Václav Jamek

List úkladný Vratislavu Jiljímu Slezákovi

s náčrtem polepšené státní hymny, daný v Bubenči o prvním pondělku po Velikonocích 2018

Motto: Když se začne příliš nahlas volat po nové státní hymně, může se stát, že ji někdo vymyslí.

Milý Vratislave,

po vydatném spánku jedenáctihodinovém mě kolena ze sobotního výletu už ne-bolí, ani kyčle. (Ta pravá mne teď důrazně napomenula, abych nepřeháněl.) Výrobou škvarkových placek strávil jsem včerejší dopoledne; kynutí neselhalo a povedly se, jako vždy. V Michli u staršího bratra, jehož tuhle postihly špičaté narozeniny, prožil jsem potom dobře zavlaženou sourozeneckou sešlost (ve všech toho slova smyslech), načatou velikým talířem hrachové polívky se zasmaženou houskou. Dorazila též jedna z mých dvou neteří, ta, co bytuje ve Chvalích, i s manželem a pořád ještě malým synkem Honzíkem, hochem odevždy tuze probudilým, který se krmě tučné odmítl dotknout, jsa za to doma zřejmě přísně peskován, když něčeho jiného než granulí domácích pojí. Od svých prastrýců a pratety pochytil za to nedělní odpoledne i tak přemíru špatností, takže rodičové jeho nakonec litovat museli, že ho vůbec brali s sebou, tolika brouky rozmanitými byla při odchodu hlava jeho zamořena.

Neteř, její doprovod i sestra, na krutou opuštěnost svého kocoura se jako obvykle vymlouvajíc, postupně odešly, zbyli jsme jenom bratří, a zejména s tím mladším jsem se pak zas bouřlivě hádal na obvyklá politická témata (Zeman a Drahoš, uprchlíci, ozbrojování obyvatelstva a vůbec přerod levice v ultrapravici), zatímco starší bratr chvílemi moudře podřimoval (třebaže z nás popil nejméně), a chvílemi se nemoudře bál nejhoršího.

Sotva jsme pak kolem deváté večerní my bratři znesváření vykročili na zpáteční cestu ke svým domovům, zvrtl se mi na chodníku kotník, já upadl a způsobil jsem si dvě vskutku ošklivé oděry na pravém palci. Bratr mě starostlivě se země sebral a pak již jsme spoji pěkně navazujícími uháněli ke svým cílům.

Doma mě čekal další dlouhý spánek, i když zprvu nepříjemně rušený doznívajícím podroušením, dnes odpoledne pak další, tedy od předvčíra – Pánbůh zaplať! – krásných 23 hodin, a hned po procitnutí Vám píšu, třebaže cítím, že moje podpaží by si žádalo pojednání přednostního.

Pravým oučelem tohoto psaní je obeznámit Vás s tím, že už během cesty z Bubenče do Michle dopracoval jsem z dlouhé chvíle nový text naší hymny národní, jak jsem jej v sobotu pod dojmem chystaného a poté odvolaného výstupu vás mladých na jičínský Zebín a vyhlídky odtud dozajista ouchvatné, i kvůli úmoru odpolednímu bezděky načal. Nechtěl jsem, ale přišlo to samo, jako ujímání.

Rozhodl jsem se zastaralé utváření onoho zpěvu jakožto vyznání nemastného a neslaného opustit a dát mu mnohem včasnější podobu účinného reklamního sdělení. Kvůli tomu změnil jsem nejprve jediné slůvko, a tím slůvkem mění se vše: místo podivně mdlého a klopotného vlastenčení zaznívá tu s netušenou silou pravý tržní světonáhled dnešního ryzího Čecha, jehož pragmatismus neleká se praničeho. Přitom většina původních slov Tylových zůstala na místě! Jenom se nevyčíslitelné jejich karáty konečně stkví ve správné souvislosti. Též sladká až vtíravá hudba Škroupova dosahuje tu plného vyznění, v němž hlavně její dokonalá účelnost vynikne.

Zde je tedy opravená státní hymna, kterou chci drahému svému českému národu určit:

Kde domov tvůj?
Kde domov tvůj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách!
Sbal si prachy a sem spěj,
Zemský ráj tu na prodej!
Tohle je ta krásná země,
země česká, domov tvůj!

Vůbec nepochybuji o tom, že tento nový text bude záhy znít po všech televizích i splývat se rtů našich drahocenných sportovců, vítězících, žel, tak zřídka, však o poznání častěji alespoň šťastně peněžících! Jim stejně jako většině mých spoluobčanů báseň takto obnovená půjde teď jistě z duše.

Mé úvahy nicméně šly ještě dál, moje hlava, jak se říká, šrotovala, seč byla, a z ideového hlediska jeví se mi arci nezbytnou také druhá sloka, v níž by se upřesnit muselo, že pozvání vyjádřené ve strofě první platí jen pro lidi dobře solventní, kdežto koupěneschopní pobudové ze světů jiných ať radši zůstanou ve svých Tramtáriích, neboť u nás je čeká jenom ostnatý drát a střelba ostrými. (Masokostní moučku bych do hymny už nedával, rušilo by to její celkový ráz hrdinský, po němž u lidu takové, leč marné dosud volání, neboli, jak se nově říká, poptávka.)

Ta druhá strofa mohla by ukonejšit ty z nás, kdo smutně vzpomínají na břeskný a skočný dodatek o nablýskané Tatře, jenž nám druhdy v hymně Slovensko odpadlé připomínal, a ránu v jich srdcích zacelit. (Má Tatra se blýská… ach ano, kdeže jsou ty časy!) I pro ten nový obsah hodí se věru nápěv ráznější, při němž i vítěz olympický začne poskoky dávat najevo svou pýchu na to, že je Čech. A takový nápěv přece máme – v tradiční bojové písni Pryč s tyrany a zrádci všemi! Text by samozřejmě musel být přepsán, a první verš déře se člověku z duše skoro sám od sebe: Pryč s trhany a žravci všemi! Další nutno k tomu ještě přiveršovat, ale nit myšlénkovou už máme, stačí se jí nepustit!

S nejupřímnějšími pozdravy Vám i všem, kdo nikdy nezapomněli, zač je „toho“ loket, a stejně jako já umějí zvednout pokřik náš starobylý: „Ať chcípnou, a my ať kvetem!“,

Václav

P. S. Protože jsem vyjížděl s jistým zpožděním, vedle skládání hymny jsem z tramvaje napsal také SMS svým sourozencům a v ní jsem jim doporučil, aby zatím pískali kudlu (než dorazí škvarkové placky). Vzpomněl jsem potom na Danielu, která na nás v sobotu různá taková úsloví zkoušela: dva z mých tří sourozenců nevěděli, co to „pískat kudlu“ znamená. Přitom pískání kudly s doprovodem Daliborových houslí bývalo u nás hudebním genrem tradičním, a úsilím strany TOP 09 bohdá zas bude. Možná i z tohoto materiálu dala by se nakonec nějaká další státní hymna pořídit. – V.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

List úkladný Vratislavu Jiljímu Slezákovi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu