Adam Szostkiewicz

Polsko v čase konzervativní revoluce

Právě si připomínáme čtyřicáté výročí vzniku eseje Václava Havla Moc bezmocných. Šlo o povinnou četbu mého prostředí demokratické opozice v letech lidového Polska. Když u nás v roce 2015 začala vládnout koalice tří pravicových stran a ve stylu Viktora Orbána začala rozebírat náš ústavou daný demokratický systém, některým se Havlova knížka hned vybavila. Byla přeci duchovní i morální oporou v časech beznaděje.

Nyní Evropou – už post-komunistickou – neobchází strašidlo disentu, ale autoritářství převlečeného za populistickou demokracii. Toto nové autoritářství hlásá, že vítězství v demokratických volbách dává mandát k systémovým změnám vyžadujícím ústavní většinu. Tu ale „sjednocená pravice pod vedením Jarosława Kaczyńského jednoduše nemá.

Dnešní opozice nezpochybňuje, že Právo a spravedlnost (PiS) má mandát, aby v Polsku vládlo. Poprvé od roku 1989 jedna strana získala v Sejmu většinu umožňující jí vytvořit jednobarevnou vládu. Ten úspěch ale nic nemění na faktu, že PiS nezískal většinu dvou třetin hlasů, kterou potřebuje ke schválení nové ústavy.

Problém tkví v tom, že PiS pracuje tak – s využitím své prosté většiny v Sejmu –, jako kdyby měl kvalifikovanou ústavní většinu. Mění formu státu popsanou v ústavě z roku 1997. Týká se to věcí v demokratickém státu tak základních jako rozdělení tří mocí nebo nezávislost Ústavního soudu a soudů na vládnoucích politicích. Když je za to PiS kritizovaný, rád používá dva argumenty: Že v demokracii rozhoduje většina. A že Polsko je suverénní.

Oba ty argumenty platí na populisty a pravičáky, ale jsou jen těžko přijatelné pro demokraty a liberály, a také pro část konzervativců, která uznává zákonnost jako základ dobře spravovaného státu.

Dnešní prodemokratické a proevropské opozici je bližší pohled, že základem demokracie je ochrana menšin a jednotlivých obyvatel před uzurpací vlády a že suverenita národa a státu nemůže znamenat toleranci porušování vlastní ústavy, právního řádu a Smlouvy o Evropské unii, kterou Polsko podepsalo. Nemůže také znamenat omezování občanských práv a svobod a šikanu opozice, médií a dalších organizací, které v rámci platných pravidel vládu kritizují.

Proto se vláda PiS setkává nejen s odporem parlamentní demokratické opozice, ale také té části obyvatel, která v Polsku nové autoritářství nechce. Odpor je masový a s postupem času nepolevuje. Je o dost silnější než například v Maďarsku proti podobně antiliberální politice premiéra Orbána.

Právě mezi aktivisty a účastníky polských občanských nenásilných pouličních protestů se dnes objevuje heslo „moc bezmocných. V jakém smyslu? V takovém, že dochází k reaktivaci postojů z neliberálních dob. Tváří v tvář novému autoritářství je zapotřebí totéž, co bylo potřeba za autoritářství starého: nenásilná obrana cestou demokratického étosu překračujícího politické a konfesní rozdíly.

Tak, jak to dělala demokratická opozice v Československu i v Polsku v 70. a 80. letech, ale dnešními metodami rychlé a účinné komunikace a mobilizace společnosti. Dělejme svou práci v národním parlamentu, na internetu, na shromážděních a protestech proti zneužívání moci a chybám vlády, na evropských fórech. Rozsah prodemokratických protestů a občanského angažmá zaskočil asi nejenom PiS, ale i samotnou opozici.

Téměř tři desetiletí života ve svobodě nebyla marná. Lidé jsou připraveni bránit její výdobytky s vědomím, že o ně znovu mohou přijít. Uvědomují si to i mladí lidé, pro které život ve svobodě od politiky byl dosud věcí běžnou, nezadatelnou a nezpochybnitelnou.

Na akcích na obranu Ústavního soudu, soudů i práv žen se shromáždily tisíce lidí, a to i v malých městech. Někdy protesty začínal jeden člověk, který stál na veřejném místě s jedním heslem. Den ode dne a z hodiny na hodinu se k němu přidávali další demonstranti.

Takovéhoto angažmá se současná vláda obává a snaží se ho zastavit propagandou a policejně-úřední šikanou. Smutným symbolem dnešní politické situace je Sejm, do kterého je lidem, kteří nesympatizují se sjednocenou pravicí, ztěžován nebo i znemožňován vstup.

Zdá se, že politický plán PiS je plán dlouhodobý. Sám Kaczyński říká, že potřebuje tři až čtyři volební období, aby Polsko radikálně změnil. A chce ten plán provést společně s polskými římskokatolickými biskupy v protipohybu proti soudobé liberální kultuře a v rámci konzervativní revoluce. Ve vládní propagandě se objevují poznámky zpochybňující Západ jako přirozený vztažný bod dnešní vlády, možná s výjimkou USA a Trumpa.

Součástí nabídky je pokus o utvoření nějaké koalice menších států našeho regionu a jihu Evropy uvnitř Evropské unie. Není ale vidět opravdovou připravenost ke spolupráci s takovými státy, jakými jsou Německo nebo Francie. Vzniká dojem, že PiS se může rozhodnout pro „polexit“, kdyby Jarosław Kaczyński zkonsolidoval moc v zemi a kdyby Evropská unie pokračovala v proceduře podle článku 7 Smlouvy o EU v souvislosti s narušením právního státu vládou PiS. Takový vývoj by potěšil současné putinovské Rusko, které dnes hraje na oslabení Unie i Západu.

Polsko by ale vystoupení z Evropské unie postavilo před vážné ekonomické a vojenské výzvy a mohlo by se ukázat, že naše zdroje nestačí na to, aby si s takovými výzvami poradily. Oficiálně chce dnešní vláda posílení EU, odmítá, že se opírá jen o USA a Velkou Británii, je kritická k Putinově politice. Ale důvěryhodnost vyjádření PiS v očích lídrů EU klesla v důsledku krize ve vztazích mezi Varšavou a Bruselem kvůli dodržování pravidel právního státu a liberální demokracie.

Budoucnost je nejistá. Politický konflikt v Polsku je vážný. Týká se představy polské demokracie, našeho státu, společnosti a kultury, místa Polska a polských občanů v demokratickém evropském i západním společenství. Střety pokračují a většina společnosti jim přihlíží se směsí posměchu, pohrdání, obav až strachu, ale také s fascinací a zápalem. Rozložení sil je víceméně vyrovnané, ale národně-katolická pravice posiluje, a to i mezi nejmladšími (18–24 let) voliči, i díky neustávající a komunistická léta připomínající propagandistické kampani.

Program PiS na rozšíření sociální podpory pro nejchudší přitahuje elektorát staré i nové levice. Rétorika národně-hodnotově-patriotická nalézá s podporou episkopátu úrodnou půdu. Současná vláda si tak získává širší podporu pro svou domácí i zahraniční politiku. Její dosavadní chyby a neúspěchy, chaos a nekompetence ji doposud nepřipravují o voličskou podporu. Kombinace populismu, národní rétoriky a cejchování opozice jako nepřátel nebo zrádců národa přináší efekty. Kaczyńského politický plán může uspět.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

jAdam Szostkiewicz (1952) je polonista, překladatel a novinář, pracoval v časopise Tygodnik Powszechny a v polském vysílání BBC v Londýně, od roku 1999 píše pro týdeník Polityka.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Szostkiewicz

Polsko v čase konzervativní revoluce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu