Petr Kolman

Lesk a bída DPP

Nejen české právo mnohdy plodí nespravedlivé paradoxy. Jedním z nich jsou odvody z tzv. dohod o provedení práce (DPP), kdy si můžete nelogicky ve finále vydělat „v čistém“ více, ač máte nižší příjem. Ale pěkně popořadě.

Patrně většina dospělých čtenářů někdy v životě DPP využila. Ať již jako pracovník (to bude z povahy věci častější) či jako zaměstnavatel. Připomeňme, že dohoda o provedení práce je mezi zaměstnavateli i běžnými občany populární pro svou nižší formální a hlavně pojistně odvodovou náročnost. Jak je obecně celkem známo, „na dohodu“ můžete pracovat maximálně tři sta hodin za rok, avšak zapomíná se na důležitý fakt, že si ji můžete zcela legálně sjednat de facto s jakýmkoli počtem různých zaměstnavatelů.

Lidé milují na DPP především následující: Pakliže vaše měsíční odměna z DPP od jednoho zaměstnavatele není vyšší než deset tisíc korun, z výdělku neplatíte ani korunu na zdravotní a sociální pojištění. Blaho dépépéčkářovo se násobí tím, že ono osvobození existuje, i když máte příjmy do deseti tisíc u více zaměstnavatelů ve formě „dépépéčka“ najednou. To je prima. Zejména máte-li zdravotní a sociální pojištění zaplaceno z jiných zdrojů, tedy pokud jste student, osoba na rodičovské či mateřské dovolené anebo důchodce či pokud máte hlavní pracovní poměr, z něhož je pojistné řádně hrazeno.

Hlavní kouzlo DPP tedy je, že se zde neplatí povinná pojištění, která nás mnohdy zatěžují víc než daně z příjmu.

Avšak vidím zde systémový problém, pakliže zaměstnanec překročí 10 tisíc korun – např. dostane za práci 10 500 Kč měsíčně na DPP, platí zákonné pojištění z celé částky, nejen z té převyšující deset tisíc. Tedy v tomto případě ne z 500 korun překračujících zákonnou mez. Takže paradoxně si můžete vydělat víc, když dostanete 9990 korun, než když máte třeba 11 000 hrubého měsíčně. To je velká protismyslnost; dodejme, že v ČR platí nějaký pátek. Praxe reaguje na věc celkem logicky, většina DPP se uzavírá právě na citovaných deset tisíc korun, a je vymalováno. Náprava mi přijde logická, zákonem stanovit odvod pouze a jen z částek převyšující předmětných deset tisíc korun, ne z celé částky, jak je tomu dosud.

Mám také za to, že by se již měla zvýšit desetitisícová hranice u DPP např. na 12 200 a za pár let na 15 000 Kč. Jak známo zmíněná desítková hranice se mnoho let nezvyšovala a takto by se dala do poměru k inflaci a zvyšující se minimálně mzdě, která aktuálně činí právě citovaných 12 200 Kč. Hlavní přínos zvýšení DPP nutno vidět v tom, že by motivovalo studenty a studentky ke snaze si legálně přivydělávat a zlepšovat tak své pracovní návyky a dovednosti. Též by to napomohlo k zalepení díry na trhu práce, zde spíše „trhu brigádníků“ vykonávajících často společensky prospěšné, ale jinak nepopulární pracovní činnosti. V neposlední řadě by toto opatření pomohlo navrátit na pracovní trh více starobních důchodců, kteří by pomohli nahradit nedostatek pracovníků, daný zdejší aktuální rekordně nízkou nezaměstnaností.

Oponent možná namítne, že by se tím snížil příjem zdravotních pojišťoven. Zaprvé: ve zdravotnictví je peněz dost, jen jsou nedobře alokovány – alespoň nás o tom ubezpečují politici, zejména když zavírají různá přebytečná oddělení nemocnic a poliklinik.

Za druhé, již vážněji: příjmy ze zdravotního pojištění od DPPčkářů jsou v poměru k ostatním příjmům pojišťoven stejně spíše v pomyslném homeopatickém množství. Takže výše navržené úpravy by žádný zásadnější vliv na celkové hospodaření zdravotních pojišťoven opravdu nepřinesly, naopak by posílily důvěru ve spravedlnost systému.

Petr Kolman (1976) je právník, vysokoškolský pedagog a publicista.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Kolman

Lesk a bída DPP

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu