Evžen Gál

Magie jazyka, síla peněz a moc Viktora Orbána

Maďarsko roku 2018

Představit českému čtenáři aktuální maďarskou politickou scénu, otázky, které hýbaly voliči před nedávnými volbami a hýbou jimi dosud, respektive pokusit se o relativně komplexní analýzu důvodů, které vedly k volebnímu výsledku, je dnes svízelnější, než kdy bylo. Nejenže se nový maďarský politický systém sice plíživě, zato neochvějně a sebejistě vzdaluje od standardní evropské demokracie i hodnotového systému, ale spolu s tím ovládl maďarský společenský diskurs takový jazyk a způsob komunikace vůbec, který připomíná už i z jen nepatrně vzdáleného Česka diskurs jakoby z jiného světa, místy z jiného století: jazyk politického bulváru, povýšený a legitimovaný samotnou maďarskou vládou.

Vládnout jazyku

Ne náhodou začínám jazykem politiky. Mám totiž za to, že Viktor Orbán jako jeden z prvních politiků ve světě vůbec pochopil a především pragmaticky uchopil postmoderní myšlenku, že vládnout jazyku je totéž jako vládnout svěřenému (politickému) prostoru. Nejde přitom jen o široce známý a sdílený poznatek z naší éry virtuální reality, že skutečnost určuje ten, kdo je pánem médií a tak – módním slovem – tematizuje veřejný společenský diskurs. Orbán totiž skutečně tvůrčím způsobem tuto myšlenku rozvinul: V uplynulých cca 15 letech nejenže vytvářel základní témata společenského diskursu, ale svými novátorskými neologismy téměř hypnotizuje příjemce těchto slov, tedy svůj národ. Tato konstatace z mé strany nemá být jeho chválou, pouze uznáním, že v současném světě známe jen málo takto připravených politiků (třebaže jejich počet v poslední době povážlivě nebezpečně přibývá i u početně mnohem větších národů), kteří by tak dokonale ovládali mechanismy fungování moci jako právě on. Orbán jich navíc neváhá využívat i zneužívat, a pomalu, ale jistě ubývá i mechanismů, které by mu v tom zabránily.

Počátek tohoto procesu lze paradoxně datovat do roku 2002, kdy Orbánova strana Fidesz po čtyřletém vládnutí zcela nečekaně prohrála volby. Byla to doba, kdy se v maďarské společnosti stále viditelněji začaly rýsovat masy lidí, které byly společenskými změnami z konce 80. let postupně čím dál více a stále ve větším počtu frustrovány a které už za sebou měly zkušenosti z pravidelného střídání tu pravicově, tu zase levicově orientované moci. Orbán – a jeho strana Fidesz – měl ještě jeden velký handicap: Oproti tehdy ještě celospolečensky dobře organizované socialistické straně měla jeho strana nedostatečně vybudovanou strukturu především na venkově. Viktor Orbán se tehdy – velmi chytře a promyšleně – nerozhodl pro budování stranických buněk v obcích Maďarska, nýbrž zcela novátorsky začal zakládat tzv. Občanské kruhy. Tak na venkově začaly vznikat víceméně spontánní a autentické malé kolektivy, v rámci kterých se nemluvilo o makroekonomických ukazatelích, o významu plovoucího měnového kursu, o strategické důležitosti účasti maďarské armády v zahraničních misích NATO či podobně zapeklitých otázkách, nýbrž o problémech venkovskému lidu zcela blízkých a pochopitelných, tj. o životních podmínkách jejich rodin, o ztracených a nových pracovních příležitostech, o potřebě soudružnosti národa apod., tedy právě o tématech, která stála u zrodu frustrace venkova. Celé toto počínání, které mezi lety 2002 a 2006 vyrostlo v mohutné celospolečenské hnutí, bylo uvedeno precizně zvolenou – i když jen stěží přijatelnou – Orbánovou větou, vyslovenou po prohraných volbách v roce 2002: „Vlast nemůže být v opozici.“ Politicky (a jazykově) geniální byl i tah, když se vedle tabulí označujících začátky obce objevily tabule s nápisem V této vesnici (obci) pracují Občanské kruhy. Tyto nepatrné tabulky byly ve skutečnosti „mohutné bojové vatry“, které nepřehlédnutelně signalizovaly stále se zvětšující davy stejně smýšlejících lidí (voličstva), posilovaly jejich sebevědomí a jejich frustracím nabídly ochrannou ruku, sice fiktivní, zato v minulosti politicky osvědčenou, tedy pocit národní sounáležitosti. Trikolóry, které Maďaři o národních svátcích tradičně nosí na svých klopách, nasazovali příznivci Fideszu už pár dní před svátky a nosili je i po nich.

Při volbách v roce 2006 to však ještě nestačilo: Socialistickou vládu v nich zachránil mladý Ferenc Gyurcsány, střídající v čele vlády Pétera Medgyessyho v polovině předchozího volebního období v roce 2004, který sám pocházel z menšího maďarského města a nejenže dobře znal jazyk maďarského venkova, ale byl – a pořád je – obdařen i znamenitými rétorickými dovednostmi a sebejistým vystupováním obdobně jako jeho největší protivník Viktor Orbán. Zlom Gyurcsányova vzestupu ale nastal hned po volbách v roce 2006, kdy jinak zdatný politik chtěl zpohodlnělé soustraníky při interním jednání strany v obci Balatonőszöd vybičovat k odpovědnému politickému počínání a použil k tomu jazyk skutečně lidový. Byl to projev nadmíru emotivní, plný vulgarismů, zato byl nepochybně upřímně míněnou a kritickou analýzou nedobrého stavu společnosti a spoluodpovědnosti socialistů na něm. Tedy slovo do vlastních řad. Problém byl, že interní stranický projev se po čase dostal v podobě tajné nahrávky do Maďarského rozhlasu, kde byl odvysílán, a Fidesz dokázal přesvědčit posluchačstvo, že tento proslov nevypovídá o pravdivém stavu společnosti a úloze socialistické strany, nýbrž je důkazem, že socialisté – v čele s Gyurcsányem – lhali a lžou. Dodnes se neví, jak tato nahrávka vznikla. Nejpravděpodobnější variantou je, že si ji pořídili sami socialisté, aby ambiciózního, chytrého a pragmatického Gyurcsánye odstranili z čela strany. Mohl totiž některé ohrozit v jejich pohodlných křeslech.

Nadcházející čtyři roky vládnutí, ve kterém se Gyurcsány zuby nehty držel moci až do roku 2009 – tedy ještě i po vypuknutí celosvětové finanční krize, která tvrdě zasáhla i Maďarsko –, byly roky plné společenských nepokojů, a otázkou čím dál více bylo už jen to, jak veliké bude vítězství Orbána v nadcházejících volbách v roce 2010.

Orbán však ani v těchto letech neponechal nic náhodě. Občanské kruhy sice už ztrácely na svém původním významu, bylo ale jasné, že na Orbánův signál, na znamení velícího generála (tento válečnický slovník Fideszu je jinak typický pro celé pojednávané období) jsou tyto davy schopny a připraveny velmi rychle a spolehlivě se mobilizovat. Bylo to období, kdy se Fidesz v pohodlí opozice a pod pevně sevřenou taktovkou Orbána mohl v klidu připravovat na období po nadcházejících vyhraných volbách. A bylo jasné, že pokud k tomu skutečně dojde, Orbán už jen tak nedopustí, aby o moc znovu tak jednoduše po hubených osmi letech v opozici přišel. O těchto přípravách se veřejnost – samozřejmě především ta jemu nakloněná – dozvídala jednak z médií, která díky svým přátelům a příznivcům z podnikatelské sféry vybudoval Orbán pro svou stranu (byla mezi nimi jedna televize, rozhlasové kanály, celostátní denní tisk i jiná tištěná, jakož i modernější digitální média), jednak z pravidelných setkávání s veřejností, a to jak doma (především v malé obci Kötcse poblíž Balatonu, na takzvaném Měšťanském pikniku v Kötcse), tak i v zahraničí (v severní části Sedmihradska, v nejmenším, nicméně známém lázeňském městě Rumunska, kde se konají Letní univerzity a studentské tábory pro maďarskou menšinu). Na těchto setkáních měl Orbán nejen možnost se setkávat se svým táborem příznivců – tedy budoucími voliči –, ale též otestovat své plány, které chtěl ve své budoucí vládní pozici realizovat. Jedním z nejvýznamnějších setkání byl výše zmiňovaný piknik v roce 2009 v Kötcse, kde Orbán ve svém projevu mimo jiné řekl: „Máme reálnou šanci, aby příštích patnáct dvacet let maďarskou politiku neurčoval duální silový prostor, který v důsledku neustálých diskusí o hodnotách generuje malicherné a zbytečné důsledky, které společnost rozdělují. Místo toho dlouhodobě vznikne jedna velká vládní strana, jeden centrální silový prostor, který bude schopen artikulovat věci národního zájmu – a to nebude činit v neustálé diskusi, nýbrž tak bude činit naprosto přirozeně.“ (Projev zazněl 5. 9. 2009 v Kötcse.)

U jazyka zůstáváme i v následujících řádcích, ale podívejme se též paralelně na toto:

Co je ukryto za jazykem?

Duální silový prostor – centrální silový prostor: honosně a trochu záhadně znějící slova, která pozornější analytiky i část maďarské veřejnosti naplňovala jistými (a ne malými) obavami už hned zkraje. Tyto obavy však zdaleka nebyly tak velké, jaká nebezpečí byla za nimi reálně ukryta a jaká se ukázala po volbách v roce 2010, které Fidesz vyhrál s dvoutřetinovou, tedy ústavní většinou. S takovým vítězstvím ani Orbánova strana nepočítala, i když, pravda, Orbán v kampani před volbami zcela cíleně opakoval: malé vítězství – malé změny, velké vítězství – velké změny. A po volbách opět dlouho neotálel. Dosažené velké vítězství obratem označil za „revoluci za plentou“, a ani „velké změny“ na sebe nenechaly dlouho čekat. Jako první zákon schválil nový parlament Den národní soudržnosti, který s datem 4. června odkazuje na trianonskou mírovou smlouvu, která je pro Maďary největším a dosud nepřekonaným traumatem 20. století. A aby Orbán vyhověl i svým venkovským voličům, nejenže zákonem stanovil maximální platy ústavních činitelů (dnes jsou tyto platy už dvojnásobné, než jak byla jejich výše zákonem stanovena), ale s pětiletou zpětnou platností vyměřil 98% daň ze všech odstupných pro politiky a ústavní činitele. Z hlediska strategie Fideszu bylo vlastně jedno, že Ústavní soud posléze tento zákon vrátil zpět do parlamentu. Volič byl ujištěn, že vsadil na toho správného Robina Hooda. Celý případ navíc posloužil k tomu, aby kompetence Ústavního soudu byly následně dvoutřetinovým „hlasovacím automatem“ v maďarském parlamentu zkráceny. Balíček prvních přijatých zákonů obsahoval pro ještě větší slávu velícího generála mimo jiné i svobodu „tradičního“ pálení maďarské pálinky (tedy kořalky) podomácku: do 50 litrů a pro vlastní potřebu bez daně. A opět bylo jedno, že Evropská unie výrobu lihovin podmiňuje zcela striktními pravidly. Volič byl opět opit, a tentokrát doslova, nikoli rohlíkem, a bylo ustláno i pro „osvobozenecký boj“ novodobého lidového hrdiny národa, který poté, co zvítězil nad tříhlavým moskevským drakem, tentokráte neohroženě vede svůj hrdinný boj proti sedmihlavému draku z Bruselu. A opět bylo jedno, že i tento zákon musel být posléze obměněn…

Hned zkraje volebního cyklu přišel i první závažný zákon, totiž zákon o médiích, který tehdy šokoval nejen opozici a její příznivce, ale už i evropskou společnost. Tento zákon totiž ve své původní podobě znamenal skutečnou hrozbu pro existenci svobodných sdělovacích prostředků. Orbán tehdy poprvé obhajoval „suverenitu“ maďarského národa před bouřlivým Evropským parlamentem, a vedle obrazu statečného a neohroženého bojovníka před domácí veřejností zde ukázal směrem k evropským strukturám i tu druhou tvář, totiž tvář partnera připraveného na kompromisy, jenž je po kritice ochoten své kroky korigovat. Tyto korekce však ve skutečnosti vycházely (mně to alespoň tehdy připomínaly) z onoho známého „principu žadatele“, jenž od svého donátora žádá velblouda tříhrbého, aby pak zcela spokojeně odjížděl na velbloudu dvouhrbém. Orbán ovšem nepřirovnal tuto svou dosud úspěšnou strategii k sudokopytníkům, nýbrž k jinému živočišnému druhu: před domácí veřejností mluvil o „pavím tanci“, při kterém před (evropským) kolemjdoucím páv korunkatý rozvine svou nádhernou oslňující vlečku, aby dal na odiv svou krásu, zatancoval před užaslými svůj krásný tanec podle jejich očekávání, aby pak doma, ve své zámecké zahradě dělal to, co se mu zachce, zcela bez příkras. Tato strategie však nebyla opřena o nějakou neuchopitelnou estetickou kvalitu. Stály a stojí za ní zcela hmatatelné zájmy politické: Jednak lidovecká frakce v Evropském parlamentu, jejímž členem Fidesz je, si nemůže dovolit přijít o početné členství maďarské sesterské strany, a třebaže část členů této názorově velice rozkročené frakce požaduje od vedení radikálnější postoj, dosud nedošlo od jejího vedení k vážnějšímu kroku než k občasnému „ty-ty-ty“. Na druhé straně Orbán dlouhou dobu využíval i argumentaci, že svými radikálními a nacionalisticky laděnými vyjádřeními jen bere vítr z plachet radikální pravicově extremistické straně Jobbik. Problém je ale v tom, že kdyby před nedávnými volbami naslouchal rétorice obou zmíněných stran nějaký Marťan, zcela jistě by na základě slyšeného přisoudil krajně pravicovou pozici Fideszu, a nikoli Jobbiku, který se paralelně s celým tímto procesem viditelně posunul do politického středu. Gábor Vona, do nedávných voleb lídr Jobbiku, byl ostatně jedním z čelních představitelů zmiňovaného hnutí Občanských kruhů, a sotva někdo jiný tedy mohl znát Orbánovy záměry i samotnou strategii jeho počínání tak dobře jako právě on. Problém ale je, že zatímco Jobbik zpočátku skutečně zastřešoval radikální pravicové síly Maďarska a od svého původního smyslu vzniku a existence vůbec směřoval v důsledku svých zkušeností ze skutečné participace politického života na nejvyšší úrovni k umírněnější rétorice, Fidesz se v tomto procesu krajní pravicí stal, nebo přinejmenším legitimoval slovník krajní pravice, který by v každé zdravé společnosti měl být tam, co mu samotný název přisuzuje: na kraji. V této chvíli, dva měsíce po volbách, po odstoupení Gábora Vony se v Jobbiku okamžitě ozvaly radikální hlasy a žádají, aby se strana vrátila ke kořenům. Odehrává se v ní lítý boj o to, která z těchto dvou tváří Jobbiku má navrch, popřípadě zda se strana nerozpadne na strany dvě.

Systém národní spolupráce a Základní zákon

Vraťme se ale ke dvěma klíčovým událostem, které po volbách v roce 2010 Fidesz inicioval a realizoval. Orbánovy předchozí myšlenky o konci duálního silového prostoru a vytvoření centrálního silového prostoru vedly po dvoutřetinovém vítězství k tomu, že maďarský parlament přijal jakousi deklaraci o „Systému národní spolupráce“, která dosavadní fungování parlamentní demokracie označila za sérii „politických paktů“, za zdroj vzniku „hluboké duševní, politické i hospodářské krize“, již sice jakožto „revoluci odehrávající se v mezích parlamentní demokracie uznává a respektuje“, na druhé straně však volby v roce 2010 byly de facto „revolucí za plentou“, v které se dokázal maďarský národ opět „spojit svou životní silou“, a tak parlament deklaruje, že „v těchto dubnových volbách se zrodila nová společenská smlouva“, kterou Maďaři „rozhodli o založení Systému národní spolupráce“ a pověřili „parlament a nově vzniklou vládu, aby práci na tomto systému odhodlaně, bez kompromisů a neochvějně řídily“. Tento systém má být postaven na pilířích, které sdílejí všichni Maďaři, a pochopitelně má být „otevřen všem Maďarům“, ať už žijí „doma či za hranicemi“. Jaké že to jsou pilíře? Přece „práce, domov, rodina, zdraví a pořádek/řád“. A samozřejmě výzva v nadpisu deklarovaná: „Budiž mír, svoboda a porozumění.“

Slova, slova, slova… Nebo, jak praví jedno maďarské sousloví, „oslepování sedláka“. Orbán je ale opravdu politikem zkušeným a pragmatickým, velmi dobře věděl, že taková deklarace právně nezakládá žádnou legitimitu počínání jeho vlády, a pustil se do práce skutečně od základů.

Maďarská ústava byla sice po společenských změnách na konci 80. let změněna a uzpůsobena potřebám parlamentní demokracie a vznikla na základě konsensu všech politických stran, při vzniku se ovšem mluvilo i o tom, že někdy v budoucnu bude nutné přijmout zcela novou ústavu. Ústavní většinu měla v maďarském parlamentu před Fideszem už i vláda Gyuly Horna, kdy socialisté spolu s liberály měli výrazně více než dvě třetiny křesel. Horn však tehdy deklaroval, že jejich koalice nepřijme žádný ústavní zákon bez souhlasu opozice, a parlamentu nepředložil ani novou Ústavu. Ne tak Orbán. Odvolal se právě na tento starý závazek, a aniž by v předchozí volební kampani mluvil o přijetí nové ústavy, začal na ní se svou stranou pracovat. Když parlament vydal deklaraci Systému národní spolupráce, nikdo z opozičních stran ji nepřijal. Politický tlak ať už ze strany opozice či voličů nebyl tak silný, aby zpochybnil tuto ideu od samotného počátku: Co je to za systém národní spolupráce, který nedokáže zajistit ani elementární součinnost s opozicí? Orbán se tehdy mohl celkem bez skrupulí pustit i do nové ústavy, aniž by musel mít vážné obavy, že legitimitu tohoto základního dokumentu zpochybní masovější síly. Dokonce sliboval, opět výrazným jazykem, že nová ústava bude mít „pevnost žuly“. Jako vždy ve své politické strategii, i tentokrát dal svému počínání viditelnou podobu: Vedle obyčejného vydání nové ústavy nechal za nemalé státní peníze vydat i ilustrované drahé vydání, do kterého zařadil i 15 obrazů současných (a jemu nakloněných) malířů. Obrazy vznikly na základě centrální objednávky a v duchu jakéhosi novodobého historismu ztvárňují výrazné momenty maďarské historie posledních 115 let, dobou dualismu počínaje a samotným přijetím ústavy konče (v roce 2011). Ústava dostala název Základní zákon, byla přijata v roce 2011 a v platnost vstoupila 1. ledna 2012. V parlamentu pro ni hlasovali téměř výhradně poslanci vládní koalice, to jest Fideszu a Křesťanskodemokratické lidové strany. Ta se jako strana dostala do maďarského parlamentu v roce 1990, tedy v prvních svobodných volbách, kdy získala cca 6,5 procenta. Po následné bouřlivé historii se už samostatně voleb neúčastnila. Je součástí jakéhosi širšího spojenectví, které Fidesz v minulosti vytvořil, aby sjednotil rozdrobené síly maďarské pravice. „Žulový základní -zákon“ doznal dosud 6 změn (z nich prvních pět do roka a půl od vstoupení v platnost), sedmá je v této chvíli v parlamentu připravována. Nicméně posloužil nejen jako právní rámec pro následné změny v politickém životě Maďarska, ale i postup při jeho přijetí byl jakýmsi „vzorem“ pro následnou zákonodárnou praxi v tom smyslu, že Fidesz, vědom si své ústavní většiny, zákony přijímal způsobem, který v zavedených demokraciích rozhodně mezi běžné postupy nepatří. Nejmarkantněji se to projevovalo u tzv. samostatných zákonodárných iniciativ poslanců, které se staly velmi frekventovanou formou při podání návrhu zákonů. Vedle rychlosti této formy, která se může vyhnout složitějším zákonodárným procedurám, stojí za připomenutí především skutečnost, že odpovědnost vlády za kvalitu těchto zákonů je prakticky nulová. Samotná nová ústava byla v mnoha bodech kritizována Benátskou komisí, jejíž hodnocení evropský poslanec Fideszu József Szájer, jeden z hlavních tvůrců Základního zákona, odmítl. Vedle četných stranických i odborných kritik byla ústava zpochybněna i dřívějším prezidentem Lászlóem Sólyomem, zvoleným především právě díky Fideszu a jinak znamenitým znalcem ústavního práva, jenž sám jistou dobu zastával i funkci předsedy maďarského Ústavního soudu a byl otcem dřívější ústavy. Sólyom mimo jiné píše: „Okleštění pravomocí Ústavního soudu je neléčitelná rána. Dovoluji si tvrdit, že systém, jenž obsahuje část – a to část, která se týká zákonů o státním rozpočtu, daní a odvodů, což je dosti široké a důležité pole z hlediska činnosti vlády –, která zůstane bez ústavní kontroly, je systém neústavní“.

Pro smršť zákonů, které maďarský parlament v období 2010–2014 přijal, je charakteristické právě omezování kontrolní funkce státu, včetně médií, která sice neplní primární kontrolní funkci ve smyslu zákonném, nicméně jsou důležitým nástrojem pro veřejnou kontrolu společnosti. Orbán a jeho tým postupoval i v těchto zákonodárných případech zpravidla velmi takticky: Byla-li kritizována, především z evropských institucí, jakákoli problematická část přijatých zákonů z hlediska právního státu v evropském pojetí, vždy našel příslušnou pasáž i v některých zákonech členských zemí Evropské unie. Z těchto „nepatrných“ zrnek písku, která se týkala a týkají v podstatě všech sfér života společnosti, se nakonec čím dál zřetelněji začaly ukazovat obrysy společenského systému se silnými prvky autoritářského režimu. Orbán svou představu zřetelněji odhalil na letní univerzitě v roce 2014 v již zmiňovaném lázeňském městečku Tusnádfürdő (rumunsky Băile Tu?nad, německy Bad Tuschnad či Kaiserbad), kde mluvil o budování iliberálního státu. Toto slovní spojení, tento pojem má bohatou odbornou literaturu a v mnoha ohledech zcela oprávněně ukazuje problémy současného liberalismu; ostatně zárodky problému svobody a rovnosti jsou zakódovány v samotných základech klíčových myšlenek osvícenství, o kterém pojednává i maďarská odborná literatura, mj. už samotný otec maďarského liberálního myšlení baron József Eötvös, a to již v 19. století. V Orbánově projevu bylo už tehdy patrné, především v pasáži označující „úspěšné země“ jako Singapur, Čína, Indie, Rusko a Turecko, že se maďarský ministerský předseda patrně nehodlá zastavit při oklešťování zákonů týkajících se státní kontroly, ale zamýšlí nejspíš pokračovat i ve veřejném sektoru, resp. v oblasti výzkumu a vědy. Toho byly – a dosud jsou – příklady zákonů, které směřují k omezování činnosti některých civilních organizací (např. Helsinský výbor, Amnesty International apod.), i zásahy zákonodárců do akademických svobod vysokých škol, včetně znemožnění jejich existence na území Maďarska, jako např. Středoevropské univerzity, založené a financované Györgyem Sorosem. Vývoj občanské společnosti stejně jako proměny vzdělávacího systému nejsou posvátné, nejsou tabu, a nejsou samozřejmě bezproblémové ani v západních zemích. Domácí maďarský slovník a myšlení vládě nakloněných médií (což je dnes extrémně výrazná většina) však viděno z Prahy připomínají slovník a myšlení nejhrubších normalizačních let Československa – pochopitelně s dovětkem, že v Maďarsku zbytky nevládních – či spíše nestátních – médií ještě existují. To vše úhrnem nakonec vedlo k tomu, že šéf evropských liberálů Guy Verhofstadt, dřívější spojenec Viktora Orbána, v maďarském časopise HVG napsal: „Dnes už bychom Maďarsko nepřijali do EU,“ a dokonce prohlásil, že „zdomácnění iliberalismu a krajně pravicového populismu je pro Evropu významnější změnou než brexit nebo vlny uprchlíků.“ A že problémy vzdalování Maďarska od evropských hodnot nevidí jen oddaný liberál, ukazuje nedávný dubnový návrh Výboru Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE), který za výbor předložila Judith Sargentiniová, představitelka evropských zelených, a který konstatuje, že v Maďarsku jednoznačně hrozí „riziko hrubého porušení unijních hodnot, a proto je na místě postupovat vůči němu zahájením postupu 7. paragrafu Základní smlouvy“. To je skoro bezprecedentní a jen těžko proveditelný proces v historii EU (od konce minulého roku je veden proti Polsku), nicméně je jednoznačným signálem, že Maďarsku se dostalo vážného varování. Ostatně Verhofstadtova výše citovaná věta dává smysl nejen z hlediska ochrany evropských hodnot, ale především z pragmatických politických důvodů: Orbánovo počínání od významné migrační krize v roce 2015 oslovilo populistické strany či hnutí po celé západní Evropě a může být nebezpečnou infekcí pro celé evropské společenství. To si patrně uvědomuje i evropská lidovecká rodina Fideszu, která taky částečně v mnoha případech souhlasila s kritikou Orbánovy vlády na půdě Evropského parlamentu, včetně zmiňovaného návrhu LIBE. Podle analýz maďarských politologů nové vládní heslo Orbána o budování „křesťanskodemokratického státu“, jakož i poslední částečný ústupek od některých plánovaných a ohlášených tvrdých sankcí proti některým civilním organizacím zvaných Stop Soros doznal jistých změn, které mohou signalizovat, že jsme svědky jednoho z dalších pavích tanečků Viktora Orbána.

Nicméně to vše ještě zdaleka není dostatečným vysvětlením, proč Fidesz získal při nedávných volbách již potřetí ústavní většinu. Otázka tedy pořád ještě zní:

A co je za tím vším?

Jedním ze skutečných výsledků dvou období Orbánových vlád je, souhrnně řečeno, stabilizace maďarské ekonomiky, což dnes – alespoň v některých ukazatelích – uznávají i představitelé opozice a někteří odborníci. Jedním z jeho příslibů před volbami v roce 2010 bylo, že výrazně sníží počet nezaměstnaných, jichž byl v Maďarsku skutečně enormně vysoký počet. Kladl si za cíl, že do deseti let sníží tento počet o 1 milion lidí, což tehdy znělo jako fantastický slib. Nicméně měl reálné základy v tom smyslu, že tehdy vycházel z počtu zaměstnaných v obdobně veliké zemi, konkrétně v Česku. Tento cíl se mu sice nepodařilo zcela splnit, nicméně se k němu za použití specifického počítání alespoň přiblížil. Největší pomůckou mu v tom bylo zkrácení období, kdy nezaměstnaný pobírá podporu v nezaměstnanosti, což je dnes 90 dnů. Pokud během této doby nezíská plnohodnotné zaměstnání, je povinen přijmout i veřejně prospěšnou práci (v současnosti za ni činí odměna cca 7000 Kč měsíčně – pro srovnání: životní minimum na konci minulého roku činilo asi 8000 Kč a v Maďarsku na něj nedosáhne čtvrtina obyvatelstva; průměrný plat byl na konci minulého roku cca 18 000 Kč). U výrazného zlepšení v procentuálním přepočtu nezaměstnaných sehrála významnou roli i skutečnost, že v posledních deseti letech výrazně rostl počet maďarských pracovníků na evropském pracovním trhu; přesné počty nejsou z různých důvodů dosud známy, ale ať už průzkumy dělají vládě více či méně nakloněné instituce, jedná se o statisícové davy (podle šetření ekonomického portálu portfolio.hu to bylo v létě minulého roku např. 250 000 ve Velké Británii, téměř 200 000 v Německu, přes 70 000 v Rakousku – abychom uvedli jen ta území, kam Maďaři ve větším počtu směřují). Problém je, že dnes na cizí pracovní trhy neodcházejí nekvalifikované pracovní síly, nýbrž středně či vysoce kvalifikovaní profesionálové (nedostatek lékařů i zdravotních sester je dnes v Maďarsku už i současnou vládou přiznaným obrovským problémem, ale chybí už i pracovníci ve stavebnictví, v některých případech je třeba sáhnout po profesionálech ze západní Evropy apod.) Tyto údaje na první pohled nevěští nic dobrého, na druhé straně podíváme-li se do některých oblastí, především na východ Maďarska, je zřejmé, že v těchto oblastech, kde nezaměstnanost dosahovala i deseti procent, byli lidé za nabízenou práci většinou vděční, i když šlo o práci veřejně prospěšnou.

Na tomto místě je třeba se zmínit i o novém volebním zákoně, který maďarský parlament přijal hned v roce 2011. Ten měl totiž obrovský politický a strategický význam nejen co se týče dalších voleb, ale i z hlediska zaměstnanosti. Je pochopitelné, že volební okrsky se mění a překreslují čas od času i v důsledku změny populace v jednotlivých lokalitách, ale Fidesz to provedl podle zcela jasných politických kritérií: Podle toho, aby okrsky odrážely (popř. vyrovnaly) voličské sympatie příznivé pro něj. Z volebního systému zmizelo jedno kolo, čímž se zabránilo v už beztak složitém maďarském volebním systému sdružování poražených v druhém kole. Navíc v posledních letech Fidesz nevyhrál jen celostátní a evropské parlamentní volby, ale též volby regionální a místní; opoziční síly mají v současném Maďarsku jen nepatrné ostrůvky, kde v místním zastupitelstvu vládnou. Rozdělení veřejně prospěšné práce je tedy do velké míry v rukou starostů obcí, kteří, jak se v uplynulých letech nejednou skandálně ukázalo, tuto svou moc adekvátně zneužívají i v kampani parlamentních voleb. Rozsáhlá třísvazková publikace s příznačným názvem Maďarská chobotnice (Magyar polip) podává pohledem řady významných maďarských vědců tristní obraz fungování současného Maďarska ve všech sférách života společnosti. Ukazuje chorobnou, dle autorů mafiánskou propojenost země, především venkova. Z tohoto vzorce se vymyká Budapešť, maďarská metropole, kde i letošní volby dopadly v naprosto opačném gardu: Zde opozice získala dohromady proti Fideszu dvoutřetinovou většinu, a nebýt jistých neshod v její komunikaci i nevraživosti, mohla získat téměř všechny volební obvody.

V mezinárodním měřítku postupně získaly uznání ekonomické reformy Orbánovy vlády především díky dosažení kýženého deficitu státního rozpočtu, který už léta drží maďarská vláda pod tříprocentní hladinou. Začátky však byly pro domácí obyvatelstvo nemilé: Na rozdíl od Česka zavedlo Maďarsko důchodový systém o třech pilířích, který uvedl do chodu Hornův kabinet ještě v roce 1998 a podporoval ho tehdy i Fidesz. Po svém nástupu v roce 2010 „zestátnila“ Orbánova vláda z tohoto povinného soukromého důchodového pojištění sumu v přepočtu zhruba 300 miliard korun. Úspory, které občané na svých přehledně vedených účtech měli, slíbila vláda převést a připsat do nově vzniklého dvoupilířového systému. Dosud tak však neučinila. Suma jí ale pomohla k postupnému narovnání státního rozpočtu, a po úvodní nespokojenosti obyvatelstva se emoce uklidnily. Vláda naopak rozhodla o podpoře mladých rodin. V tomto i v nadcházejícím období má významně pokračovat výrazná státní pomoc při stavbě rodinných domů, které mají v Maďarsku tradičně přednost před mobilnějšími formami bydlení v bytech. Tyto reformy byly nutné i z toho důvodu, že maďarská populace již klesla pod hranici 10 milionů, a to včetně skutečnosti, že podle velmi diskutabilního zákona o zrychleném režimu přiznání maďarského občanství pro Maďary žijící za hranicemi Maďarska přibyl už více než milion nových občanů. Naopak část Maďarů, jak již bylo řečeno, hledá své živobytí za hranicemi Maďarska a jen těžko lze odhadnout, kolik se jich hodlá do své vlasti vrátit. Volební zákon jim však účast na domácích volbách ztěžuje, zatímco novým občanům z chudších sousedních zemí (Rumunsko, Ukrajina) dovoluje volit i poštovní formou, přestože dotyční nemají stálé bydliště na území Maďarska.

Domácím občanům, především chudší vrstvě společnosti, se vláda snažila vyjít vstříc vždy těsně před nadcházejícími volbami. V roce 2013 to byl tzv. režijní zákon, který jednak snížil skutečně vysoké režijní náklady maďarských domácností (plyn, elektřina, voda apod.) a státem garantoval, že ceny nemohou stoupat. Mnohem důležitější než úspory – které by se mezitím v důsledku snížení cen na světových trzích patrně snížily i v Maďarsku – ovšem byla opět ta propagandistická, viditelná část tohoto počínání: dodavatel energie totiž dodnes musí viditelně a na každém vyúčtování uvést, kolik v daném období spotřebitel ušetřil oproti původní ceně. V domech, panelácích apod., kde žije více rodin, je povinnost tyto úspory dodnes veřejně vyvěšovat.

Dalším klíčovým faktorem, jehož základní myšlenka opět nepostrádá smysl, je deklarace vybudování maďarské střední třídy, měšťanstva či buržoazie, která tradičně schází už od dob Uher. Za Orbánovým výše citovaným „duálním systémem“ či „politickými pakty“ totiž de facto stála zásadní otázka financování tvůrců a nejvýznamnějších aktérů-příznivců obou stran, na kterém se představitelé tohoto politického systému dohodli: vítěz bere vždy dvě třetiny státních zakázek a výhod, poražený jednu třetinu. Tedy jakási „věčná opoziční smlouva“, která fungovala až do prvního dvoutřetinového vítězství Fideszu, kdy se Orbán rozhodl s těmito pořádky skoncovat. Problém by to jistě nebyl, pokud by tento systém začal ve státních zakázkách upřednostňovat domácí podnikatele před jinými na základě adekvátní kvality odvedené práce. Nadnárodní společnosti zcela nepochybně využívaly po roce 1989 nedostatek kapitálu v našem regionu ve prospěch vlastního zájmu a bylo načase zisky či jejich část udržet na domácím hřišti a nadále je investovat. Problém byl v tom, že o vítězství v tendrech se nerozhodovalo na základě kvality nabízených služeb či prací, nýbrž na základě stranické loajality. A když Orbán tento systém vypověděl, začala hra na jednu stranu.

Nejvýznamnějším a nejznámějším spolubojovníkem Orbána byl maďarský velkopodnikatel Lajos Simicska, který premiéra poznal již na střední škole, blíže pak na univerzitě, kde společně navštěvovali v té době velmi progresivní přednášky znamenitých maďarských odborníků, kteří v 80. letech už zcela otevřeně uvažovali nad vážnými společenskými problémy Maďarska. Shodou okolností tutéž „college“ navštěvovali i současný prezident János Áder, současný předseda parlamentu László Kövér i již zmíněný József Szájer a mnoho dalších osobností maďarského politického života. Simicska, jenž nejvýznamněji zajišťoval ekonomické zázemí Fideszu i v hubenějších opozičních časech, byl po roce 2010 nejčastějším vítězem ve státních tendrech, a jeho mediální království, které vybudoval právě v období hnutí Občanských kruhů pro Fidesz, udávalo základní směřování myšlení maďarských občanů po vítězných volbách v roce 2010 ještě znatelněji. Simicska byl nesmírně ambiciózní muž, a třebaže až do roku 2010 před veřejností moc nevystupoval (pravda, jistou dobu vedl maďarský finanční úřad), bylo všeobecně známé, že v Maďarsku jsou de facto dva „vládní činitelé“, on a Viktor Orbán. Dodnes přesně není známo, co vedlo k jejich roztržce, avšak jednoho dne na začátku roku 2015 Simicska vystoupil v několika médiích a Orbána označil mimořádně vulgárním slovem. Ten den vešel do maďarských dějin s příznačným názvem den G, kde písmeno G označuje první písmeno onoho vulgarismu. Velké přátelství se během jednoho dne rozpadlo, a spolu s ním i státní zakázky. Simicska reagoval mediální odvetou, jeho televize, rozhlas, tištěný i digitální tisk se otočily o 180 stupňů, a ty, které je schopen a ochoten ještě financovat po prohraných volbách (Simicska se posléze stal donátorem Jobbiku), se náhle staly nejdůležitějšími mediálními orgány opozice.

Orbán a moc

Viktor Orbán ale i v budování vlastní oligarchie stál na více nohou. Už po roce 2010 začal oslnivý vzestup jeho spolužáka ze základní školy v rodné vesnici, kterého blíže poznal jako sponzora místního fotbalového klubu. Pro Orbána je fotbal jedním z jeho hlavních zájmů, o čemž svědčí obrovské investice do výstavby stadionů. Tedy opět viditelné atrakce, které pro tento pro Maďary v posledních desetiletích nepříliš úspěšný sport nechal vybudovat. Patrně zde jsou počátky jejich přátelství a spolupráce, která vedla k tomu, že dřívější ne příliš úspěšný instalatér se v roce 2010 stal starostou obce a dnes ho jeho majetek činí nejbohatším mužem Maďarska. Události po roce 2014 začaly stále jasněji ukazovat, že maďarská politická scéna je čím dál zkorumpovanější (dnes je Maďarsko 2. nejzkorumpovanější zemí v Evropě). Výjimkou není ani sama Orbánova rodina (skandály kolem Tokajských vinic, vlastněných jeho ženou, kamenné doly jeho otce, obrovské zakázky jeho zetě, jenž se v poslední době stal největším dodavatelem veřejného osvětlení v Maďarsku, převážně z evropských peněz, a proti kterému je vedeno vyšetřování OLAFu apod.).

V roce 2015 se dokonce chvíli zdálo, že popularita Orbána i jeho vlády prudce klesá. A právě tehdy nastala událost, totiž uprchlická krize, která silně zasáhla i Maďarsko a v které premiér neomylně vycítil obrovskou šanci pro opětovné posílení své moci. Pokud jde o kontrolní orgány všeho druhu, v té době už obavy mít nemusel: Ústavní soud s okleštěnými pravomocemi již byl obsazen, resp. doplněn nejen příznivci, ale přímo bývalými členy Fideszu, v čele maďarské prokuratury stál také bývalý stranický kolega zvolený na devět let a vyměnitelný jen s ústavní většinou, v čele jinak již taktéž částečně přeorganizované justice stála manželka Józsefa Szájera; novináři, kteří se rozhodli odejít ze Simicskova mediálního impéria, se stali buď pracovníky dříve veřejnoprávních, dnes jednoznačně státních televize či rozhlasu, které dostávají a vysílají zprávy namísto z vlastních studií a dílen z jediné společné centrály, v radě pro média sedí pouze pět osob Fideszu nakloněných a tak podobně.

A nehrozilo už nebezpečí ani ze strany opozice: nejenže se socialistická strana v důsledku Gyurcsányova zmíněného projevu nakonec rozštěpila na dvě strany, ale ani nové formace, které vznikly s úmyslem vyčistit tento Augiášův chlév, nenašly – až na počáteční chvíle jejich nadějných nástupů – své početnější příznivce nebo byly vystaveny brutálnímu útoku médií spřízněných s Fideszem, popř. se staly oběťmi vlastní nevraživosti různých straniček na levé, liberální či zelené straně protifideszovské barikády. Čítankový model machiavellského rozděl a panuj, mistrně rozehraný v provládních médiích. Paralelně s tímto procesem zaniká i část tradičního levicového tisku, například deník Népszabadság, jenž i v hubených letech vycházel ve větším nákladu než kterýkoli vládní tisk, příjmy ze státních reklam mu však byly odepřeny a soukromý sektor pod tlakem vládní propagandy neměl dostatek odvahy k jeho financování, dokonce ani socialistická strana nenašla v sobě odhodlání, aby ho udržela.

Viktor Orbán ale ve své politice zcela obdobně zachází i se svými potenciálními vyzyvateli uvnitř vlastní strany. Objeví-li se politická osobnost s kritičtějším náhledem, najde vždy způsob, jak usměrnit její cesty. Z jeho první vlády v letech 1998–2002 je nejeden ministr, který je dnes otevřeně proti jeho současnému směřování, ale dnes již stojí mimo politické hřiště, popř. někteří z nich byli „odsunuti“ do politických rolí a funkcí mimo Maďarsko, kde na domácí scénu již nemají vliv.

Migrační vlna však přinesla a dodala Orbánovi i další rozměr: nejenže mu posílila pozici na domácí politické scéně, ale umožnila mu též rozehrát politickou hru v celoevropské dimenzi: jeho otvírání se Východu, Číně i Rusku, ale i dalším iliberálním zemím, je jen bluf pokerového hráče, jenž zvyšuje sázku i s prázdnýma rukama či jedním párem v rukou. Z migrační vlny z hlediska svého postavení vytěžil maximum: pro Česko je nepředstavitelné, kolik finančních prostředků bylo a stále je vynakládáno na propagandu, která i na sportovním kanálu maďarské televize přináší o přestávkách krátké zprávy, jež se skládají z „nového migračního případu“ postaveného vedle „dalších úspěchů“ maďarské vlády. Podle některých maďarských analytiků byla i první vlna uprchlíků zcela záměrně vedená přes Budapešť a dále pak směrem na Rakousko, aby mohla být předvedena hrozba pro maďarskou veřejnost, která jinak zcela přirozeně a spontánně přijímala uprchlíky už za balkánských válek. A sociální sítě, které vedle potenciálních výhod mají i svá obrovská negativa, jen rozdmýchávají a umocňují nenávist části veřejnosti, pramenící z přirozeného lidského strachu.

Ptají-li se mě přátelé, co se vlastně v Maďarsku ve stručnosti děje, s mírnou nadsázkou obvykle odpovídám: Normalizace a studená občanská válka zároveň. A navíc mají Maďaři tradiční zkušenosti i s delšími obdobími cizích či domácích okupačních či autoritářských vlád, trvajících desítky a někdy i více let. Ale jinak je Maďarsko příjemná země, bez hlubších demokratických tradic, ale plná lidí bystrého intelektu. To, co právě je, se náhle rozsype jako dům z karet.

Evžen Gál(1957) je hungarista, přednáší na Filozofické fakultě UK. Byl ředitelem Českého centra v Budapešti.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Evžen Gál

Magie jazyka, síla peněz a moc Viktora Orbána

Vládnout jazyku

Co je ukryto za jazykem?

Systém národní spolupráce a Základní zákon

A co je za tím vším?

Orbán a moc

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu