Pavel P. Kopecký

Donald Trump, nepřátelský přítel

Stalo se, co se stát muselo. Alespoň dle dlouhodobých signálů, co vysílal „tweetově“ řízený Bílý dům. USA oduznaly mnohostrannou dohodu o íránském jádru z roku 2015. Krok je to zjevně nezodpovědný i nerozvážný, ale jednu „přidanou hodnotu“ má – Donald Trump plní další předvolební slib. Domácí voličstvo především! Znovu vyniká starý paradox, že v politice supervelmoci, která de facto sousedí s celým světem, je zahraniční politika přívažkem politiky domácí.

Stávající americký prezident si jde tvrdě za svým, po kovbojsku. Nabourává zaběhané stereotypy mezinárodních vazeb a zneklidňuje tím kdekoho. Naposled íránské poslance, kteří diplomatický počin právem pochopili jakožto nepřátelský akt, načež dali průchod místním „dobrým komunikačním zvykům“. Za křiku „Smrt Americe“ spálili papírovou US-vlajku a vzývali obnovení perského jaderného programu nebo zvýšení výdajů na národní obranu.

Není to dlouho, co se skupina amerických senátorů kasala, že svého prvního občana navrhne na Nobelovu cenu míru. Za Koreu, kde se hnuly studenoválečnické ledy. Po vzájemných „krkolomných“ výhrůžkách zde totiž novosvětský vůdce přistoupil na nabídku smíru s KLDR, a jelikož se do jednání jihokorejskému kolegovi zas tak moc nepletl, věc prozatím vyznívá vcelku pozitivně. Kde se však ochota k denuklearizaci poloostrova zastaví, když Trump mezitím zvládl taková salta mortale? Naplánoval summit s Kim Čong-unem, aby jej vzápětí impulsivně odvolal, načež prohlásil, že „odvolává, co odvolal a slibuje, co slíbil“. A paralelně prakticky tutéž věc podtrhl v jiném přecitlivělém regionu...

Buďme však velkorysí, dopřejme multimiliardáři uznání. Klidně i tu nejvyšší veřejnou poctu, pojmenovanou po objeviteli třaskaviny. Kdyby mu dejme tomu vyšla, vřadila by jej mezi osoby úctyhodné, ale i kontroverzní. Stanul by po boku palestinského teroristy Jásira Arafata, případně sovětského akademika Sacharova, jenž v rámci jízlivosti dějin bránil lidská práva, ale i konstruoval vodíkovou pumu. Nemluvě o Trumpově levicovém předchůdci v čele Spojených států. Předchůdci natolik formovanému zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, až vedle vedení „zděděných“ válek rozdmýchal konflikt v Sýrii nebo podporou puče na Ukrajině prudce zhoršil poměr k Moskvě.

Trump chce zanechat výraznější stopu než Obama. Překonat ho. Jeho největší zahraničněpolitický triumf, určité usmíření s Íránem, zrovna anuloval, čímž přilil olej do ohně stávající mezinárodní (ne)bezpečnosti. Zradil tím kdekoho, včetně nejbližších spojenců. Protože co jiného je (nebo byla) tato jaderná dohoda než druhem mírové úmluvy mezi Íránem a hráči, kteří režim ajatolláhů „nemusejí“? Společný komplexní akční plán (JCPO), k jehož signatářům patří rovněž Francie, Británie, Německo, Rusko a ČLR, měl bezesporu plno vad a s americkým vůdcem možno souhlasit, že Washington už podepsal výhodnější smlouvy. Úmluva však byla posvěcena rokováním v OSN a podchycovala odklad jaderného vyzbrojení Teheránu. Výměnou za uvolnění sankčního stisku na hrdle perské ekonomiky.

Na druhou stranu ovšem skýtala výhled na uvolnění zbrojního embarga vůči této šíitské regionální mocnosti, jakož i pootvírala dveře pozdějším dodávkám balistických raket ze spřízněné Ruské federace. To se přirozeně hrubě nezdálo Státu Izrael (případně sunnitské Saudské Arábii a spol.), kteréhož vztahy s Íránem jsou stabilně přepjaté. Ba se příležitostně zdá, jestli se znepřátelení političtí vůdcové z důvodů udržení své legitimity vzájemně nepotřebují.

Každopádně Trumpovy Spojené státy americké jdou kabinetu Benjamina Netanjahua na ruku. Zejména ve věci transferu amerického velvyslanectví, a ani tady se jejich zájmy nijak nerozcházejí. O to víc, že nástroji hromadného ničení opatřený Izrael – oslavující ovšem mírový projekt v Koreji – začíná být neklidný, jelikož se hybridní konflikt s Íránci stále patrněji mění v přímé střety ve ztrápené Sýrii.

Samozřejmě se na sebe nevrhnou bezprostředně. Bez skrupulí bojovat s osmdesátimilionovým Íránem se (naštěstí) neodvážil ani G. W. Bush. Ačkoli tím vyhrožoval. Jestli se ovšem touto atmosférou nepřiostří bezpečnostní rysy Blízkého a Středního východu, je věc jiná. Pravděpodobnost blízká jistotě.

Trumpova parole „America First“, kde on tkví na prvním místě, přivolává (obchodní) války s kdekým. Konkrétní obtíže v obchodní výměně přivodil též spřátelené Evropské unii. Anulováním nukleární dohody, za níž nejsilnější členové EU pevně stojí, ji neušetřil trablů ani v ohledu čistě bezpečnostním. Vždyť lehce myslitelná varianta překročení mezí stávajících blízkovýchodních konfliktů může přiblížit krveprolévání k hranicím Unie.

Bruselský Donald Tusk na konto Donalda Trumpa prohlásil, že s přáteli, jako je on, netřeba nepřátel. Obyvatelé Islámské republiky zacházejí v hodnocení přirozeně podstatně dál, neboť se cítí Bílým domem oklamáni a ohroženi. Politika „biče bez cukru“ zhorší vážnost umírněných, pragmatických protagonistů nacionalistického režimu a naopak posílí místní nábožensko-politické radikály. Pozdější rokování stále sebevědomějšího Teheránu s rozkolísaným Západem budou tudíž teprve obtížná. Nejsou tak úplně mimo kritici, kteří s úšklebkem varují, že se Trump střelil do nohy. Nebo rovnou do tlačítka.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Donald Trump, nepřátelský přítel

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu