, kteří navíc nečtou „štítky“, je pro tuto dámu logická samozřejmost.

Nějak jsem to nestrávil, a odpověděl jsem: „Takže soudy by měly podvodníky osvobozovat se zdůvodněním, že napálený musel být dement? A kdyby Babiš začal vyrábět špekáčky z měkčených pilin, byla by to chyba těch, kdo si je koupí? Svatá prostoto.“ Dáma odpověděla, že na štítku by to stálo, a kdo si ho nepřečte, je prostě dement.

Tento lid má tedy za to, že kdyby Babišův masokombinát dal do špekáčků 40 % měkčených pilin, 27 % mouky z merlíku zvrhlého, 8 % potkaního sádla i s kůží, strouhané kuřecí pařáty, 20 % vody, sůl, červené barvivo z lisovaných štěnic a tohle všechno s označením „špekáčky“ napsal na obal, bylo by to legální a blázen konzument ať si nestěžuje. Ovšem nemá-li být trestán podvodník s odůvodněním, že mnoho jiných podvádí také, a když mu někdo naletí, může si za to sám, a nemají-li se ze stejných důvodů předepisovat spravedlivější daně, proč nezjednodušit právní systém ještě radikálněji a nezrušit vůbec všechny zákony?

Vždyť i trestat vrahy je nespravedlivé a zbytečné, protože jiní vrahové si vždycky najdou cestu, jak vraždit, a mnoho jich zůstane neodhaleno. A když je někdo takový dement, že má v bytě spoustu cenností, místo aby je prodal a výtěžek rozdal chudým imigrantům, ať se nediví, když k němu vlezou spoluobčané lupiči, všechno mu seberou a jeho přizabijí. Neměl se obohacovat, a když se obohacoval, mělo mu být jasné, jak na to budou druzí reagovat.

Užívání Puchmajstra se na českém sebevědomí může projevit ještě jinak. Ukázal to minulý týden jakýsi Kňourek. Psalo se o něm, že je to radní, tak jsem si podle stupně mentální zakrnělosti představoval, že bude členem obecní rady v nějakém úplně zapadlém městysi, například v Dolní Hrobové u Tichého Tuřína, protože jedině tam mohou někoho takového zvolit (Horní to být nemohla, tam mají už sedmdesát let veřejnou knihovnu). Jenže se ukázalo, že je to člen Rady Českého rozhlasu, dosazený tam výrobcem „odnosných tašek“ Arteko. Taky si říkají radní, to člověka zmate.

Na toho Kňourka silně zapůsobila stížnost nějaké paní, která jednou dopoledne ve dvouhodinovém literárním pásmu jedinkrát zaslechla z rádia plné jméno oné trojjediné věci, která patří k anatomické výbavě mužů, a hned se ulekla při představě, jak bude vysvětlovat svému dítěti, že slovo „penis“ je jiný název pro dobře známého pindíka. Kňourek, nomen omen, může znamenat „kňour malého vzrůstu, budící plačtivé reakce“, takže také on vnímal slovo „penis“ přecitlivěle, ba úkorně, a celý pořad stanice Vltava označil kvůli tomu za pornografický. Ukázalo se, že onen penis s varlaty, v citátu z románu anglického spisovatele Hollinghursta, tam vůbec není předeveden, jak se obnažen a v erekci zaměstnává pohlavními úkony (což je definice pornografie), ale jen se něžně rýsuje ve svém uložení pod plavkami, aniž je sebeméně ujasněno, k čemu je také dobrý. Zatím neexistuje nenásilná možnost, jak penis a varlata do pánských plavek vůbec nevkládat, aby se maloměšťácký vkus nažral a katolická koza přibrala.

V rádiu zřejmě zapomněli, že tam něco takového vůbec je, ale na to si teď pod navracejícím se mravnostním a ideologickým dozorem naší fašistické pravice budou muset dávat pořádného majzla, i když zlatý věk normalizační autocenzury většinou nepamatují. Zcela pohoršlivé je naopak to, co radní Kňourek o té věci skutečně napsal: „Alan Hollinghurst je podle mě homosexuální aktivista převlečený za spisovatele. Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu, kdy do některých městských čtvrtí domorodci raději nechodí, ťlidéŤ se asi z dlouhé chvíle polévají kyselinou a bodají nožem. Fakt, že je zde za slavného spisovatele vydáván chlípník, nelegitimuje Český rozhlas, aby takové prasečiny poslouchaly naše děti.“

Leckdo už se pozastavil nad tím, že Kňourek spojuje „homosexuální aktivismus“ s islámem, když ve skutečnosti „nejodpudivější formu islámu“ připomíná spíš jeho vlastní homofobie, takže by si s nenáviděnými britskými imámy mohl klidně podat ruku. Kdyby šlo jen o bláboly, jichž se – Puchmajstrem opojen – dopouští obecní radní z Dolní Hrobové, okres Tichý Tuřín, bylo by to jen ubohé, ale u člena instituce, která má dohlížet na svobodu slova, jsou takové výlevy něco strašidelného a zcela nepřípustného. Tento radní by měl být na nátlak veřejného mínění ze všech veřejných institucí okamžitě vyhnán a svoje názory, včetně odborného kádrování spisovatelů, by si pak měl ve svém soukromém koutku svobodně vyjadřovat jenom na vlastní konto.

Jenže kde to žijeme: v zemi puchmajstrovské, kde zrovna probíhá české národní umrtvení, aby se napravil demokratický omyl bláhových buditelů. A dokonce kardinál a primas českých zemí, význačný světový klérofašista Duka jde proti umělcům k soudu, aby vysoudil zvláštní ochranu pro své vyznání a bezvěrce pokořil, jako ti gigantičtí biskupové, kteří v pražském mikulášském chrámu s děsivě líbezným úsměvem drtí nepřátele katolické církve – a jimž jsme doposud asi nevěnovali náležitou pozornost.

Mimochodem, vypravil jsem se minulý týden na břevnovský hřbitov. Jako student jsem se do jeho světel za nocí často díval ze svého kolejního pokoje Na Větrníku a později jsem tam přesně o půlnoci vodíval své francouzské přátele, aby viděli, že naše hřbitovy nejsou místem hrůzy, ale té křehké živé, láskyplné a trpící paměti, která se komíhá v plamíncích svíček. Bylo úmorné vedro, ve svém věku také špatně chodím, rád jsem se potom zašel osvěžit do jedné ze dvou pivnic v krásně upraveném nádvoří břevnovského kláštera, kolem chrámu sv. Markéty.

Jen to mi přišlo zvláštní, že v tomto křesťanském prostoru jsou otevřeny hned dvě pivnice nabízející (výtečné) klášterní pivo, ale chrám, kde by se mohl křesťan pomodlit, je pevně uzamčen.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Naši puchmistři aneb České národní umrtvení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu