Jan Chmelíček

Analytik devatenáctého století

Uplynulo dvě stě let od narození Karla Marxe

Veřejná debata v postkomunistických zemích Karla Marxe stále vnímá především jako symbol totalitního režimu, a ne jako originálního myslitele. To dokazuje naprosté nepochopení účasti předsedy Evropské komise, lidovce Jeana Clauda Junckera při odhalení sochy Karla Marxe v jeho rodném německém Trevíru u příležitosti Marxových dvoustých narozenin českými pravicovými politiky, lidovce nevyjímaje. Domácí pravici jako by stačilo, že Marx je otec komunismu, a tudíž zločinec. Velkolepá připomenutí i hlasité protesty ale dokládají, že Marxův odkaz je stále živý.

Za rozhořčenými postoji je samozřejmě i neznalost skutečného obsahu Marxova díla. Přečíst jej ale opravdu není jednoduché. Není to v prvé řadě pro filozofickou složitost a abstraktnost textu, kterou můžeme najít například u jeho předchůdce Hegela. Marxovo dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, řada spisů je nedokončených nebo má podobu náčrtů budoucích textů. Nejrozsáhlejší vydaní práce Karla Marxe a jeho spolupracovníka Bedřicha Engelse v němčině nazývané jako „modré svazky“ sestává ze 44 knih a zahrnuje 1700 spisů a 4170 dopisů. Není tedy divu, že v takto rozsáhlém díle nenajdeme zcela ucelenou a vyčerpávající teorii. Marxovo myšlení se neustále vyvíjelo. Jeho texty jsou otevřeny řadě výkladů a stále běží mnoho živých diskusí, jak jeho teorii správně chápat. Touto cestou bych se ale nerad ubíral. Autor je mrtev, zůstává jen text.

Jestli je něco typické pro dílo Karla Marxe, tak je to kritika, ať už v raných spisech směřovaná k idealistické filozofii Hegela a jeho pokračovatelů, nebo v pozdních spisech věnovaná kapitalistické ekonomice. V jeho textech nenajdeme velkolepé vize o správném uspořádání společnosti nebo snad plány na stavbu likvidačních táborů pro její odpůrce. Karel Marx nebyl snílek, ale v prvé řadě analytik. Jeho přesvědčení, že lepší společnost je možná, vycházelo také z pečlivého studia hospodářských dějin. Viděl, že vývoj je společnosti přirozený a všechny ustálené společenské pořádky jsou dočasné, ač se mohou zdát být v dané době neotřesitelné. Za základ jeho uvažování je možné pokládat princip, že změny ve způsobu společenské produkce materiálních statků mají největší vliv na změnu ve společenských vztazích. Marx například přesvědčivě ukazuje, jak průmyslová revoluce a kapitalistický způsob výroby snížily význam šlechty a daly vzniknout nové vlivné společenské třídě buržoazie. Mnohým se to nebude zdát, ale Marx tento progres pozitivně hodnotí jako rozbití stavovské společnosti. Rozbití té třídní mělo následovat.

Některé myšlenky Karla Marxe pochopitelně dnes patří spíše do dějin filozofie a je třeba je chápat v kontextu dobového myšlení. Ať už je to teorie odcizení, hodnoty nebo v té době nevyhnutelná filozofie dějin. Takřka všichni významní filozofové jeho doby uvažovali o tom, jak a kam se svět vyvíjí. Také u Marxe najdeme filozofii dějin, která bývá často terčem kritiky pro své nenaplnění. Komunistická společnost vskutku nenastala, pádem Sovětského svazu však dějiny nekončí.

Dělnické hnutí a sociální demokracie inspirováni Marxem prosadili v kapitalistických státech řadu opatření, která zlepšila život běžných lidí, ať už jde o starobní důchody, bezplatné zdravotnictví nebo školství. Revoluční nadšení v sociálně tržním hospodářství upadlo. Problémy kapitalismu, na které Marx poukázal, přesto přetrvávají a někde i narůstají. Státy mají v globalizovaném světě čím dál větší problém dodávat hospodářství sociální rozměr, majetek se kumuluje přesně podle Marxových představ v rukou čím dál užší skupiny vlastníků a objevují se nové problémy, jako například klimatická změna. To vše nás stále nutí přemýšlet o udržitelnosti hospodářství založeného na soutěži jednotlivců.

Ekonomika není na člověku nezávislá

Velkým přínosem, ale i kritickým místem je Marxovo pojetí materialismu. Marx se snaží a mnohdy také chlubí svou vědeckostí. V době rozvoje přírodních věd se snažil ve společnosti nalézt kauzalitu a pro společenské jevy vysvětlení pomocí „tvrdých faktů“, které budou nezávislé na lidském myšlení. Toto „obrácení Hegela z hlavy na nohy“ však trpí stejným idealistickým defektem, který byl ve filozofii podroben kritice až o mnoho let později. Hledání zcela nezávislé podstaty, která nám umožní najít pevné zákony pro vysvětlení veškeré skutečnosti, končí vždy v určité formě determinismu, který dříve či později narazí na své limity. Marx a většina jeho následovníků upadla do představy, že ekonomika je na člověku v podstatě nezávislý systém s vnitřní logikou, která si vynutí společenskou změnu. I dnes mnoho stoupenců marxismu pravidelně vyhlašuje konec kapitalismu jako nutný důsledek jeho vnitřních rozporů. To se však stále neděje.

Přitom u Marxe najdeme tak plodný koncept ideologie, který je dnes velmi často používán pro vysvětlení zdánlivé nepřekonatelnosti kapitalismu. Pojem ideologie poukazuje především na to, že některé teorie, nebo spíše společenská vyprávění mohou a zpravidla mají určitý mocenský záměr. To ale nelze chápat pejorativně. Žádné politické teorie se neobejdou bez určitých základních hodnot, žádná politika není možná bez moci.

Marx tvrdě zobrazoval to, že lidé se často nacházejí v rozporu mezi svým myšlením a společenským postavením. To nejen rozbilo představu člověka jako racionálního jedince, který sleduje své zájmy, ale také implicitně poukázalo na mezeru v materialistickém determinismu. Vztah mezi materiálním světem a lidským myšlením není jednostranný, ale vzájemně provázaný a složitý. Zájmy a politické postoje tedy nijak nevyplývají ze společenského postavení, ale jsou teprve artikulovány. Dělník může nadšeně podporovat emancipační politiku i xenofobního oligarchu. Proto je tak důležitá politika.

Někteří Karlu Marxovi vyčítají, že v Komunistickém manifestu vyzývá k boji a násilnému převzetí moci. Pro mnohé pravicové a liberální intelektuály, kteří tu a tam sice schvalují humanitární bombardování, mučení v Guantanámu nebo střílení do demonstrantů izraelskými vojáky, je jakákoliv zmínka o násilí nepřípustná.

V prvé řadě je ale třeba zmínit, že boj je pro Marxe především abstraktní kategorie. Třídní boj je oboustranný vztah. Důležité ale je podívat se také na reálie 19. století, ve kterém dělníci neměli volební právo a jejich rodiny trpěly nemocemi, hladem a vysokou úmrtností dětí v raném věku. Když si dovolili proti své zoufalé situaci protestovat, byla na dělníky vyslána armáda s ostrými náboji. V době velkých revolucí a nacionalistických válek šlo jen těžko očekávat, že bude Marx dělníky v zoufalé situaci a v nerovném boji vyzývat ke smířlivému dialogu.

Někteří Marxe kritizují, že chtěl svět, jak ho známe, svou filozofií změnit, tedy rozumějte správně zbořit a zničit. Ano, Marx chtěl svět změnit, jak píše v Tezích o Feuerbachovi. Marxovým cílem bylo v prvé řadě osvobození a rozvoj člověka. V Tezích o Feuerbachovi kritizuje chápání člověka jako abstraktního individua. Člověk je vždy součást určitých společenských vztahů v určité historicky jedinečné situaci, které na něj mají zásadní vliv. Člověk se nemůže svobodně utvářet mimo společenské vztahy. Chtěl-li Marx odsekávat provazy, které člověku brání ve svobodě, byl donucen směřovat svou pozornost na ekonomiku. Při pohledu na zoufalé podmínky dělníků v 19. století se ukazovalo, že právě kapitalistická ekonomika má největší dopad na utváření člověka. Proto se Marx jako filozof pustil do ekonomie a práce se na svém velkolepém a nedokončeném díle Kapitál.

Současně tzv. raný Marx a jeho humanistická teorie o emancipaci, kterou najdeme v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844, je jedním z hlavních dědictví pro současnou levici. Zajištění důstojných pracovních a životních podmínek je základem pro duchovní rozvoj člověka, pro jeho skutečnou svobodu. Marx se ale neutápí v hledání definic, co to je a kdy nastává svoboda a skutečné naplnění člověka. Naopak se prakticky zaměřuje na to, co člověka omezuje a brání mu v objevování nového prostoru. Proto taková kritika náboženství, kapitalismu, nebo dokonce rodiny. Marxova kritika postavení žen ve společnosti i dnes může být v mnohém inspirací. Ne proto, že bychom u Marxe našli instantní recepty na lepší společnost, ale především proto, abychom se inspirovali jeho kritickým přístupem.

Jan Chmelíček (1989) je filozof a politický analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Tomáš Horváth

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Chmelíček

Analytik devatenáctého století

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu