Vladislav Galgonek

Tváře a krajiny

Dlouholetý fotograf České tiskové kanceláře v Olomouci vystudoval zemědělskou školu. Pak se ale vydal za svým snem a stal se fotoreportérem. Láska k přírodě v něm ovšem zůstala.

Chtěl jste se od začátku zabývat reportážní fotografií, nebo jste toužil stát se umělcem?

Já jsem nejdřív tíhl spíš k fotografii umělecké, ale to byla jenom taková vize. Seznámil jsem se s kolegou z ČTK v Ostravě. Chodíval jsem za ním a doslova mi to učarovalo. A on mi jednou povídá: co takhle, nešel bys k nám? A já říkám: kam k vám? No do četky. Konal se jakýsi konkurs, sešli jsme se tam z různých míst. A přijali mě. Takže jsem začal úplně novou životní éru, se kterou jsem nikdy nepočítal, úplně mi to převrátilo život naruby. A zůstal jsem u toho až do důchodu.

Neměl jste někdy pocit, že to „sekáte jako Baťa cvičky“?

No to teda měl. Někdy jsem si připadal skoro jako robot. Ale bavilo mě to, někteří kamarádi fotografové výtvarníci mě varovali: v té agentuře se zabiješ, je to rutina, tam se nikdy nedostaneš k žádné výtvarné práci, a když už se dostaneš, nebudeš na to mít náladu.

Měl jste pověst, že jste pro dobrý snímek ochoten udělat cokoli. Vzpomenete si na svůj nejkrkolomnější kousek?

To byla moje posedlost, a když to teď zpětně hodnotím, tak si říkám, co jsem to byl za šílence. Ale tehdy jsem cítil, že to tak musím udělat. Ještě v éře socialismu jsme se s kolegy vždycky předháněli, kdo zachytí více kombajnů za sebou. Tak jsem jel do Štěpánova, kde jsem se znal s předsedou družstva, a říkám mu, že potřebuji co nejvíc kombajnů za sebou. Seřadil mi je na poli, byli to takoví drobečci, vůbec to nevyniklo. Drony tehdy nebyly a z letadla to nebylo možné. Tu vidím sloup vysokého napětí. Tak povídám: tady si najeďte. A vylezl jsem na ten stožár. Až když jsem se blížil k vrcholu, napadlo mě, že by to mohlo nějak probíjet. Tak jsem rychle slezl dolů, ale snímek jsem udělal. Měl jsem těch kombajnů tehdy nejvíc – šestnáct.

Jak se změnila se od vašich začátků technika fotografování?

Velice. Dnes může díky digitalizaci fotografovat každý. Je obtížné udělat špatnou fotografii, protože jsou fotoaparáty, které upozorní, že je něco špatně, některé nespustí spoušť, dokud není nastavení správné.

Fotografoval jste radši přírodu, nějakou situaci nebo lidi?

Už v 70. letech jsem se zamiloval do Beskydského pralesa. To je uzavřená přírodní rezervace, přístupná jen v určitém období v roce s průvodcem. To mě nebaví. Před lety jsem se tam s kamarádem vydal na černo. Přelezli jsme plot a chodili s rizikem, že nás někdo chytí, ale dobře to dopadlo. A lidi fotografuji strašně rád. Teď chystám cyklus, takový průřez mojí neagenturní prací, zaměřený na tváře. Hlavně místních osobností, ale byli by tam i další lidé, které jsem fotografoval – třeba papež nebo Václav Havel.

-jej-

Balonová fiesta na Bouzově

Jindřich Štreit

Pavel Dostál-rezisér, 1993

Obrazce v obilí, 2004

Z cyklu Kréta 1

Vladislav Galgonek (1946) vystudoval zemědělskou školu, uměleckou fotografii na konzervatoři v Ostravě, reportážní fotografii na FAMU. Od r. 1973 až do důchodu působil jako fotoreportér v ČTK. Několikrát získal ocenění v soutěži Czech Press Photo (např. za fotografii papeže Jana Pavla II.).

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladislav Galgonek

Tváře a krajiny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu