Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Ondřej Vaculík: To byl den pětatřicátý

Ondřej Vaculík

To byl den pětatřicátý

Poslední týden se mu vydařil: udělal hodně práce. A měl také štěstí. Například zjistil, že je nižší datum, než si myslel. Je teprve půle října. Přišel na to náhodou, když šel kolem trafiky a pohlédl na noviny. Chvíli váhal, že by si je koupil, ale proč, když už více než měsíc žije úplně jiný život, než o jakém se v novinách píše. Mile ho také překvapilo, že na účtě má zhruba stále stejně peněz, přestože tolik investuje do budoucnosti – staví si dům, příbytek, totiž boudu. Vyžil by, i kdyby mu na důchodě ubrali, dokonce i s Rourem, který ještě nemá na důchod nárok. A to za palubky, jimiž po chvílích pobíjí vnitřní stěny boudy, zaplatil více než pět tisíc korun! Důchod mu postačuje, jeho osobní spotřeba je skromná; aby neplýtval pracovním časem, vaří si polévky z pytlíku, ty má rád i kocour Rour, pokud ovšem nejsou žampionové, brokolicové mu docela chutnají. Občas si vaří brambory. A vajíčka; nahniličko. Jedno Rour, jedno on. Kocour poněkud ztloustl, on mírně zhubl. Rourovi však tloušťka sluší, když kluše, vlní se mu hřbet. Šetří také tím, že všude chodí pěšky. U Vietnamců si koupil sadu triček a trenýrek. Pak má dvoje plátěné kalhoty, snadno si je přepere v lavóru. S vodou je to ale horší. Pitnou si nejprve kupoval jako balenou, ale furt ty plastové lahve. Až železářka Magda nabídla, že mu vždycky do šesti lahví vodu natočí výměnným systémem – on dá prázdné, dostane plné, už připravené.

Od průtrže mračen, kdy se blízko boudy vytvořilo jezírko, se v něm voda držela, teď začala ubývat. I začátek podzimu je suchý. Periferií vane stálý vítr, chvíli ještě teplý, chvíli už studený. Vítr vane pouští, zavřel okno.

Okno! Také to se mu nakonec podařilo získat šťastnou náhodou: Zdvojené okno čtvercového formátu s bakelitovými kličkami stálo jakoby bezradně opřeno o popelnici v jedné slepé ulici, do níž náhodou zabloudil. Stačilo je nechat zasklít.

Mezi vnější a vnitřní boudin plášť cpe jako tepelnou izolaci suché travizny, které nažal a nasušil, a prozíravě plachtou uchránil před průtrží mračen místo sebe. Nepříjemná, pichlavá práce, po níž se musí vždycky uklízet. A proč i suché kopřivy pálí?

Ráno začíná čištěním starých cihel, příprava na stavbu komína. Na to se těší, komíny staví rád, už se jich v životě něco nastavěl, jde to rychle: Vždy čtyři cihly kladou se do čtverce, aby uvnitř vznikl průduch na půl cihly. Komín bude stát vně boudy a měl by být aspoň tři metry vysoký, raději tři a půl. Takže takových sto čtyřicet, sto padesát cihel. Postupně, nenápadně je těží z nedaleké polorozpadlé garáže.

Ta voda ale! Nelze žít tam, kde není voda. Voda se někdy ztratí, kolik osídlení kvůli tomu už zaniklo. On si tohle místo zvolil právě proto, že tu byla studna a ještě fungující stará, docela mocná pumpa. Jak nadějeplné pro další život! A když sem pak, asi po půl roce, v batohu vskutku přenesl svou existenci, táhlo pumpy jen suše skřípalo a voda žádná. Asi se utrhlo u pracovního válce. Každý večer na to myslí, místo aby si otevřel Bibli a už konečně v ní něco soustavněji četl. Včera si trochu četl Sirachovce, bylo to o obžerství, to se ho až tak netýká.

Pumpu musí opravit. Bere vozík, do něj lahve na vodu, co všechno bude potřebovat? Jak udělal Rourovi jeho soukromá kývací dvířka do boudy, rád se jimi vrže sem a tam, a boudu si přisvojil, je to jeho bouda, Rourova, v níž teď hojně pobývá. Pochopil, že Rour zůstane doma, na nákupy dneska nepůjde. Ach ty věčné nákupy, stýskal si Rour, protože co se nachodili s vozíkem pro prkna, palubky, co toho už spolu museli navozit! Rour v boudě jen neslyšně otevřel na chvilku tlamičku a složil hlavu na přední tlapky.

„Věděla jsem, že dneska přijdete,“ vítala ho železářka Magda a podávala mu lahve s vodou, „čerstvá, ráno načepovaná. Čím dále mohu posloužit, milý pane,“ smála se, „vy budete potřebovat kamna, nezapomeňte. Zima nemine ani vás, přestože pořád chodíte jenom v tričku.“

„Musím opravit pumpu,“ oznámil suše. „To ale budete potřebovat kladkostroj,“ ihned odvětila. Chvíli přemýšlel proč kladkostroj, ale pak mu to došlo: Trubku s čerpacím válcem i sacím košem musí vytáhnout ven, jinak to nejde. Kladkostroj zavěsí na trojnožku nad pumpu. „A vy takový příhodný kladkostroj snad máte?“ otázal se. „No ano,“ pravila vesele a po chvilce ležel kladkostroj na pultu. Užasle hleděl na soustavu kladek. „Ten tu máme snad od dob Ramsese druhého,“ smála se. „Myslíte Ramesse, s dvěma s?“ opravoval ji. „Myslím krále králů. Ostatně bez kladkostroje se oba nehli.“ „A co stojí takový slavný kladkostroj?“ „Za Ramesse, ať je po vašem, byl tuze drahý, ale dneska je tuze levný. Prodám vám ho za pět set korun.“ A pak si koupil ještě montážní klíče, třináctku, sedmnáctku, devatenáctku a taky čtrnáctku, která je už dneska vzácná, má ji snad pouze železářka Magda. Klíče mu ale kladla na pult nejistě, „ty šrouby a matice budou strašně zarezlé, to asi víte.“ „Tak mi ještě dejte olej!“ „Olej?“ divila se, „myslím, že olej vám nepomůže.“ Váhavě ho položila na pult. „Nezlobte se, nechci podceňovat váš um a vaše schopnosti, ale na vašem místě bych starou pumpu jenom zrušila a nahradila ji obyčejným rumpálem; lano tu máme dostatečně dlouhé, konopné, z dob Herodesových.“

„Když ale ta stará pumpa je krásná, má litinové tělo jako dórský sloup a zdobenou hlavu, myslím hlavici. Vždyť kvůli té pumpě jsme si tam s Rourem začali stavět boudu. Dejte mi, prosím, ještě modrý industrol, abych ji pak mohl natřít.“ „Ten vám nedám.“ „Vy ho snad nemáte?“ „Mám, ale kupte si ho, až ho opravdu budete potřebovat. Přeci se ještě uvidíme, protože vodu budete potřebovat dřív, než opravíte pumpu, pokud ji vůbec opravíte.“

Celou cestu zpět myslel na železářku Magdu. Nikoli jako na ženu, ale jako na mistrovou svého železářského oboru, která ví vždycky více než její zákazníci. Zejména než on, odborník skoro na všechno. Jak sympatická osoba!

Uléhaje Bibli zase neotevřel, nýbrž jenom planě přemýšlel: Jak to lidé měli těžké, když přes den museli usilovně pracovat, aby si mohli postavit i ten nejprostší dům, který měl podlahu jen z udusané hlíny. Kdy ho vlastně stavěli, v noci? On má velkou výhodu – starost o své bydlení má jako jedinou práci.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.