Jan Novotný

Pozdrav od břehů Něvy

Letiště Pulkovo vítá návštěvníka města zleva i zprava obrovskými nápisy na domech: SANKT-PETERBURG a GOROD GEROJ LENINGRAD. Přivádí mě to k myšlence na rozdílný vztah, který má asi běžný Čech a Rus k minulosti – pro mě je komunistické období, abych užil slov Jiřího Hochmana, epochou „místodržení“, kterou sice mnozí Češi pomáhali instalovat a udržovat, ale přece jen byla národu jaksi implantována tlakem vnějších okolností. Rusové své dějiny dvacátého století nemají na koho svést a nemohou se vzdát jejich slávy („to oni zachránili svět“, napsal Vladimír Holan), byť je nerozlučně spojena s hrůzami.

Dnes se Petrohrad (jak mu s kolegyní říkám) příliš neliší od běžného evropského velkoměsta. Po ulicích chodí pěkně oblékaní lidé, obchody mají rozmanité zboží. V restauracích je chutné jídlo, v knihkupectvích literatura různého ideového zaměření, noviny i televize vypadají celkem umírněně pluralitně (ve dnech našeho pobytu ovšem věnují vlídnou pozornost otevření mostu na Krym, po němž první projel Putin jako řidič náklaďáku). Po všech hrůzách útlaků, revolucí, teroru a válek zůstala městu pokojná nadpozemská krása.

Sálá z věží a paláců nad Něvou – neviděl jsem město, které by žilo v takovém souladu se svou mohutnou řekou a jejími rameny: Něvkou, Mojkou, Fontankou. Překrásné jsou ve svitu slunce zlatě zářící carské paláce v Peterhofu, Carském sele a v Pavlovsku, jejich parky, jezírka a fontány. Nelze zapomenout na obrazárny – světovou Ermitáž a vlastenecké ruské Muzeum. Mám-li jmenovat jen jeden obraz, zvolím si rozbouřené moře od Ajvazovského.

Město pečuje o turisty: stánky na ulicích nabízejí jednodenní zájezdy do nejrůznějších směrů. Volíme si Kronštadt, místo první uvědomělé vzpoury proti bolševické diktatuře. Projíždíme kolem křižníku Aurora. Patrně mnozí námořníci, kteří na ní sloužili ve chvíli památného výstřelu, žádali o pár let později v kronštadtské pevnosti, aby všechna moc byla dána opravdu sovětům, a ne jediné straně, a pokud neuprchli do Finska, byli nelítostně postříleni. Naše průvodkyně to netají a patrně dává námořníkům za pravdu. Mlčí však o tom, že na jejich záhubě se nepodíleli jen Trockij a Tuchačevskij (později rovněž zavražděni), ale i Lenin. Při projížďce lodí kolem ostrova Kotlin, na němž pevnost stojí, hlasatel mluví o kronštadtských zvedacích vratech, jež chrání Petrohrad před povodněmi působenými větrem od západu (o té nejhorší čteme v Puškinově básni Měděný – fakticky ale bronzový – jezdec) a neodpustí si poznámku, že nebezpečí přicházelo a může stále přicházet od západu.

Jednou se jistě Petrohrad přiblíží Evropě i tím, že přestane slepě uctívat auta a zavede dostatek pěších zón ve svých nejkrásnějších místech. Lépe si též poradí s organizací front při nákupu vstupenek, jízdenek či snídaní v hotelu. Podrží si úctu k umělcům a vědcům, jež připomínají četné pamětní desky. Tak v Literární kavárně se dovídáme, že zde sedával Puškin, Ševčenko a mnoho dalších literátů až po Daniila Granina, který loni ve věku 99 let zemřel. Připomínám si jeho návštěvu v Brně krátce po Listopadu, kdy na otázku o rozdílu mezi Leninem a Stalinem odpověděl, že Lenin byl tragická postava, kdežto Stalin zločinec.

A poslední milé setkání před odjezdem – mají tu nejen bronzového jezdce, ale od roku 2003 i bronzového Švejka. Před stanicí metra Kupčino v životní velikosti jednou rukou salutuje a druhou svírá za zády půllitr. Nos má dozlata oblýskaný. Průchozí doufají, že sáhnutí na něj přinese splnění nějakého přání. My bychom chtěli ještě jednou vidět Petrohrad.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Pozdrav od břehů Něvy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu