Francis Raška

Vzpomínka na Dušana Havlíčka

Dne 19. června svět přišel o jednoho z posledních očitých svědků událostí uvnitř ústředního výboru KSČ po sovětské okupaci v srpnu 1968. Díky Dušanu Havlíčkovi byla veřejnost seznámena s obsahem jednání ÚV v prvních dnech okupace. Naštěstí letos vyšlo druhé vydání publikace Jaro na krku v Knihovně Listů, kde události krásně popisuje. Havlíček však měl zajímavou životní dráhu před invazí do Československa i po ní. Rád bych nabídl pár osobních vzpomínek.

Dušana Havlíčka jsem poznal v roce 2011 při vzpomínkovém sympóziu k 40. výročí založení Listů, jež se konalo v českém senátu. Pozvání na akci zprostředkoval Antonín J. Liehm, který tehdy nemohl přijet z Paříže. S Havlíčkem jsme prohodili pár slov ohledně jeho nedávno vydané knihy Listy v Exilu a poté jsme byli v pravidelném kontaktu. Osobně jsme se setkávali v Praze a dálkově jsme komunikovali telefonicky a přes Skype. Havlíček mi vyprávěl o emigrantských zkušenostech a hlavně o spolupráci s Jiřím Pelikánem. V té době jsem připravoval knížku o čs. exilu po roce 1968 a bylo zajímavé si poslechnout vzpomínky klíčových aktérů. Havlíček hovořil věcně o exilové práci, jeho výklad byl vyvážený a střízlivý.

Vřele vzpomínám na oslavu jeho devadesátin v Praze na setkání uspořádaném redakcí Listů. Havlíček připomněl Pelikánovy zásluhy a popsal, jak se euforie po roce 1989 postupně změnila v zklamání. Pražské jaro nebylo v módě, o exulanty málokdo stál a Československo se do tří let rozdělilo. Hlavní důraz se kladl nikoliv na spravedlnost a soudržnost občanů, nýbrž na jednotlivce a finanční zisk. Havlíček se tehdy ze slušnosti odmítl vyjádřit k politickým událostem, ale bylo jasné, že příliš optimistický nebyl. Vezmeme-li v úvahu následující vývoj, musíme připustit, že měl svatou pravdu. V listopadu 2014 se konalo na Filozofické fakultě UK celodenní sympózium nazvané Itálie a československá svoboda, kde spolu s dalšími osobnostmi posrpnového českého exilu vystoupil i pan Havlíček. Vzpomínal na Listy i na ty, kteří se nedožili 25. výročí Sametové revoluce. V místnosti bylo plno a diskuse se protáhla až do večera. Havlíček byl rád, že viděl staré kamarády, a byl vděčný za vzpomínky na 60. léta a na zásluhy posrpnové emigrace.

Naše spolupráce a přátelství pokračovaly. Diskutovali jsme o různých tématech. Trápilo jej mediální zpochybňování chování Alexandera Dubčeka a překrucování historických událostí. Spolu s manželkou Duňou připravili k vydání rozsáhlou exilovou korespondenci s Jiřím Pelikánem. V loňském roce se přestěhoval z Ženevy do penzionu Zátiší v Praze-Kunraticích, kde se až do poslední chvíle věnoval práci. Navštívil jsem ho několikrát a obdivoval jsem, že přes veškeré zdravotní potíže a starosti o vážně nemocnou manželku pořád promýšlel plány do budoucna. Měl velkou starost o budoucnost svého osobního archivu a jsem vděčen redakci Listů, že se postarala o uložení většiny Havlíčkovy pozůstalosti (knihy a písemný archiv) do knihovny Masarykovy demokratické akademie. Nejlépe uctíme památku Dušana Havlíčka tím, že budeme připomínat morální zásady a pracovní morálku, které vždy zastával. Sbohem, drahý pane Havlíčku.

Francis Raška, Praha

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Francis Raška

Vzpomínka na Dušana Havlíčka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu