Zdeněk Víšek

Rumburská vzpoura a proměny jejího hodnocení

V květnu letošního roku uplynulo 100 let od události, která byla nejvýraznějším projevem nespokojenosti s poměry v rakousko-uherské armádě na českém území.

Mnozí vojáci habsburské monarchie, zvláště pak příslušníci slovanských národů, projevovali v posledním roce Velké války již značnou nespokojenost se svou situací často vysmívaných či šikanovaných vojáků, kteří byli nuceni bojovat za cíle, jež jim z osobního, národnostního, politického nebo sociálního hlediska připadaly často velmi vzdálené, či dokonce nesmyslné.

Týkalo se to především tzv. navrátilců („hajmkerů“) z ruského zajetí, kteří byli propuštěni ze zajateckých táborů v důsledku uzavření brestlitevského míru v březnu 1918, jenž znamenal porážku Ruska a vítězství Centrálních mocností na východní frontě. Tak například navrátilci ukrajinské národnosti vyvolali vojenskou vzpouru již 12. 5. 1918 v Rimavské Sobotě, téhož dne se slovinští navrátilci bouřili ve štýrském Judenburgu a srbští 20. 5. v uherském Pětikostelí. Dne 2. 6. 1918 dochází ke známé vzpouře slovenských vojáků v Kragujevaci. Již před podepsáním brestlitevského míru se vzbouřili v únoru 1918 rakouští námořníci v Boce Kotorské na Jaderském moři.

Všechny tyto vzpoury byly – často i krvavě – potlačeny, avšak svědčily o narůstajícím politickém a národnostním neklidu v rakouské armádě. Jejich rychlé potlačení zároveň však nasvědčovalo skutečnosti, že velká většina rakousko-uherských vojáků zachovávala svému vojenskému velení loajalitu – třebaže vojenským drilem brutálně vynucenou, a to až do zániku habsburské monarchie na podzim 1918.

Pro úplnost připomeňme, že do rakouské armády v době první světové války bylo povoláno z českých zemí celkem 1 537 000 mužů, z toho 978 000 Čechů. Počet padlých mužů české národnosti v rakouských uniformách je odhadován na 150 000. Naopak 100 000 Čechů a Slováků bojovalo v ruských, francouzských a italských protirakouských legií, z nichž 5400 padlo či bylo smrtelně zraněno.

Začátek vzpoury

Otevřená revolta vojáků, která záhy přerostla ve vzpouru, vypukla na nádvoří bývalé chlapecké školy 21. 5. 1918 po šesté hodině ranní, kdy přibližně 70 mužů 7. čety 3. náhradní setiny 7. střeleckého pluku v čele s Františkem Nohou odepřelo poslušnost velitelům – oproti rozkazu nastoupit beze zbraní nastoupili na ranní nástup s puškami. Ve vypjaté atmosféře srazil velitele hejtmana Klöpfera jeden voják pažbou k zemi a začala živelná vzpoura, ke které se během krátké doby přidalo na 700 vojáků, včetně čerstvě povolaných nováčků bez bojových zkušeností. Některé z nich však k účasti na vzpouře přinutili zkušenější druhové.

Vedle navrátilce Františka Nohy, soustružníka plzeňské Škodovky, se další vůdčí osobností vzpoury stal Stanislav Vodička, který byl před válkou zaměstnán jako úředník na Hlavním nádraží v Plzni. Oba dva – s dalšími spolubojovníky – ale zaplatili v krátkém čase za svou odvahu životem.

Bezprostředním důvodem propuknutí vzpoury vojáků bylo rozhodnutí o snížení potravinových dávek. K celkové nespokojenosti navrátilců přispěla rovněž skutečnost, že jim nebyl vyplacen žold zadržovaný po dobu ruského zajetí, a navíc byli zařazeni do pochodové formace, která měla 6. 6. 1918 odejít na italskou frontu.

Průběh vzpoury

Povstalci v Rumburku pronikli do skladu střeliva, osvobodili vězně, obsadili místní poštu a nádraží i budovu vojenského velitelství. Nikdo však nebyl při obsazování města zabit a vůdcové povstalců vyhlásili zákaz rabování, který byl respektován. Kolem deváté hodiny se vzbouření vojáci sešli na rumburském náměstí, aby ve dvou proudech opustili město a pochodovali na Krásnou Lípu. Část z nich ale využila vzpoury k dezerci a do dalších akcí se již nezapojila. Počáteční průběh vzpoury takto líčila dobová publikace Rumburská vzpoura 1918 a současnost z roku 1973:

Do Krásné Lípy dorazily oba proudy kolem 11.30 hod. Část povstalců obsadila nádraží, kde stál vlak č. 517. Vojáci donutili cestující, aby vystoupili, a nařídili strojvedoucímu, aby přemístil lokomotivu a připravil vlak k jízdě na Českou Lípu. Do vlaku nastoupila jen malá skupinka, kdežto hlavní proud postupoval dále na jih po silnice do Chřibské, odtud pak na Kytlici, Polevsko a Nový Bor. Kulomety, bedny se střelivem a ruční granáty měli naloženy na dvou vozech.

Rychlá porážka povstalců

O zahájení vzpoury bylo však téměř okamžitě informováno sborové velitelství v Litoměřicích, které zahájilo akce proti povstalcům. Velitel litoměřického štábu generál von Drinamünde povolal asistenční oddíly z Lovosic, Ústí nad Labem a Litoměřic, které se skládaly převážně z německy hovořících vojáků.

Mezitím povstalci dosáhli kolem sedmé hodiny večerní Nového Boru, když cestou odrazili četníky u Chřibské a u nedalekého Polevska porazili malý oddíl pohraničních myslivců, které odzbrojili. Dalším úspěchem rebelů bylo odražení pohraničních myslivců na předměstí Nového Boru. To vše byla ale pouze dočasná vítězství, neboť pochod povstalců z Nového Boru do České Lípy, kde marně očekávali pomoc od českých vojáků 18. pěšího pluku, byl již rakouskými jednotkami zastaven. O konci povstání uvedla připomenutá publikace tato fakta:

Po krátké poradě v Novém Boru se vedoucí skupina povstalců rozhodla pokračovat v pochodu na Českou Lípu. Sotva však sestoupili po silnici dolů pod Chotovický vrch, narazili na překážky z pokácených stromů a převržených vozů. Současně se ozvala výzva velitele novoborských myslivců hejtmana Flibora, aby se vzdali. Byli ve velmi nevýhodném postavení proti pohraničním myslivcům a kulometné setnině 18. pluku, umístěným v zákopech a na svazích po obou stranách silnice. Přesto se nevzdali a přijali boj. (…) Po krátkém boji se 380 vojáků vzdalo a ostatní byli rozprášeni. Pronásledování se pak zúčastnily všechny zmobilizované jednotky a četníci ze všech stanic v okolí.

V přestřelce pod Chotovickým vrchem utrpěl smrtelná zranění jediný vzbouřenec – Vojtěch Krumpos, rolník z Nouzova, který zemřel na následky bojů 22. 5. 1918 a pohřben byl o dva dny později na Lesním hřbitově v Novém Boru.

Do nedávné doby se souvislosti s poslední přestřelkou povstalců a císaři věrných vojáků objevovala ovšem tvrzení o vyšším počtu padlých rebelů, přičemž z „internacionalistických důvodů“ bylo často zdůrazňováno hrdinství kulometčíka německé národnosti Franze Schusse, který měl v boji pod Chotovickým vrchem rovněž padnout. Jeho reálnou existenci – stejně tak existenci dalšího padlého „civilisty Růžičky“ – však jednoznačně vyvrátila nejnovější odborná publikace historiků R. Andonova a R. Oktábce Vojenská vzpoura v Rumburku 1918, která byla vydána v loňském roce.

Odveta rakouské moci

Za vůdce povstání byli kromě ruského navrátilce Františka Nohy (narozen r. 1894) označeni také Stanislav Vodička (1895) a dvaatřicetiletý zahradnický pomocník z Košíř Vojtěch Kovář. Dne 29. května 1918 byli v časných ranních hodinách na základě rozsudku vojenského soudu v Rumburku zastřeleni a zde byli také pohřbeni. Již roku 1919 byla ale těla těchto tří vůdců vzpoury převezena do jejich původních bydlišť. Dalších sedm povstalců bylo téhož dne popraveno v Novém Boru u České Lípy.

Z více než 580 obviněných vzbouřenců bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek uvězněn v Terezíně, kde byli drženi až do konce války. Sedm z nich zde do října 1918 zemřelo.

I když si rozsudky rakouských vojenských soudů v Rumburku a v Novém Boru vyžádaly deset obětí, stále nebyly tak drastické ve srovnání s terorem, který nastal po potlačení vzpoury slovenských vojáků v Kragujevaci v červnu 1918, kdy bylo popraveno 44 povstalců.

V dubnu 1920 vypracovala kancelář divizního soudu v Terezíně seznam 652 jmen účastníků vzpoury – z původních 721 osob, které se podle hlášení velitelství náhradního praporu střeleckého pluku č. 7 ke vzpouře přidaly. Na základě aktualizovaných jmenných seznamů povstalců je možné určit, že vzpoury se kromě vojáků české národnosti zúčastnilo také 17 Němců, 9 Ukrajinců a 2 Poláci. Účast českých vojáků tak byla zcela rozhodující.

Hodnocení Rumburské vzpoury

Hodnocení Rumburské vzpoury bylo v uplynulém století vždy záležitostí rozpornou a nejednoznačnou. Zcela odmítavý postoj k povstání pochopitelně zaujal 24. 5. 1918 tehdejší místodržící Coudenhove v Praze, který v přípisu adresovaném rakouskému ministru vnitra o Rumburské vzpouře mj. uvedl:

Události, které byly hlášeny Vaší Excelenci dne 21. 5. t. m., jsou svým druhem i průběhem natolik vážné, že se k nim chci podrobněji vrátit… Především je to stále jasněji a zřetelněji se rýsující souvislost se sociálně revolučními změnami v Rusku a jejich odraz ve vojenských a vnitropolitických událostech a poměrech ve vlasti. Strašné nebezpečí, které by s sebou neslo takové šíření, zejména na české půdě, není třeba zde blíže vysvětlovat…

Pozitivně vzpouru naopak po roce 1918 vnímali především vlastenecky smýšlející příslušníci české menšiny na Rumbursku a Novoborsku – zvláště novoborští skláři. Naopak místní většinové sudetoněmecké etnikum ji odmítalo (nebo opomíjelo), což však bylo zcela pochopitelné.

Oficiální místa první Československé republiky zaujala při hodnocení této vojenské rebelie také spíše zdrženlivé až odmítavé stanovisko – například ministerstvo národní obrany ji v roce 1932 hodnotilo takto:

Rumburská vzpoura nebyla aktem národnostním, resp. nesměřovala proti rakousko-uherskému státu z důvodu bojů za národní osvobození, nýbrž Rumburská vzpoura byla vojenskou hladovou vzpourou, vyplývající jednak z důvodů materielních, jednak z nevůle odejíti na frontu. Osnovatelé vzpoury byli většinou vojíni býv. zajatci, kteří v zajetí do čs. zahraničního vojska nevstoupili a dali přednost návratu ze zajetí při výměně zajatců před vstupem do čs. zahraničního vojska a účastí v bojích za národní osvobození.

Ovšem v prvních letech existence ČSR ještě státní moc neměla tak striktně odmítavý vztah k hodnocení Rumburské vzpoury – v roce 1919 se právě československá armáda podílela na převozu těl tří v Rumburku popravených vzbouřenců a postavení pomníku obětem poprav v Novém Boru bylo finančně podpořeno nejen československým státem, který přispěl částkou 63 000 Kč, ale i přímo T. G. Masarykem, jenž věnoval obnos ve výši 20 000 Kč.

Novoborský pomník sochaře Karla Dvořáka, který byl odhalen za účasti legionářského spisovatele a ředitele Památníku odboje Rudolfa Medka 26. 5. 1923, byl ale po mnichovském diktátu a připojení pohraničí zničen roku 1940 nacisty a jeho replika byla odhalena až o sedmdesát pět let později (2015).

U tohoto pomníku se scházeli kromě českých dělníků především sokolové. V srpnu 1938 – v čase narůstajícího nacistického nebezpečí – se zde také konala legionářská Přísaha věrnosti republice.

Ovšem v době první republiky úřady odmítaly účastníky Rumburské vzpoury uznat za příslušníky československého odboje, a proto je nepřijímaly do státních služeb. Rovněž Sdružení rumburských povstalců činila úřední místa problémy a jeho ustavující schůze v roce 1927 byla původně dokonce zakázána.

Politicky tendenční vysvětlení této situace přinesla citovaná publikace z roku 1973:

Po celé další trvání předmnichovské republiky byla Rumburská vzpoura poměrně málo známá – nesmělo se o ní mnoho psát. Nehodila se vládnoucí buržoasii, neboť vypukla jako přímá odezva Velké říjnové socialistické revoluce, kterou buržoasie smrtelně nenáviděla. Zvláště v československé armádě se stala jakákoliv zmínka o Rumburské vzpouře nepřípustná, aby prý nebudila myšlenky na vzpouru a nekázeň i v armádě nového státu.

Po roce 1948

Poúnorový režim naopak hodnotil Rumburskou vzpouru účelově jako nejvýznamnější ohlas VŘSR v českých zemích a pořádání vzpomínkových akcí bylo především v Rumburku velmi časté. V roce 1951 byl na místě, kde byli popraveni povstalci Noha, Vodička a Kovář, vztyčen pomník a u příležitosti 40. výročí rumburských událostí zde byla v bývalé klášterní zahradě odhalena socha Nepokořený akademického sochaře Vendelína Zdrůbeckého.

Na motivy událostí Rumburské vzpoury natočil v roce 1964 režisér Martin Frič film Hvězda zvaná Pelyněk, kde hlavní role vůdců vzpoury ztvárnili Rudolf Deyl mladší a Radoslav Brzobohatý. Pamětníci však toto dílo nepřijali příznivě, neboť s historickými událostmi nakládalo až příliš volně.

Oslav 50. výročí Rumburské vzpoury se v květnu 1968 dokonce zúčastnil i tehdejší prezident ČSSR Ludvík Svoboda – sám bývalý legionář. V době vrcholícího Pražského jara tak tehdejší socialistický stát vzdal poctu rumburským povstalcům na nejvyšší možné úrovni.

Po roce 1989 jsme však svědky postupného vytrácení této události z českého společenského vědomí, a proto připomínky této události, pořádané zpravidla nejrůznějšími kluby vojenské historie, mají již pouze regionální charakter. Nad letošními jubilejními vzpomínkovými akcemi v Rumburku sice převzal záštitu prezident Miloš Zeman, osobně se jich však nezúčastnil.

Rovněž 100. výročí Rumburské vzpoury ve výroční den 21. 5. 2018 například nezaznamenal žádný ze čtyř nebulvárních celostátních deníků, zatímco předlistopadové Rudé právo „kulatá“ výročí této události vždy hojně připomínalo, přičemž se ale poněkud lišil způsob jejího hodnocení v letech doznívání stalinismu (1958) a normalizace (1978) ve srovnání s dobou uvolňování během Pražského jara (1968) i časem přestavby (1988).

V současné době, kdy již dávno nežijí žádní účastníci Rumburské vzpoury a do všeobecného zapomnění postupně odcházejí téměř všichni bojovníci Velké války – ať již ti rakouští či protirakouští – je možno se ztotožnit se stanoviskem historika Radomíra Pecky, který o této vzpouře roku 2013 uvedl:

Výstřely popravčích čet učinily definitivní konec krátké, ale mohutné vzpouře rumburských vojáků. V následujících obdobích se při hodnocení těchto událostí objevovaly názory značně protichůdné. První republika připisovala zásluhy především československým legionářům, komunistický režim hovořil o akci zapadající do programu světové bolševické revoluce. Vzpoura Františka Nohy, Stanka Vodičky a dalších vojáků v Rumburku i na dalších místech ale ve skutečnosti byla především projevem odporu k válce a zoufalé touhy po svobodě.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Víšek

Rumburská vzpoura a proměny jejího hodnocení

Začátek vzpoury

Průběh vzpoury

Rychlá porážka povstalců

Odveta rakouské moci

Hodnocení Rumburské vzpoury

Po roce 1948

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu