Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 3 > Maciej Ruczaj o básni Štěpána Noska: Básníci a vykladači IX

Maciej Ruczaj o básni Štěpána Noska

Básníci a vykladači IX

Petr Borkovec vybírá pro každé číslo Listů báseň a jejího čtenáře.

Štěpán Nosek

Hyalit

Nebe je jen o stupeň temnější než silnice,
když něčí rmutné rozmazané tváře
jak hmyzí jiskry motají se před chladičem.
Svět je teď snímek s příliš krátkou expozicí,
některé věci vynechává a jiné staví do cesty.
Stroboskop lesa náhle probuzenou paměť

chladně a metodicky drtí na třísky a zatím –
kola hučí jak údajný zvuk vesmíru a zatím –
už jsem tě vážně nikdy nechtěl vidět a zatím –
nebe je o tón světlejší než silnice.

Nepříjemné zjištění: čtení poezie není jako jízda na kole. To, že to člověk kdysi jakžtakž uměl, neznamená, že to po deseti letech nezapomene. Minimálně – v mém případě – pokud jde o takovou tu bezkontextovou, intimní poezii, takovou, která „nezachraňuje lidi a národy“, abychom citovali klasika. Tu bych zvládl. Když je v tom politika, Bůh, národ a další velké věci, člověk se má čeho chytit. Ale takhle? Pár obrazů v rychlém sledu naházených do prostoru několika veršů, bez záchytných odkazů na klasiky, historii či cokoliv, co by pomohlo kontextualizovat. To je na roztěkaný mozek elektronické éry trochu moc silné kafe.

Pokusím se vrátit se ke školním poučkám: většina metafor si hraje s paralelou mezi vizuálním prožitkem noční jízdy autem temnou krajinou a vzpomínáním. To ještě zvládám.

Zaměření na klamavost zraku posilují všechny ty technické a přírodovědné odkazy, které si humanista musí vyhledat na Wikipedii: stroboskop, hyalit. Tudíž autor si hraje se smyslem zraku, ať už vnitřního nebo „vnějšího“, a jeho nedokonalostí. Hyalit by měl být dokonale čirý, říká Wikipedie. Ve skutečnosti je ovšem paměť – skrze kterou se díváme na realitu – mistr iluzí, zkreslení a deformací. Koneckonců pravda stará jako svět – „nyní vidíme jako v zrcadle, nejasně, až tam uvidíme tváři v tvář,“ říká apoštol Pavel.

A pak přichází „a zatím – už jsem tě vážně nikdy nechtěl vidět“ – jako ostrůvek ve vlnícím se, nicméně monotematickém moři obrazů. Se zbytkem ho pojí pouze sloveso „vidět“. Jinak vyčnívá, tím pádem i soustřeďuje na sebe pozornost. Jenomže – proč? Byly všechny ty vcelku zajímavé obrazy navršeny proto, abychom se dozvěděli, že autorovi někdo leží v hlavě, ač by na něho / na ni nejraději zapomněl? Není pochyb – je to jev docela univerzální a všichni jsme to asi zažili. Ale potřebujeme to slyšet? Je poezie opakováním obecných pravd (banalit?) pomocí dobře promyšlených obrazů? Ano? Ne?

Hlavně už nikdy neslibovat nic Borkovcovi, i kdyby nevím jak prosil...

Maciej Ruczaj (1986) je polský politolog, novinář, editor, spisovatel a ředitel Polského institutu v Praze. Autor a editor mnoha publikací, týkajících se především polských dějin a polského politického myšlení. Od roku 2000 žije v Praze.

Štěpán Nosek (1975), básník, překladatel, redaktor nakladatelství Opus, stálý spolupracovník revue Souvislosti. V letech 2002–2003 studoval irskou literaturu na Trinity College v Dublinu. Vydal sbírky básní Negativ (2003) a Na svobodě (Opus 2011). S Tomášem Fürstenzellerem přeložil výbor z básní Conora O’Callaghana Seatown (2004). Své básně a překlady publikoval v Listech č. 4/2006 a 6/2011.