Lukáš Jelínek

Zástupci i zástupkyně živých dnešních lidí

Nejsou lidi. Týká se to řady profesí, ale bída přišla už i na politiky. Ministrem nebo kandidátem na primátora se dnes může stát leckdo. Stačí být ve správný čas na správném místě, nejlépe na dosah partajního šéfa – a projevovat mu patřičnou loajalitu.

Ukázkovým příkladem je politické hnutí ANO. Andrej Babiš sice už sedmým rokem dělá politiku, ale stále nevychoval takovou generaci spolustraníků, aby ji směle pozval do vlády nebo postavil do čela kandidátní listiny pro komunální volby v Praze.

Někdo by se mohl rozplývat nad tím, že na stranické knížce nezáleží. Že přišel čas expertů a manažerů. Jenže je to jinak. Na stranické knížce záleží velmi. Každý vrcholový politik potřebuje mít za sebou tým, na který je spoleh. Musejí se vzájemně znát a pomáhat si. Jinak se sebelepší ministr dřív nebo později zhroutí. Stačí se podívat na Roberta Pelikána. Nebo na Adrianu Krnáčovou, která v Praze vykonávala funkci, jež je s ministerskou srovnatelná.

Třeba to ale Babiš dělá schválně. Kdyby se členové ANO navzájem dobře poznali, mohli by pak získat chuť také o něčem rozhodovat – klidně i proti velkému šéfovi. Takto je o to víc prostoru pro Babiše, který může libovolně posouvat figurkami na šachovnici a stát řídit po esemeskách. Navrch si levou zadní přibere i Evropu. Zahraniční politiku si vzal pod palec a dosud se nezbavil přeludu, že jednoho dne všechny evropské lídry přesvědčí, aby poslouchali jeho rady a realizovali jeho plány.

ANO je strana jdoucí odnikud nikam. I po sestavení vlády s ČSSD Babiš lituje, že si s ním něchtěla plácnout ODS: nemusel by realizovat program levicový, nýbrž pravicový, jenž je jeho srdci bližší. Klíčovým předpokladem správného člena je oddanost vůdci. Za to se může stát řadovým poslancem nebo krajským či komunálním zastupitelem. Exekutivní patra si ale hlídá Babiš osobně. S chutí je vyplňuje podnikateli a manažery, v ideálním případě těmi, které si ohmatal už coby majitel Agrofertu. Kontrolu nad nimi tak má on osobně, nikoli hnutí.

Ještě krystaličtěji se chová Tomio Okamura v SPD. Za členy vydává i pouhé čekatele. Ti jsou šťastní z předsedovy přízně. Ale hnutí dál vede úzká skupinka Okamurových věrných, která jej nedávno opět zvolila do funkce bezmála sty procenty hlasů.

Sociální demokracie to má těžší. Potřebuje uspokojovat zájmy vlivných regionů a individuálních hráčů. Proto šly do Babišovy vlády střední Čechy, Vysočina, Olomoucko, Praha (i když v ní se vyloupl adept ve spoustě ohledů kontroverzní). U ČSSD nehrozí, že by do horkého křesla posadila někoho, kdo je úplně mimo. Maximálně si nechá doporučit ministra zemědělství Milošem Zemanem. Ale ani těsný vztah členů vlády ke straně není zárukou, že se něco nepokazí. A když takový Petr Krčál musel opustit resort práce a sociálních věcí a když Jan Hamáček sáhl po Janě Maláčové, přepadly mnohé rozpaky. Je sice sociální demokratka, ale strana ji skoro nezná!

Je to snad proto, že by Maláčová byla šedivá? Kdepak. To by ji znali z partajních schůzí. Jenže dosavadní život nové ministryně se dělil mezi získávání excelentního západního vzdělání, nabírání praktických zkušeností ve veřejné správě a politický aktivismus (související s Oranžovým klubem sdružujícím převážně mladší sociální demokratky bazírující na rovných příležitostech a takové sociální politice, která rozvine potenciál žen i celých rodin).

Když jsem pochválil její výběr do čela resortu, opáčil mi jeden ze zasloužilých sociálních demokratů, že se nová ministryně přece vymyká mnou prosazovanému modelu vyprofilovaného stranického politika. Patrně soudil, že toho lze docílit jen na schůzích. Přitom jediná skutečně efektivní cesta vede přes pobyt mezi lidmi, v aktivistickém prostředí, na demonstracích, v občanských sdruženích. Jenže kolik sociálních demokratů potkáme tam, kde se opravdu něco děje?

Banální příprava

Poznat předem politika, který „chytí“, není snadné. Tím víc by nad tím měly strany přemýšlet. Co dělá politika politikem? To že je na kandidátce? Kdepak. Že se kamarádí s předsedou? Samá voda. Nestačí ani formální vzdělání. Můžete nakoupit titulů nebo opsat diplomek, kolik chcete, ale o kvalifikaci nepůjde. Ve skutečnosti postačí přirozená inteligence, podepřená třeba maturitou, schopnost orientovat se v problémech, naslouchat odborníkům, mít zázemí mezi spolustraníky a důvěryhodně působit na voliče. Expertní příprava se hodí, ale nutná není.

K čemu ministr, který se utopí v agendě svého úřadu, poněvadž se bude domnívat, že je v oboru specialista? Nebude větším přínosem, když si jako odpovědný manažer kolem sebe postaví solidní tým, v němž zafunguje dělba práce? Ministr musí umět věci pochopit, mluvit o nich a zasvěceně hlasovat ve vládě (a to i o tématech z rezortů tomu jeho na hony vzdálených). Jinými slovy, stále si musí uchovávat v paměti místo na nové informace a poznatky.

Strany by měly vědět, kdo taková kritéria splňuje, a to nejen v jejich nejvyšších patrech. Asi není nutné, aby partajní kádrováci pročítali závěrečné vysokoškolské práce nominantů, ale položit otázky typu „Jsi bez kostlivců ve skříni? Nebiješ ženu (muže)? Neopisoval(a) jsi v diplomce?“ by jim měli. Tím se nejsnáze vyhnou trapnému odstupování, když si první novinářský elév proťukne konkrétní položky ministerského životopisu.

Připadá vám to banální? Tak proč, k čertu, takto strany už dávno nepostupují? Když samy sebe definují, mluví především o programové jednotě a ochotě převzít politickou odpovědnost. Leč ke stranám také patří shromažďování schopných a světaznalých lidí a vychovávání osobností schopných daný program reprezentovat. Vždy jsem si myslel, že k tomu jim slouží i mládežnické spolky a všemožné satelitní organizace. Realita je ale krutá. Na nejedné adrese „hru na politiku“ pouze předstírají, a když jde do tuhého, uchylují se k pouhé improvizaci. I tu ovšem zvládají nejlépe ti, kdo vědí, v jaké disciplíně závodí a co se od nich očekává.

Politici: hvězdy pop-kultury

Krátká odbočka o padesát let zpátky. V druhé půlce šedesátých let se lidé i uprostřed „vlády jedné strany“ naučili mít politiky rádi. Předtím – i potom – museli akceptovat figury, které vyplivlo soukolí KSČ. V dané době se ale proťala nabídka s poptávkou. Stačí vzpomenout Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Františka Kriegla, Zdeňka Mlynáře. Byli věrohodní, uměli mluvit, psát, polemizovat, chovali se jako lidé, ne jako papaláši. Z usměvavého Dubčeka se stala bezmála hvězda pop-kultury.

K reformě systému potřebovali, aby jim lidé foukali do plachet. To se též stalo. A někteří natolik přivykli metodám a projevům demokratického typu politiky, že se velmi těžce smiřovali se zvratem, který přinesla „spojenecká“ vojska. Prakticky všichni slušní z nich se později raději aktivně zapojili do práce v disentu.

V osmašedesátém jsme mohli říct, že nás vedou politici. Podobný pocit vyvstal i na sklonku devětaosmdesátého. Stát převzaly osobnosti, jež měly ke stranickým aparátčíkům daleko. Václav Havel neměl vysokou školu a více než manažera připomínal režiséra či dramaturga. Přesto, nebo právě proto dostali šanci uvádět věci do pořádku. Později ale aktivismus znovu vystřídalo schůzování. Strany začaly upřednostňovat obranářské metody a vysvětlování, proč to či ono nejde.

Lidé si začali spojovat politiku se zákulisními čachry, na které nemají vliv a které se jich netýkají. Jakmile se objevila možnost svěřit moc „nepolitikům“, učinili tak. Z těch se ale politici ani po letech nestali a rozhodování, včetně personálního výběru, zůstává na autoritativních lídrech. Aby bylo ještě hůř, některé tradiční strany dodnes nepochopily, jak se v očích občanů rehabilitovat, a raději se zkoušejí podobat protestně laděným populistům. Proto ostatně tak snadno zapomínají na programovou i kádrovou práci.

Ostrý zlom ve výhledu není. Počkejme si, zda alespoň stoupání aktivních lidí s kvalitním vzděláním a zahraniční zkušeností do vyšších pater politiky postupně nepřivede i politický mainstream k větší citlivosti k novým lidem, zástupcům nových generací, jejich tématům i odpovědím na jejich otázky. To by si jich však asi museli nejprve všimnout voliči – coby nového a atraktivního typu správců společnosti. Pak by to mohl být signál i pro rozvoj stranických sádek.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Zástupci i zástupkyně živých dnešních lidí

Banální příprava

Politici: hvězdy pop-kultury

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu