Alena Wagnerová

Konec jedné avenue

Jak už se to někdy stává, nestihla jsem kvůli zpoždění vlak z Drážďan do Prahy, a protože to byl poslední večerní spoj, nezbylo německé dráze nic jiného než mi v Drážďanech zaplatit hotel. Byl hned u nádraží, jmenoval se vznešeně Imperial, ale byl to jen jeden z tisíců hotelů provozovaných některým z mezinárodních ubytovacích řetězců, jaké jsou dnes rozsety po celém světě. Co nabízel, byl malý pokoj se sprchou na jedno vyspání, v němž, obrazně řečeno, nebylo místo ani na knihu. Východisko bylo jen jedno: podvečerní procházka do starého města a k Labi, jak jinak než přes Prager Straße – Pražskou třídu, v jejímž jménu dnes žije už jen vzpomínka na to, čím kdysi byla: obchodním středem města, avenuí s obchody, cukrárnami, kavárnami, restauracemi, s elegancí žitou každodenností vyšších společenských tříd, svou atmosférou srovnatelná s berlínským Kurfürstendammem. Vznikala v letech 1851–53 jako spojnice mezi nádražím, tzv. Böhmischer Bahnhof, na okraji města a Starým trhem v jeho středu. A protože odpovídala potřebám rostoucího města, rychle se z ní stala jeho obchodní třída s výstavnými neorenesančními činžovními domy, která si na počátku dvacátého století vyžádala i stavbu nového secesního nádraží, z jehož velkorysých prostor se můžeme těšit dodnes. Pražská ulice to štěstí neměla a během jedné hodiny se za obrovského náletu v únoru 1945 proměnila v sutiny.

Jestliže se člověku i dnes při pohledu na fotografie ruin a pustinu, která na jejím místě existovala ještě v roce 1958, svírá srdce, pak mu není příliš volněji, jestliže Pražskou ulicí prochází dnes. Co se mu tu nabízí, je zastavěný prostor, který neoslovuje, nic nevyjadřuje, snad jen totální urbanistické selhání, prostě jen tupě existuje, lemován řadou filiálek s laciným zbožím a řvavými reklamami, nelákavých bister nabízejících pizzy nebo bud s vuřty. Prostor disponovaný pro masový turismus a hrubý způsob konzumu, v nejlepším případě průchodní prostor ke Zwingeru a Labi, kde Drážďany se svou krásou jako by teprve začínaly. Jedna z prvních pěších zón v Německu, a to prosím v NDR, dnes připomíná hromadu staveb, které tu někdo bez ladu a skladu prostě vyklopil, tak jako dítě vyklopí kostky z košíku.

Jak se stalo, že Pražská třída přišla o všechnu dřívější eleganci, má co dělat s tím, že sjednocení Německa až příliš často probíhalo jen jako znehodnocení a odmítnutí všeho toho, co vzniklo v NDR. Nová Prager Strasse, jak ji kolem roku 1969 projektovali východoněmečtí architekti, nebyla sice žádný velký urbanistický vrh, orientovala se ale na tradici moderní architektury včetně Corbusiera. Jeho marseillskou Unité d’habitation byly inspirovány 240! metrů dlouhý obytný panelový blok a kulatá stavba kina; naproti němu vyrostly bloky tří hotelů spojené nízkými budovami s obchody. Stál tu ale i originální obchodní dům s aluminiovou, do podoby včelího plástu formovanou fasádou, a její střed tvořila řada fontán. Projekt socialistické výstavby Prager Straße nebyl ještě zdaleka dokončen, když přišly pohnuté dny listopadu 1989. A nedlouho po nich investoři, kteří bourali a na volných parcelách realizovali laciné architektonicky nezajímavé projekty se skleněnými fasádami a rychle Prager Strasse proměnili v neoliberální promenádu, kde člověk platí jen za konzumenta.

Čím déle jsem tím novým rájem procházela, tím víc jsem cítila, že mít duši je zde něco docela zbytečného. Ve večerním soumraku se tu pohybovalo jen pár turistů a to pocit vnitřního vyprázdnění ještě umocňovalo. A tu jsem ji uviděla: malou, snad tříletou holčičku, Číňanku. Šla pomalu, dobrých šest kroků za svým otcem, každou chvíli se zastavila, soustředěně a napjatě všechno kolem sebe pozorovala ve šťastném prvotním stavu poznání světa, kdy všechno je jen nové a podivuhodné a dobro a zlo ještě nerozlišeno. A elementární důvěra v život, s níž se tím zpackaným prostorem pohybovala, mne zachránila.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Konec jedné avenue

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu