ANKETA k padesátému výročí srpnové okupace

I náš model se patrně změní

Obrátili jsme se na vybrané autory a autorky z širšího okruhu Listů se třemi otázkami volně inspirovanými padesátým výročím okupace Československa vojsky Varšavského paktu. Otázky zveřejňujeme níže, odpovědi řadíme podle abecedního pořadí respondentů.

<1.

Vrcholné československé představitele v čele s Alexandrem Dubčekem stavěly události roku 1968 do těžko řešitelné situace: na jedné straně nadšení veřejnosti pro demokratizaci, na straně druhé stupňující se tlak Leonida Brežněva a vůdců dalších zemí Varšavské smlouvy požadujících obrodný proces zastavit. Přesto ani po srpnové okupaci neviděli všichni politickou situaci jako ztracenou. Dušan Havlíček například ve svém Jaře na krku píše, že vzhledem k legitimitě Vysočanského sjezdu bylo chybou, když zde zvolené vedení šlo jednat s navrátivšími se politiky na Pražský hrad namísto toho, aby si je k jednání pozvalo do Vysočan. Lze na tomto příkladu obecněji popsat sílu legitimity, jakou přináší volba a jakou přinášejí tanky?

2. S Pražským jarem dnes média spojují téměř výhradně srpnovou invazi. Výhradním symbolem je sovětský tank. Daří se tak odvést pozornost od celého společenského a politického vývoje šedesátých i padesátých let. Co z něj pokládáte za nejpozoruhodnější a především: který aspekt či událost Pražského jara jsou cenné pro dnešek?

Po listopadu 1989 u nás převládl dojem, že okupace Československa jednou provždy prokázala, že socialismus nikdy nelze sloučit s demokracií. Nám spíše přijde platné, že žádné impérium, ať už se hlásí k jakékoli ideologii, nepovolí uzdu svým vazalům. Myslíte, že se někdy někde někdo ještě pokusí vydat na dnes dehonestovanou třetí cestu, tedy na cestu k sociálně spravedlivé, a přitom svobodné a demokratické společnosti?

Petr Drulák, politolog a diplomat

1. Nemyslím, že by se jednalo o podstatný moment. Sovětskou invazí reformní proces skončil. Nelze vyloučit, že mohly být ve hře různé trajektorie normalizace, že by například mohl v tehdejším Československu vzniknout relativně umírněný režim podobný kádárovskému Maďarsku. Ale ani to by už stejně nemělo nic společného s jarem 1968.

Dichotomii mezi silou a volbou nepovažuji za užitečnou v diskusi o legitimitě. Vojenská síla legitimitu často zakládá, vítězové válek rozhodují o právu i pravdě. Ale pokud svým příběhem a svými následnými činy nezískají širší podporu společnosti, tak o svoji legitimitu přijdou. Bodáky můžete vyhrát válku, ale nemůžete na nich sedět. Sověti ve střední Evropě to poznali na vlastní kůži.

Na druhou stranu legitimita se může opírat o volbu či o další institucionální fakta jen do té míry, do níž jsou tato fakta podložena připraveností lidí něco obětovat. Ochoty k oběti v roce 1968 moc nebylo, tak jako jí moc nebylo ani v roce 1938, jak v rozporu s národními legendami ukazuje Jan Tesař. To neznamená, že lidé měli masově nastavovat hruď tankům. Možná, že jsme z toho nakonec nevyšli tak špatně.

2. Mediální posedlost invazí překrývá spoustu podstatných věcí. Za nejdůležitější považuji pocit svobody, který načas zachvátil celou společnost. Počátky liberalizace o několik let předcházejí Pražské jaro. Lze je hledat v přetahování stranických funkcionářů s umělci, spisovateli, intelektuály, ale i s lidmi z praxe, kteří čím dál tím více viděli, že společenský model budovaný od roku 1948 moc nefunguje. A pak se na několik měsíců otevřel prostor svobody všem. Muselo to být opojné. Ačkoliv jsme dnes ve zcela jiné situaci, některé analogie tady jsou. Po roce 1989 jsme přijali s nadšením představu o nalezení definitivního modelu lidské společnosti založeného na kapitalismu, zastupitelské demokracii, lidských právech – to vše rámované globalizací vedenou Západem.

Dnes už víme, že se společenský vývoj nezastavil a patrně i náš model se změní. Zatím se však o tom nedá vést veřejná debata – na rozdíl od roku 1968 či 1990 – bez mediálního lynče myšlenkové policie u nás, ale ani jinde na Západě. Její hodnostáři potlačují jakýkoliv názor neodpovídající jejich úzké šabloně, aby následně lkali nad vzestupem populismu, který není než důsledkem jejich vlastní netolerance.

3. Koexistence demokracie se socialismem je stejně komplikovaná jako její soužití s kapitalismem. V obou případech sice můžeme pronášet kategorické soudy o nemožnosti jejich slučování, ale co nám pak zbude? Ze zkušenosti roku 1968 si můžeme vzít hledání lidské tváře. Každý jednotlivec je náchylný ke korupci mocí, každý společenský systém dává možnost silnějším, aby dupali po slabších. Proto považuji úsilí o humanizaci, či metaforicky řečeno snahu dát společnosti lidskou, nebo alespoň trochu lidštější tvář, za úctyhodný a všeobecně platný projekt. Může mít nejrůznější podoby, které není možné jednou provždy definovat konkrétními filozofickými či právními doktrínami.

Řada reformních komunistů tento humanistický program sledovala, podobně jako dnes činí řada humanistických liberálů. Naráželi přitom na odpor komunistických dogmatiků či cyniků, které dnes nahradili cynici a dogmatici liberalismu. Ani křesťanství, ani beztřídní společnost, ani lidská práva, ani trh nejsou zárukou lidskosti. Naopak bez neustálého úsilí o lidskou tvář pouze dláždí cestu zoufalství.

Jaroslav Fiala, politolog a historik

1. Vysočanský sjezd, konaný pod hlavněmi tanků Varšavské smlouvy, patřil k výjimečným momentům KSČ. Byl to v jistém smyslu poslední revoluční čin této strany jako politické síly, která reagovala na touhu většiny obyvatel Československa po demokratizaci a změně. Okupace byla už sice v době konání Vysočanského sjezdu danost; jenže stále šlo o to, jestli se před okupační mocností sklonit a kapitulovat. Je proto velká otázka, zda by konkrétní a lépe promyšlené tahy na tehdejší vnitropolitické šachovnici zabránily nejhoršímu.

Můžeme vycházet z toho, že podpora Pražského jara byla ve společnosti obrovská. Svědčí o tom i fakt, že doba mezi 21. srpnem a návratem uneseného Dubčekova vedení z Moskvy byla v jistém smyslu jedinečným obdobím, ve kterém naplno vytryskla nashromážděná společenská energie – hlavně v podobě protestů a nejrůznějších projevů spontánního odporu. Otázka po legitimitě, jakou přináší volba, proto souvisí s tím, jak je možné, že se tehdejší společnost nakonec přece jen vzdala okupantům a podrobila normalizátorům.

Určitým mezníkem byly kroky samotného Alexandera Dubčeka, který se po návratu z Moskvy v celostátním rozhlasovém projevu rozplakal. U jedněch funkcionářů převážil oportunismus a u druhých zase slabost místo toho, aby podpořili celospolečenskou vůli k nenásilnému odporu. Projevy defétismu mnoha zlomených aktérů Pražského jara umocnily plíživou manipulaci, která následovala. Pokud si totiž ani reformní vedení nestálo – aspoň v symbolické rovině – pevně za svým, jeho slabost dodávala okupantům zdání legitimnosti. Zlomit společnost pak bylo o to snazší. A stejně tak nebylo těžké pošpinit reformní odkaz Pražského jara, kterému se mohli vysmát jak normalizátoři, tak pozdější restaurátoři kapitalismu po roce 1989.

2. Pražské jaro přineslo otevření horizontů a politické imaginace, která nám dnes bolestně chybí. Bylo to období silně prožívaných pozitivních očekávání, doba plná naděje, kritičnosti, tvořivosti a touhy po změně. Byla to i éra živoucí a originální kultury, kdy divadlo, film, hudba a literatura zasahovaly celou společnost. „Naše“ Pražské jaro zároveň nelze chápat jako nějaký izolovaný jev. Byl součástí jakéhosi pokusu o globální změnu nebo globální socialistické hnutí, které sice nebylo koordinované z jednoho „centra“ a jeho projevy se v různých zemích a společnostech lišily s ohledem na jejich historickou zkušenost, odlišné tradice nebo dynamiku vývoje.

Přesto bychom tu ale našli řadu shodných prvků a myšlenek. Socialismus oproštěný od rigidního byrokratismu a stalinismu, socialismus, který by v praxi emancipoval člověka a rozšířil jeho svobody, rezonoval jako ideál například ve Francii, USA, Latinské Americe nebo bývalém Československu. A i když samotná idea demokratického socialismu zůstala nenaplněná, je životně důležité uchovávat její paměť s ohledem na její celosvětový význam i pro příští generace.

3. Pokus o demokratický socialismus zdaleka nezabily jen tanky Varšavského paktu, ale třeba i chilská armáda s podporou USA v případě Salvadora Allendeho v roce 1973. Dnes to spíše vypadá, že se místo kombinace socialismu a demokracie u nás i jinde ve světě šíří kapitalismus bez demokracie a různé formy oligarchické nadvlády. Ještě v roce 1989 přišel liberál Francis Fukuyama se slavnou tezí o „konci historie“, kdy podle něj dějiny po pádu sovětského bloku skončily jako souboj smysluplných politických alternativ. V tomto boji prý zvítězila liberální demokracie, která už v budoucnu neměla mít žádného opravdového vyzyvatele. O třiadvacet let později Fukuyama sám sebe popřel, když napsal text o nutnosti levicové alternativy tváří v tvář rostoucím nerovnostem, chudnoucí střední třídě a sílícímu pravicovému populismu. Dnes není jasné, za jakých podmínek a jestli vůbec se demokratický socialismus uchytí. I představy o jeho podobách se v rámci levicových stran a hnutí výrazně liší. Jedno je však jisté: Nemáme-li skončit v nějaké postfašistické dystopii a máme-li jako lidstvo přežít, nemáme jinou cestu než v hledání „třetí cesty“ dál pokračovat.

Eva Kantůrková, spisovatelka

1. V obou případech, u volby i u tanku, bych rozlišila legitimitu a legalitu. Násilný vpád armád 21. srpna, tedy vpád sovětských tanků, nebyl ani legální ani legitimní. Legalitu získal až na podzim usnesením parlamentu o dočasném pobytu vojsk, a legitimním se nestal nikdy, do určité míry ani v Sovětském svazu. Posádky sovětských vojáků tvořily na českém území uzavřenou enklávu, jakousi nepřirozenou usazeninu, s níž se nesmělo legálně obchodovat, která měla vlastní dopravní a obchodní obsluhu, kam nezavítal žádný oficiální představitel státu. Pamatuji jásot, když vojska odcházela, a taky zpustošená paneláková sídlišťátka a vyrabované byty, které po sobě zanechaly rodiny vojáků.

Pokud jde o Vysočanský sjezd, byl to vzdorosjezd, a legitimitu si mohl odvozovat od sympatizujících proudů uvnitř komunistické strany i od sympatií části veřejnosti. Jeho legalitu od počátku znejistili delegáti ze Slovenska, kteří se jej odmítli zúčastnit, díky čemuž pak mohlo oficiální vedení komunistické strany výsledky sjezdu anulovat. Postavení a legitimita vysočanského vedení byly vymezené právě jen šíří a dosahem vlivu reformních proudů uvnitř strany a Věněk Šilhán těžko mohl s navrátivším se vedením státu jednat jinde než na Hradě. Bylo by téměř úsměvné pozvat prezidenta Svobodu po návratu z Moskvy, kde unesená vláda včetně Dubčeka podepsala protokoly o pobytu vojsk, do Vysočan. Myslíte, že by panovačný generál, který na podepsání protokolů tlačil a který, jak se traduje, spolu s Mlynářem v Moskvě před Černíkem a Dubčekem Vysočanský sjezd zatajil, pozvání přijal? Po podepsání moskevských protokolů zůstal Vysočanský sjezd historicky sice výmluvným, ale už jen pouhým vzdorovitým gestem. Chci říct, že i legitimita volby je vázaná na konkrétní situaci a poměry, v kterých se volba koná.

Pokud jde o obecný názor na sílu legitimity volby a sílu legitimity tanku, je volba ze své podstaty čin navozující pocit legitimity, ale její pravost potvrdí nebo popřou právě konkrétní poměry; a tanky, byť je to nástroj otevřeného násilí, někdy mohou mít i sílu legitimity, například když přinášejí osvobození z tyranství. Sílu legitimity měl rozhodně sovětský tank, když v květnu 1945 přijel do Prahy. Vztah lidí k němu byl téměř důvěrný, lidé ty nevzhledné stroje zasypávali šeříky, přijali je za symbol osvobození. A sebe si pamatuji, jak jsem se na jednom projela z Národní třídy až do Hvězdy, kde kvůli hladovým a vyprahlým tankistům slavnostně otevřeli zahradní restauraci. Když ale pak bratříček květnového tanku 21. srpna 1968 ovládl Václavské náměstí, znevěrohodnil natolik legitimitu někdejšího symbolu, že jej Jiří Ruml následně posměvačně přemaloval na růžovo. Gesto to bylo, pravda, trochu levné, a tím spíš vypovídá o tom, že v mocenských hrátkách není snad nic snazšího než zrelativizovat sílu legitimity, ať je přisuzovaná volbám nebo tankům. Je to hodnota pouze myšlená a příliš živá, než aby se dala zakonzervovat.

A na konto tohoto tvrzení se optám hodně konkrétně: přemýšlí volič, krutě nespokojený s poměry, když volí oligarchu Babiše, jak pevně si stojí legitimita jeho volby? Je ten, koho volí, opravdu tím, koho si myslí, že volí? A úvaha mě nutí pokračovat: osoby politiků nevzcházejí jen z voleb, generuje je ze sebe národní a občanská pospolitost. V případě současného českého premiéra národní pospolitost na vlastního představitele neměla, tak jaká je pak legitimita samotného jejího rozhodování?

2. Možná je to mým povoláním, mně jako nejdůležitější připadlo faktické zrušení cenzury. V těch do hloubky rozvířených poměrech nešlo jen o svobodu tisku, rozhlasu a televize, bylo to široké vydechnutí, které prostoupilo celý veřejný život. Nejenže vznikaly nové organizace a formovala se nejrůznější diskusní fóra (nejslavnější asi v pražském Slovanském domě), kde přestala být tabuizovanými i taková témata jako politické procesy a teror padesátých let. Lidé se i v běžném životě začali volněji rozhlížet, z ovládaných vrstev opadlo prokletí dusivého temna. Liberálněji byly veřejně formulovány problémy ekonomické politiky, státní cenzor uvolnil i cestování do zahraničí, režim přiznal svá omezení a omyly, společnost se stala otevřenější. Na povrch veřejného vnímání se prodrala neslýchaná a nevídaná umělecká díla, filmy i knihy.

Osvobodivá zkušenost Pražského jara je důležitá, znamenala, že nic netrvá věčně, ani vláda jedné strany, ale nemyslím si, že dává možnost bezprostředně porovnávat Pražské jaro s dneškem. Šlo v něm sice o stejné nebo podobné hodnoty, jaké jsou vyznávány i dneska, ale tehdejší představa jejich reálného užití a uplatnění je s dnešní realitou neporovnatelná. Idea demokratické proměny v Pražském jaru nesahala dál než k vylepšení socialismu, nepředpokládala úplnou proměnu systému, ostatně o tom svědčí slavný spor Milana Kundery s Václavem Havlem.

Uvedu dva příklady: dnešní samozřejmost ústavou chráněného soukromého vlastnictví těžko porovnat s tehdejší napůl tajenou Šikovou tuchou oprávněnosti tržních vztahů; anebo příklad v obráceném gardu, tehdejší sice státním příjmem omezené, ale přece jen státem zaručené sociální jistoty i těch nejchudších jsou absolutně neporovnatelné s dnešní okázalou a brutální sociální nesouměřitelností, jak současnou sociální bezohlednost pojmenoval Jan Keller. A povím to natvrdo: kdybych měla tu volbu, vyměnila bych svou autorskou svobodu za to, aby v televizi nemuseli vysílat loudivou reklamu o hladové holčičce, opuštěně sedící na vyděděné lavici, protože maminka nemá na to zaplatit jí školní obědy.

Pražské jaro rozevíralo z tuhého středu uzavřené totality škvírku k občanské společnosti s demokratickým uspořádáním a bylo zadušeno ve stavu, kdy většinu svých vizí stihlo pouze formulovat, vtělit je do pouhých slov. A bylo na tak dlouho umlčeno, že jeho myšlenky a představy a vize zůstaly živé jen v hlavách některých, kdežto realita převratu se po dvou generacích hnala už jinou trasou a vlastními tunely. Připomněla bych dvě známé události. Když se Alexandr Dubček, živý symbol Pražského jara, objevil na melantrišském balkonu vedle Václava Havla, organizátoři demonstrace ho nenechali promluvit. A když se Zdeněk Mlynář, ten, který koncipoval obrannou a účinnou taktiku Charty 77, vrátil po převratu z Vídně do Prahy, programová řeč, kterou se uvedl, vyzněla už tak překonaně a zaostale, tak závisle na duchu roku osmašedesátého, že se jí zcela vyřadil z veřejného působení a vlivu. Okázalá ostrakizace osmašedesátníka a po Havlovi původně druhého nejvýznamnějšího disidenta byla o to paradoxnější, že sametovost převratu chránila dohoda obou stran, nastupujícího Občanského fóra a ke kompromisu ochotného Adamcova liberálního křídla.

Protože ale událost jednou v dějinách prožitá se ukládá do dějinného povědomí, možná, až oligarchizace a k ní přidružená normalizace dneška dosáhnou rozsahu totální normalizace včerejška, povědomí o vzdorovitém Pražském jaru se opět probudí. Jednou frajer, vždycky frajer! – i to je součást české mentality. Když nic, aspoň si sedláckou pěstí bouchnu v hospodě do stolu. Dnes, v rozvinutých tržních poměrech, by se namísto skromného Slovanského domu nabízela Ou-Tů aréna, sice za vstupné, zato však desetinásobná, ale myslím si, že se vzpoura, bude-li jaká, bude spíš odehrávat v pohodlí domova na jůtůbu, fejsbůku nebo jiné internetové diskusní platformě. Těch pár skutečných frajerů a frajerek se chodí vykřičet střídavě ke Hradu a ke koni, živě se jejich demonstrace dají sledovat v internetové Seznam TV.

3. Přesně chápu naléhavost vaší otázky, ale přesto mi připadá až téměř překonaná. Spisovatel je jen svědek doby a nenajímá si pro spřádání příběhů a pro jejich konstruování průzkumná šetření, má jen svůj instinkt a musí věřit jeho citlivosti, hloubce a šíři. Mému instinktu různé studie, zveřejněné údaje, zprávy i vlastní zkušenost napovídají, že technický převrat, kterým je naše doba prosycena, posouvá i sociální otázku do úplně jiných rovin a že se ve společnosti utváří složitější problém, než je soužití sociální spravedlnosti s liberální demokracií.

Juraj Marušiak, politolog a historik

1. Z dnešnej perspektívy vieme, že pokusy „zachrániť, čo sa dalo“, boli stratené, čo vtedajší aktéri nevedeli. Akokoľvek sa nám zdajú ich očakávania naivné, myslím, že by bolo chybou pripisovať napr. účastníkom Vysočanského zjazdu zlé úmysly, i naivitu. Koniec-koncov, sila legitimity, získanej voľbou, bola jedinou zbraňou, ktorou bolo možné čeliť sovietskej presile, tým skôr, že možnosť ozbrojeného odporu bola vopred zavrhnutá, čím nechcem povedať, že by bola reálna alebo mala nádej na úspech. Udalosti tzv. Pražskej jari a normalizácie ukázali, že „legitimita tankov“ môže na istý čas zvíťaziť, ale ani ona negarantuje nadvládu „na večné časy a nikdy inak“.

2. Augustová invázia a sovietsky tank sa stali legitímnymi symbolmi tzv. Pražskej jari, resp. pokusu o demokratizáciu socializmu, keďže práve sovietska invázia určila smerovanie spoločnosti v nasledujúcich dvoch desaťročiach. Od sovietskej invázie sa odvíja „legitimita“ normalizačného vedenia KSČ a štátu, politické, intelektuálne a kultúrne pomery, ako aj sociálno-ekonomické smerovanie československého štátu pred rokom 1989. Sovietsky tank v konečnom dôsledku predstavoval kľúčový moment, kvôli ktorému tisíce ľudí opustilo krajinu, a stal sa tým prvkom, voči ktorému musel svoj postoj definovať prakticky každý jednotlivec.

Termín „Pražská jar“ nepoužívam rád, pretože implikuje, ako keby išlo výhradne o pražskú, resp. českú udalosť, a slovenský komponent bol jej veľmi dôležitým prvkom. Napokon, ako napr. priznáva Petr Pithart, na začiatku i konci tohto obdobia stáli Alexander Dubček a Gustáv Husák a obaja boli Slováci. Pre mňa zostáva významné spojenie ideálov slobody a ideálov rovnosti, ale aj občiansky odpor voči nastupujúcej normalizácii. Rovnako však dôležitý zostáva ideový a intelektuálny pohyb celého obdobia šesťdesiatych rokov, bez ktorého by „obrodný proces“ v roku 1968 nebol možný.

3. Predstava, že akékoľvek impérium sa bude chovať rovnako, je nebezpečná, lebo vo svojej podstate znamená súhlas s názormi tých, ktorí sovietsku inváziu ospravedlňovali. Rovnaké argumenty používal napr. slovenský ideológ normalizácie Ľudovít Pezlár, aj keď samozrejme vo svojej dobe inými slovami. Idea tretej cesty, ako ju chápete vy, je podľa mňa nevyhnutná, ak svet nemá uviaznuť v marazme fašizmu a akejsi globálnej občianskej vojny. Obávam sa však, že v súčasnosti alternatívu, či dokonca potenciálnu revolučnú silu predstavuje skôr extrémna pravica v jej rozličných mutáciách, či už v neoliberálnej, alebo tradicionalisticko-populistickej.

Jiří Silný, teolog a politický pracovník

1. Nevidím mnoho smyslu v úvahách, jak by se dějiny odehrávaly, kdyby se odehrávaly jinak, než se ve skutečnosti odehrály. Už otázka, proč došlo k tomu, k čemu došlo, je obtížná až dost. Dilema vůdců Pražského jara přesvědčivě ukazuje slovenský film Dubček. Krátké jaro, dlouhá zima, který se v Praze v jakémsi utajení promítal pouze v létě a pouze v malém sále pražského kina Lucerna.

Otázku po srovnání síly legitimity voleb a tanků je obtížné zodpovědět obecně. Výsledky voleb někdy znamenají konec demokracie a někdy zas nelze emancipaci prosadit jinak než ozbrojeným bojem. V případě Pražského jara měly tanky legitimitu nulovou a ani trapné pokusy o její získání (zvací dopis, pokus o ustavení loutkové vlády) nemohly nikoho nechat na pochybách, že se jedná o čirou mocenskou zvůli. Svobodné volby se tehdy nekonaly, ale asi žádná komunistická strana nikdy neměla takovou spontánní podporu většiny obyvatel jako Dubčekovo vedení. Jedním z materiálních důkazů byla sbírka pro zlatý poklad republiky.

2. Pozoruhodné bylo, že ani stalinistické řádění v padesátých letech úplně nediskreditovalo myšlenku socialismu. Postupné uvolňování nakonec vedlo v roce 1968 k paradoxní situaci, kdy lid považoval stát za svůj, a jak upozornil nedávno Michael Hauser – moc sama pracovala, proti všem pravidlům, na svém omezení. Podstatná přitom byla svoboda slova, která už v době před formálním zrušením cenzury dosáhla svého vrcholu: sloužila debatě o budoucím směřování společnosti, a ne ideologickým nebo ekonomickým zájmům.

3. Josef Heller ve studii, kterou napsal krátce před tím, než zemřel, dochází k závěru, že protosocialismus (jak nazývá „reálně existující socialismus“) neměl za daných výrobně-ekonomických vztahů šanci se plně rozvinout a přes nesporné úspěchy skončil na své vnitřní rozpory. Někteří vidí teprve současnou „čtvrtou průmyslovou revoluci“ jako tu, při které se plně budou moci uplatnit přednosti zespolečenštění produkce. Problém vidím spíše v tom, nakolik lze s demokracií sloučit současnou podobu rentiérského a predátorského kapitalismu a jeho rostoucích vnitřních rozporů. Myslím, že se nám v různých podobách bude vracet dilema vyhroceně formulované Rosou Luxemburgovou: socialismus nebo barbarství. Dnes na schopnosti prosadit obecné, společenské, všelidské zájmy proti soukromým zájmům krátkodobého zisku a udržení privilegií nemnohých závisí přežití všech.

Matěj Stropnický, novinář a politik

1. Ve své studii Myslet socialismus bez tanků právě těmito dvěma faktory, tedy domácí podporou veřejnosti a vnějším ohrožením, rámuji dynamiku průběhu Pražského jara. Na jaře dominuje hlas veřejnosti jako konstanta a hrozba vojenské intervence je jen proměnnou. Od okamžiku vstupu vojsk se situace mění a tanky se stávají konstantou s dopadem na veřejnost, jež se mění v proměnnou. Jenomže: tak jako nebyla před Srpnem jen demokratizace bez tanků – ty tanky jsou latentně přítomné už na jaře jako možnost –, tak ovšem nejsou po Srpnu jen tanky – i na podzim, a hluboko do následujícího roku, je stále přítomný i faktor veřejnosti. Ani tanky nejsou absolutní realitou, čili nelze jejich přítomností popis skutečnosti vyčerpat. Zní to možná krutě, ale bylo na tehdejší veřejnosti, zda se smíří, či bude bojovat, a ona postupně ve své většině absolutismus tanků přijala. To je i to, proti čemu se upálil Jan Palach.

2. Nejdůležitější není žádná jedna událost, ale ta obrovská proměna veřejné sféry, její vznik: utopie habermasovské veřejnosti, která v demokratické diskusi hledá za pomoci argumentů nejlepší řešení, se přechodně stává žitou skutečností. Na schůzích se opravdu rozhoduje. Sdělovací prostředky nevyrábějí shora souhlas, ale mediují zdola nahoru – problémy v práci, ve městech, ve službách, praktické i teoretické – a stavějí je před politiky s imperativem řešení.

Politici musejí od rána do večera vyjednávat o požadavcích, ale ne s dnes tak nadreprezentovanými lobbisty, ale s běžnými lidmi v místních řídicích funkcích i bez nich. Je-li demokracie diskuse, jak řekl Masaryk, nuže nebylo nikdy u nás víc demokracie než mezi lednem ’68 a dubnem ’69. A ještě té nejrovnostářštější, jak je dobře vidět ve Vachkově filmu Spřízněni volbou: lidé vidí politikům zpříma do očí.

Píše-li tedy Petr Pithart o té diskusi v Osmašedesátém s despektem jako o revoluci rezolucí, ač se mu zároveň zdá demokratizace ne dost demokratická, je to protimluv. Demokracie není metafyzický pojem, stav, jehož dosáhnou společenské kapaliny splněním určitých podmínek. Demokracie je právě ten proces, jak se k rozhodnutím dochází. A ten je během Pražského jara v jádru revoluční.

3. Ti, kdo nevěří v rovnost lidí, nevěřili žádné formě socialismu ani před Únorem, natož po Srpnu nebo dnes. Tanky jim přišly vhod, ale spíš jen potvrdily, co oni věděli už dávno, a ovšem pomohly jejich skepsi rozšířit všeobecněji. Jenže víru ve spravedlivý svět – a víra je podstatnou součástí možnosti socialismu, neboť socialismus není ani tolik zákonitým vyústěním dějin, ale jako každá aktivní politika spíše projektem, za nějž musejí chtít bojovat konkrétní lidé – lze možná přechodně oslabit, ale nikdy zcela zničit.

Jiřina Šiklová, socioložka

1. Na rozdíl od Dušana Havlíčka si myslím, že bylo správné, že se jednalo na Hradě, neboť tím, že do Moskvy letěl taky prezident Ludvík Svoboda, byla do celého jednání vtažena i naše tehdejší vláda. A právě v roce l968 se ukázalo, že občané nechtějí již jenom a jenom preferovat jako své vedení KSČ, ale chtějí opětně zvýšit prestiž vlády, i když byla tehdy jasně odvozena z rozhodnutí ÚV KSČ. Pozvání vrátivší se delegace do Vysočan by zase dostávalo do popředí jedině a jedině KSČ. Tanky ani zbraně nikdy nepřinášejí legitimitu. To konečně ví každý generál, že on nakonec třeba vyhraje bitvu, ale rozhodovat budou diplomaté.

2. Redukovat Pražské jaro na okupaci v srpnu je zjednodušení, a právě proto je třeba připomínat, že Pražské jaro, i když se to zcela nekryje dle ročních období, začalo již v létě roku předchozího. Projevilo se na IV. sjezdu spisovatelů v létě l967. Na tomto sjezdu byla přednesena významná kritika tehdejší vedoucí úlohy KSČ, a tedy celé politiky od řady spisovatelů, především od Ludvíka Vaculíka, Milana Kundery, Pavla Kohouta, Václava Havla, Antonína J. Liehma, Ivana Klímy, Alexandra Klimenta a dalších.

Kvůli těmto referátům a diskusi o nich a jejich následné publikaci v Literárních novinách došlo k perzekuci jak tisku, tak protagonistů těchto myšlenek. Tento sjezd spisovatelů a z něj vyplývající konflikt s tehdejší politickou mocí vyvolaly nejen cenzuru, ale i pojmenování nespokojenosti s tímto stavem. Proto se později říkávalo, že Pražské jaro začalo již na podzim. Začala tehdy „fungovat“ občanská společnost, lidé si již organizovali věci sami. Vznikl nejen KAN, ale i další spisovatelské organizace, lokální organizace včetně iniciativy Baráčníků, Sokola, Junáka, Woodcraftu, divadelních spolků. To byl přínos Pražského jara! Ve státních věcech se sice stále čekalo na rozhodnutí KSČ, včetně toho, co přiveze Dubček a spol. z Moskvy, ale lidé si uvědomili, že není nutné u všeho čekat, až to „někdo nahoře“ rozhodne.

Toto nepřímé obnovení občanské společnosti a sebedůvěry a tím i sebeúcty občanů, považuji za největší přínos Pražského jara. Proto se v dalších měsících, již po okupaci v srpnu 1968, ti z Moskvy posvěcení členové KSČ snažili v prověrkových komisích především zlomit sebevědomí občanů. I nestraníci chodili k prověrkám a museli tam nějak „souhlasit“ s tím, že zásah vojsk RVHP byl oprávněný. Sebehana je horší než porážka. Bere lidem nejen svobodu, ale i sebevědomí.

3. Impérium nemůže připustit a přepustit svoji moc svým podřízeným. Pokud někdo bude prosazovat socialismus jako vládní ideologii, bude to vždy určitá forma diktátu. Tak, jak se používá termín „třetí cesta“ ve smyslu kompromisu mezi diktátem jedné politické strany a obnovením občanské společnosti, tedy jednotného vedení, a současně silné iniciativy občanů, to je samozřejmě kvadratura kruhu. Nemohu být diktátor, a současně dobrovolně občany volený vůdce najednou.

Pokud se jedná o sociálně spravedlivou a přitom demokratickou společnost, tak to je ideál, který byl vznesen sociálně demokratickými stranami (viz už jejich název) již v druhé polovině devatenáctého století. K tomu je potřeba ale napřed vymezit, co se pojmem „sociálně spravedlivá“ společnost rozumí. Tento termín je dosud nejasný. Často je chápán jen jako společnost relativně bohatá, ve které i ti tzv. chudí jsou sociálně zajištěni. Takové společnosti existují v mnoha státech v druhé polovině 20. století a jsou po celém světě. Bez vymezení pojmu nelze ani odpovídat.

Petr Uhl, novinář

1. Oprašuju vzpomínky na snad nejkrásnější období svého života – konec šedesátých let. To pro mne skončilo uvězněním 15. prosince 1969 pro roční činnost ve studentském Hnutí revoluční mládeže. Ano, Dušan Havlíček měl pravdu, když kritizoval postup vedení KSČ po návratu unesených funkcionářů do Prahy.

Patřil jsem do té části studentského hnutí, která viděla politické síly rozděleny do různých skupin, jež neměly jasné hranice. Československá veřejnost čerpala i ze statečných postojů některých funkcionářů KSČ, zatímco tlak Sovětů by nebyl možný bez podpory konzervativního křídla KSČ a ochabování obyvatelstva v jeho odporu proti začínající normalizaci. Část studentského hnutí se opírala i o projevy solidarity komunistického hnutí a demokratických sil v západní Evropě a našich politických přátel v NDR, Polsku a postupně i v SSSR. Pro mne tanky vůbec nemají sílu legitimity, naopak demokratická volba založená na informovaném rozhodování je základem společenského života, dnes demokratického právního státu.

2. Nikdy jsem nenazýval obrodný proces Pražským jarem, tento pojem sem zatáhli až západní novináři. Pro mne to byl proces emancipační a demokratizační. Začal již v šedesátých letech, vlastně již v roce 1956. Pro dnešek je jeho odkaz cenný právě tímto dlouhodobým a systematickým úsilím a odporem, který trval i po vpádu okupačních tanků.

3. Jiná správná cesta než cesta k sociálně spravedlivé, svobodné a demokratické společnosti podle mne ani neexistuje. Vzhledem k různosti modelů této cesty nepovažuju za vhodné ji nazývat „třetí“. Dnešní život, nejen v České republice, ale globálně na celém světě, je založen na společenské nerovnosti, jež se prohlubuje. Ta je často spojena s neoliberálními klišé – lenošní lidé se málo snaží, každý může uspět, nejbohatší uspěli díky svému úsilí apod. „Třetích cest“ je ale mnoho, musejí se vypořádat s kořeny těchto postojů, které tkví v kapitalismu v marxovském i v postmarxovském slova smyslu. Dominantní zásady soutěživosti a maximálního výkonu musejí být nahrazeny spoluprací, samosprávou a solidaritou v rámci státu i v globálním měřítku. Přerozdělování statků musí být výraznější ve prospěch neprivilegovaných a diskriminovaných a musí podléhat demokratické kontrole. Pak bude snazší čelit výzvám ochrany životního prostředí i těm, které přináší rychle se technologicky a mediálně měnící svět.

Budeme-li prosazovat demokracii, budeme tím prosazovat i socialismus. Lépe se nám bude vystupovat proti extrémním modelům, jako jsou fašismus a národní socialismus, nebo naopak státní socialismus stalinistického typu. A budeme také lépe čelit bezideovým postojům oligarchické povahy, které tu propaguje Babiš.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka.

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

ANKETA k padesátému výročí srpnové okupace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu