Jiří Němec

1968 – historie i vazby na současnost

Srpnové události před letos kulatými padesáti lety a už více než dvěma lidskými generacemi nám připomínají, že demokracii a svobodu nemůžeme nikdy považovat za samozřejmost. Jistě je dobře, že se dnes coby členové NATO i Evropské unie učíme jako stát žít v aliancích demokratických zemí a učíme se v nich (a ne vždy nám to jde) využívat svá členská práva. Jistě i dnešní politici, publicisté a historici využívají s nadhledem a snad i větší objektivitou zkušenost z historických událostí. Pamětníci ale přinášejí autenticitu osobního zážitku.

Agrese „spřátelených armád“ států Varšavské smlouvy znamenala mezník v životě a myšlení každého, kdo ji na vlastní kůži zažil. Zadusila totiž na svou dobu a geopolitické podmínky vysoce pozitivní úsilí, v němž se spojovali lidé různého politického přesvědčení i profesí ve společné snaze o lidštější a demokratičtější uspořádání života československé společnosti. Na ono svobodnější „nadechnutí se“, možnost vyslovit i odlišný názor, na fronty na Reportéra či Literární noviny, kde se psalo skutečně jinak, svobodněji, vzpomínají asi všichni.

Časné ranní hodiny oné škaredé středy 21. srpna byly pro většinu z nás šokem, ale přesto to bylo vlastně jednoduché. Na jedné straně stály okupační tanky a proti nim, na straně druhé mnohde nejenom pomyslné barikády, skoro patnáct milionů občanů jednoznačně hájících své (možná vůbec poprvé takto vnímané) státní představitele v čele s tehdy velmi populárním Alexandrem Dubčekem. Leckde se do lidí střílelo, byli i mrtví (pamětní deska v podobě tankového pásu na zdi liberecké radnice již osmnáct let připomíná ty, kteří přinesli oběť nejvyšší), ale tehdy jsme si mysleli, že nezemřeli zbytečně. S bratrancem z Prahy ještě o půl roku mladším jsem jako třináctiletý kluk (který ale četl Reportéra a hltal všechny noviny a toužil být novinářem) zorganizoval podpisovou akci před samoobsluhou na Králově Háji v Liberci – za neutralitu a okamžitý odchod sovětských vojsk –, a potom hrdě odnesl petiční archy s tisícovkou podpisů na reformní okresní výbor KSČ v Liberci s představou, že jsem osobně také něčemu pomohl. Z dnešního pohledu pak možná poraženecký rozhlasový projev Dubčeka po návratu z internace z Moskvy skutečně rozplakal nejen jeho, ale doslova celý národ. I mě.

Rovněž na 21. srpen roku 1969 nemáme zapomínat. Opět shromáždění tisíců lidí na náměstích, volání po pokračování polednové politiky a demokratizaci veřejného života, proti obnovované cenzuře a za svobodu slova, ale proti nim, na rozdíl od srpna roku předchozího, už nestály cizí nepřátelské jednotky ve vybledlých rubaškách, ale pravidelné útvary „našeho“ SNB a Lidových milicí! Loni ještě možná společně hrozili pěstmi sovětským okupantům. Tehdy už ale padaly rány obušky, létaly slzné granáty, oči slzely a strach u mnohých rychle přerůstal v nenávist. Já jsem obuškem nedostal jenom proto, že tramvaj do Jablonce zastavila a počkala na čtrnáctiletého kluka, za kterým se hnal v mých tehdejších očích obrovitý esenbák. A oči mě ze slzného plynu, kterým nás rozháněli a hnali Pražskou ulicí v Liberci dolů, pálily ještě skoro týden. Tak začala, svojí praktickou ukázkou, „normalizace“ života v reálně-socialistickém Československu. Asi právě v tom okamžiku komunismus potvrdil svoji historickou nereformovatelnost!

Československá jednota ze srpna l968 byla rozbita, společnost se velmi rychle rozdělila na ty jedině pravé pravověrné, příp. pomýlené, a na ty druhé. Statisíce lidí byly postiženy přímo, své ale musely snášet i rodiny postižených i jejich třeba ještě ani nenarozené děti. Uvěří dneska někdo, že o přijetí na vysokou (ale i střední!) školu nerozhodovaly známky a vědomosti, ale kádrové posudky, a to ne ty dětí ucházejících se o studium – ale jejich rodičů! Jak už bylo u komunistů zvykem, jejich největším nepřítelem byli ti nyní už bývalí komunisté, kteří byli z KSČ vyloučeni pro podporu Dubčeka a reformních změn.

Dodnes, a dávno už jenom s úsměvem, vzpomínám na nefalšovanou nenávist mojí učitelky fyziky na základní škole (manželka nového předsedy MěNV v Liberci), která dělala možné nemožné, abych nedostal v roce 1970 doporučení ke studiu na gymnáziu. Že jsem měl i z té její fyziky jako ze všech dalších předmětů vyjma zpěvu jedničky, jenom zvyšovalo její averzi vůči patnáctiletému klukovi, který si už tehdy „dovolil“ mít vlastní a od ní velmi odlišný názor na politiku. Snům o studiu novinařiny rychle odzvonilo!

V životě nás všech se mnohé změnilo. To pozitivní, a je toho spousta – především svoboda a pluralitní demokracie, svobodné volby (ač na ně, resp. na jejich výsledky, občas nadáváme) už právem bereme jako samozřejmost. S tím negativním, a není toho také málo, třeba obtížné a zdlouhavé vymáhání práva a často už zdaleka nejen předvolební hašteření politiků, s tím vším není nejmenší důvod se smiřovat.

JUDr. Jiří Němec, Liberec

Obsah Listů 4/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

1968 – historie i vazby na současnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu