Rozhovor s Admem Pomorskim

Rusko nad Nilem

Novinář Adam Szostkiewicz hovoří s překladatelem a odborníkem na Rusko o tom, zda Putin dokončí své nové funkční období, i o tom, proč mají Rusové v hlavách válku.

Adam Szostkiewicz: Může se krize ve vztazích mezi Ruskem a Velkou Británii kolem případu Sergeje Skripala proměnit v krizi Rusko-NATO a Rusko-Západ?

Adam Pomorski: Krize se objevují už delší dobu. Skripalův případ je překročením další hranice. Je to provokace bezpochyby cílená, připravená tak, aby vyvolala chaos a protichůdné reakce. Otázka je, jak dlouho je možné takto riskovat. A v čím zájmu.

Že Putin znovu vyhraje prezidentské volby, věděli všichni. Ale co se stane, když za šest let odejde? Nerozpadne se Putinův systém bez Putina?

Nevíme, jestli Putin vydrží do konce funkčního období a jaká situace bude za šest let. Systém tohoto typu nepadá kvůli výměně vůdce, který je jen málokdy významnou postavou, ale spíše kvůli vnitřním porážkám. Avanturistická zahraniční politika může Rusko k takové porážce přivést.

Proč se Alexej Navalnyj nesměl zúčastnit posledních voleb?

Kreml se, oprávněně, obával už jeho samotné účasti v kampani. Nejde ani o politika z okruhu vlády, ani opozičníka, který vzal systém za svůj. Má povahu lidového tribuna či spíše populisty. Dovolit mu střet s Putinem by znamenalo snížit dekorum toho druhého. Vnitrostátně nejde o otázku propagandy, ale indoktrinace – formální konkurence vládnoucímu politikovi, který je představován jako jediný vůdce, se rovná systémové alternativě. Signálu, že je více možností.

Je Navalnyj demokrat?

A nacionalista. Ohlásil například, že se nikdy nevzdá Krymu, pokud se dostane k moci. Nepůsobí dojmem člověka hluboce spjatého s demokracií v západním smyslu slova. Působí ve státě, který tradičně není právním státem, a jemu samému se idea západní demokracie nezdá blízká.

Jaké místo má v tom politickém systému cizina?

Ruská politika není jen hrou v úzkém kruhu mocenské kamarily, ale zaplétáním domácí politiky do mezinárodních konfliktů – částečně vyvolávaných samotným Ruskem. Tzv. hybridní válka ale může dříve či později dopadnout na svého inspirátora. Její koncepce je dost stará. Vytvořil ji jeden z exilových ruských vojenských expertů po zkušenostech z koloniálních válek ve francouzském Vietnamu a v Kongu. V Rusku pak získala status vojenské doktríny.

Jaké jsou její hlavní předpoklady?

Jde o dosažení cílů na území protivníka pokusy řídit vnitřní konflikt podněcovaný Ruskem. Vytváření informačního a společenského chaosu až po krvavé občanské války a vzpoury v makrospolečenském rozsahu. Ruským charakteristickým znakem je využívání námezdníků nebo „zelených mužíků“. Jejich mocipány jsou lidé blízcí špičkám ruské vlády. To je právě nebezpečný politický moment, při kterém se na nejvyšší úrovni aktivita tajných služeb spojuje s gangsterskými praktikami. Známe krymskou a donbaskou podobu takových operací a s využitím veteránů z té nevyhlášené války i syrskou variantu: oficiálně nejde o ruskou armádu, ale o soukromé dobrovolnické oddíly.

Co je cílem Ruska na světě?

Za prvé, horizontem ruské politické představivosti jsou tradičně mnohem více mořské oblasti než pevninská území. Ta jsou spíše předpolími ve válce o vládu nad moři. Dlouhodobé rozdělení ruského válečného námořnictva na Baltskou, Černomořskou a Tichomořskou flotilu napovídá směry námořní expanze. Jde o staré dědictví sahající ještě do devatenáctého století. Za druhé, stejně platné dědictví zanechala Velká hra o mocenskou dominanci v Asii, také z 19. století. Pro ruské geopolitické stratégy ten střet – kdysi s Velkou Británii, později s Japonskem, USA a Čínou – ve skutečnosti nikdy neskončil. To historické sepjetí je čitelné i dnešním západním stratégům. Velké konflikty na Dálném východě nejsou formálně ukončené – ani korejská válka, ani rusko-japonská. A za třetí, ne prvně zahájená Velká hra zahrnuje i náš region Evropy a Blízký východ.

O co jde v té hře?

Řada ruských ideologů a geopolitických stratégů stále vidí v Evropě a na Blízkém východě postimperiální politické vakuum. V důsledku první světové války padla tři mnohonárodní impéria: ruské, rakousko-uherské a turecké. Na jejich dávná území se soustřeďují ruské kroky v těch částech světa. Jde o svůdné přeludy obnovy těch mocností z před sto let i o podněcování vzájemných animozit jejich států a národů. Sýrie je osmanské dědictví.

To zní jako recept na nové impérium.

Ruská sázka v té hře je globální. Vysněnou „Geografii Ruska“ v tak nazvané básni popsal v polovině 19. století Fjodor Ťutčev (vysoce postavený diplomat): „V Moskvě, v městě Petrově, v Konstantinově městě / Ruského carství tři svaté stolice… / Ale kde jemu je konec? Kde leží jeho hranice? – / Na východě, na Severu, na Jihu, Západu? / Osud se tvoří na jeho budoucím obvodu / Sedmero vnitřních moří, velké sedmiříčí / Nilu, Něvy a Labe až ke štítům Kitaje, / Eufratu a Gangy, Volhy i Dunaje… / Svých hranic ruský stát nikdy nedosáhne / Jak nám Duch zvěstoval, jak Daniel praví.“ Nic nového.

K čemu je Rusům Sýrie?

Syrská operace, jejímž zázemím je ukrajinský konflikt (tak či onak odstřihávající Ukrajinu od moře), má Rusku zajistit vládu nad Černým mořem a přístup ke Středozemnímu moři. Aktivita na Ukrajině, na Balkáně i v jižní Evropě jistě slouží té samé ruské strategii. Znepokojující ruská aktivita na Baltu odvádí pozornost od černomořské oblasti i oblasti Středozemního moře.

Jaké místo má v té strategii Polsko?

Jde o jeho neutralizaci. A likvidaci jeho místa v západním spojeneckém systému. Metodami hybridní války, tedy – jak to jen půjde – našima vlastníma rukama. Z ruské perspektivy je Polsko vlastně v postimperiálním politickém vakuu.

Jak má tedy vypadat polská východní politika?

Především musí bránit pořádek a mír ve střední Evropě. Dařilo se to řadu let po rozpadu východního bloku – přes různá napětí a třecí plochy. Dnes probíhá rozklad našeho regionu. A v Polsku se vytváří konflikt s Ukrajinou, i když není jasné o co. Putin namluvil svým občanům, že Ukrajinu řídí banderovci. Tu tezi přejímají polští národovci. Poláci a Ukrajinci se na sebe začínají dívat národním prizmatem, zatímco dříve se oba národy vnímaly spíše v kategoriích dobrého sousedství a občanství. A tím Polsko páchá strategickou sebevraždu.

V čem spočívá?

Existence regionu střední Evropy byla stabilizátorem také naší bezpečnosti. Dvěma svorníky regionu byly Polsko a Ukrajina – nejen díky svému potenciálu, ale také s ohledem na schopnost překonat minulé nepřátelství. V nezávislé Ukrajině do ruské invaze v roce 2014 nebyly vážnější národností konflikty. Konflikt polského a ukrajinského nacionalismu ovšem ohrožuje naši bezpečnost.

Zdá se, že Putin má situaci pevně v rukou.

V Rusku platí, že to, co se dnes zdá pevné, může zítra neexistovat. Putin zůstane, dokud bude zajištovat konsolidaci vládního tábora. A válka o nástupnictví už začala. K tomu se přidávají důsledky ruské avanturistické zahraniční politiky, pokusy ovlivňovat demokratické volby v západních státech, podpora stran antisystémové fašizující pravice i obvinění ze zákeřných útoků za použití zbraní hromadného ničení na území státu NATO. To je historicky nebezpečný okamžik.

Má Rusko vojenskou sílu, aby takovou strategii realizovalo?

Právě v geopolitických cílech Rusko demonstruje faktickou či domnělou vojenskou převahu nad Západem. Na Ukrajině se ukázala účinnost vojenských operací. Už tehdy mělo Rusko ve zbrani nejméně šedesát tisíc dobře vycvičených vojáků speciálních a výsadkových jednotek – a výcvik nezanedbává. V Sýrii jeho oddíly prohrály, protože tzv. dobrovolníci byli příliš sebevědomí při hodnocení možných nepřátel z amerických nebo kurdských oddílů. Ale šlo jen o bitvu, ne o prohranou válku. Málo na tom, Rusko – jak vidíme – vyhrálo Asadovi syrskou válku a jeho osud je ostatně v jeho rukou. Podařilo se mu rozbít západní dohodu, přičemž ale Turecko bylo pilířem NATO v té oblasti. Rozehrává proti sobě Turecko a Írán, tedy své soupeře v té oblasti.

Má tak silná pozice Ruska také ekonomický základ?

Rusko nikdy nebylo ekonomickou mocností. Ekonomicky nejsilnější bylo patrně na začátku první světové války, ale nezachránilo ho to před katastrofou. Neexistuje hospodářský zázrak, který by dnes z Ruska učinil hospodářskou mocnost, jakkoli se jeho hospodářská síla za Putina výrazně zlepšila. Ekonomický rozvoj potřebuje čas. Investice do militarizace jsou pokusem zvětšit sílu státu bez hospodářského zázemí. A to je prokletí té země.

A není to tak, že se teď Putin bude věnovat posilování státu pro obyvatele?

Ne, bude pokračovat v politice vojenské a územní expanze. Nejspíš už nemá manévrovací prostor. Musel by zahodit, co sám budoval, a odradit lidi, na kterých je závislý. Takovou změnu mu znemožňuje rostoucí avanturismus, přeceňování vojenského rozměru věci, riziko vtažení do další mezinárodní krize. Tlak společnosti to nezabrzdí. Občanská společnost byla účinně zlikvidována. Indoktrinace zašla příliš daleko.

Zasáhla lid?

Slyšel jsem nedávno historku z Velikého Novgorodu. Před pár lety byly regály v obchodech plné, teď jsou prázdné. I v supermarketech jsou hlavním textilním zbožím podprsenky jak pro mamuty. Mladá prodavačka to vysvětlovala: Musíte chápat, že u nás je válka.

A to znamená, že válka je v hlavách lidí. A že jsou tímto způsobem mobilizováni do války s neexistujícími hrozbami. Indoktrinovaná společnost začíná hlásat to, co politici mohou rychle opustit, protože jsou pragmatičtí, ale společnost v to bude i potom věřit a bude připravená reagovat, když vláda řekne.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Rozhovor původně vyšel v týdeníku Polityka č. 13/2018 (3154) z 28. března 2018. Přetiskujeme ho se svolením autora.

Adam Szostkiewicz, viz str. 49.

Adam Pomorski (1956) je sociolog a historik idejí, předseda polského PEN Clubu, pracuje jako překladatel krásné literatury především z ruštiny, ale i ukrajinštiny, běloruštiny, angličtiny a němčiny.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Rozhovor s Admem Pomorskim

Rusko nad Nilem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu