Martin Burian

Dva Michaelové vzbudili zaslouženou pozornost

Letošních prvomájových oslav ve Vídni se zúčastnilo rekordních 120 tisíc sympatizantů sociální demokracie. Stalo se tak pravděpodobně ze dvou důvodů. Mnozí takto chtěli vyjádřit nesouhlas s prvními kroky nové rakouské vlády složené z Lidovců a Svobodných.

Vláda mimo jiné snižuje sociální výdaje, snaží se víc kontrolovat veřejnoprávní televizi ORF a chce zavést do běžné praxe dvanáctihodinový pracovní den. Demonstranti, i takto je možno označit velkou část účastníků oslav Svátku práce, si občas na transparentech pohrávali se jménem mladého spolkového kancléře Sebastiana Kurze. Slovo kurz znamená krátký. Stručně řečeno, dle mínění mnohých dělá vláda kancléře Krátkého krácením sociálních výdajů čest svému jménu. Mnohé slovní hříčky, které se na transparentech objevovaly, by se těžko daly stručně a bez delšího komentáře přeložit.

Odcházející starosta

Odchod stávajícího starosty z funkce se dá označit jako druhý důvod velké účasti na vídeňských oslavách. Byl to poslední prvomájový proslov odstupujícího Michaela Häupla, který před více než 24 roky vystřídal i v České republice známého Helmuta Zilka. Na půdě tohoto časopisu nemohu nepřipomenout spolupráci tehdejších ředitelů Helmuta Zilka a Jiřího Pelikána (později zakladatele Listů). Z jejich popudu byly od roku 1963 vysílány diskusní pořady zvané Městské rozhovory (Stadtgespräche) mezi Prahou a Vídní. Dodnes je v Rakousku tato iniciativa považovaná doslova za revoluční a nepochybuje se o tom, že pozitivně přispěla k demokratizačnímu procesu v bývalé ČSSR. Vystřídat ve funkci populárního Helmuta Zilka nebylo jednoduché. Plnohodnotně nahradit vtipného diskutéra, snad až showmana se mi tenkrát jevilo jako téměř nemožné. Hlas vídeňského starosty a zároveň hejtmana spolkové země Vídeň v jedné osobě je mnohdy slyšitelný za hranicemi města, někdy dokonce Rakouska.

Vídeň je tradičně takzvaně rudá, rozumějte sociálnědemokratická. Bez obleku s červenou kravatou a se stejnobarevným karafiátem v klopě by se Michael Häupl ani v tento slavnostní květnový den neobešel. S již odstoupivším lidoveckým dolnorakouským hejtmanem Erwinem Pröllem ho spojuje nejen přátelství, ale i stejná pozice vůči Svobodným. Oba vždy hlasitě a jednoznačně prohlašovali, že do koalice s nimi nikdy nepůjdou, a totéž se snažili prosazovat i na celostátní úrovni. Michael Häupl považuje za nejdůležitější událost ve své kariéře vstup Rakouska do Evropské unie. Za další velmi významnou událost, která pozitivně ovlivnila život v Rakousku, označuje pád železné opony. Rád zavzpomínal na to, co přerušilo jeho životní plány. Po maturitě v Kremži studoval biologii na univerzitě ve Vídni. Po dokončení studia pracoval od roku 1975 do roku 1983 ve vídeňském přírodopisném muzeu. Do vrcholné politiky ho Helmut Zilk pozval těmito slovy: „Své pitomé žáby můžeš počítat později. Teď tě potřebuji tady ve vedení města.“ Třikrát ženatý Michael Häupl, často karikovaný jako žoviální vídeňský taxikář, se takzvané lidovosti nevyhýbá. Blízké okolí by ho však spíše označilo za přemýšlivého intelektuála. On sám to komentoval v rozhovoru pro deník Kurier takto: „Oba pohledy jsou správné. Jako vídeňský starosta musíš v hospodě umět mluvit se všemi lidmi, stejně tak jako při státním banketu konverzovat s mezinárodními politiky.“

Varující spisovatel

Začátkem května vzbudil velkou pozornost projev významného rakouského spisovatele Michaela Köhlmeiera v obřadním sále vídeňského císařského hradu. Při tradičním slavnostním setkání a ceremoniálu sloužícím k uctění památky obětí nacismu zazněla z tribuny ostrá kritika do řad vládní strany Svobodných, ale i jedna kritická poznámka na adresu lidoveckého kancléře Sebastiana Kurze. Köhlmeier je nejenom známý romanopisec, ale i fejetonista, hudebník, televizní moderátor diskusních pořadů a rozhlasový vypravěč. Pro rádio volně převyprávěl antické a biblické příběhy, s rockerem a v současnosti filmařem Reinholdem Bilgerim vytvořil hudebně kabaretní duo. Vždy se zajímal o politiku, o čemž mimo jiné svědčí téma jeho diplomové práce, která pojednávala o austrofašismu. V roce 2014 podal na tehdejšího europoslance ze strany Svobodných Andrease Mölzera žalobu podle paragrafu 283 trestního zákona. Za štvaní, chcete-li hecování, například proti náboženské skupině, rase či jinak na svět pohlížejícím mohou hrozit až dva roky odnětí svobody. Již první věta Köhlmeierova slavnostního projevu byla překvapivá. Poděkoval současnému prezidentovi parlamentu, mimochodem členu vládnoucích Lidovců, za pozvání těmito slovy: „Prezident Sobotka mi dodal odvahy, když mi řekl, že musíme tyto záležitosti pojmenovat. Prosím neočekávejte ode mne, že se k tomu postavím hloupě. Ne v tento den, ne při tomto setkání. Chci jenom jedno. Podívat se těm, co esesácký režim zabil, do očí. I když to může být možné pouze s vaší pomocí a s pomocí mojí obrazotvornosti. Tyto lidi slyším ptát se: co řekneš těm, kteří zde sedí a příslušejí k jedné straně, jejíž členové stále znovu téměř v týdenním rytmu pronášejí nacismus zlehčující nebo antisemitské či rasistické zprávy? Co jim řekneš?“ Šéf poslaneckého klubu Svobodných Johann Gudenus se před nedávnem ztotožnil s linií maďarské vlády, která osočuje Georga Sorose a tvrdí, že finančně podporoval a tím záměrně posiloval uprchlickou vlnu do Evropy. Gudenus označil tato tvrzení za nevyvratitelné fámy. Köhlmeier reagoval takto: „Pojem nevyvratitelné fámy si najde své místo ve slovníku podlostí a pomluv.“

Sebechválu kancléře Sebastiana Kurze, že se mu podařilo uzavřít tzv. balkánskou cestu, přísně komentoval vzpomínkou na to, že i tenkrát byli na celém světě lidé, kteří se holedbali tím, že se jim podařilo uzavřít únikové cesty. Zmiňuje i používání různých kódů a narážek, které sice nejsou právně postižitelné, nicméně je všem jasné, o co jde. Jsou to skryté vzkazy do vlastních řad, do nejtvrdšího jádra strany. Michael Köhlmeier uvedl tento aktuální příklad: Současný ministr vnitra a člen strany Svobodných Herbert Kickl formuloval své přání, jak zavést mezi současnými utečenci pořádek a řád takto: „Tyto lidi je nutné koncentrovaně zadržovat.“

Köhlmeier varuje před každodenním zlehčováním historie: „K velkému zlu nedošlo lidstvo jedním krokem. Nikdy! Nýbrž mnoha malými. Nejdřív se mluví, potom se koná.“ Reakce Svobodných nenechala na sebe dlouho čekat. V prvním kole mluvili povšechně o tom, že Köhlmeier zneužil tuto tribunu k útokům proti jejich straně. Později taktiku ještě vylepšili tvrzením, že se dotyčný srovnáváním tehdejší situace s dnešní dopustil zlehčování holocaustu.

Martin Burian (1960) je výtvarník, ilustrátor Listů a publicista. Žije v Rakousku.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Dva Michaelové vzbudili zaslouženou pozornost

Odcházející starosta

Varující spisovatel

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu