Zdeněk Vašek

Nenechat opozici rozbít bez boje

Pražská defenestrace roku 1618

Osmičkové výročí spojené s třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 se do popředí veřejné debaty dostává většinou jen o svých kulatinách. I když nebýt televizního filmu a několika drobných připomínek v tisku, přešlo by i letošní kulaté výročí zřejmě bez většího zájmu. A to přesto, že pražské události bývají obvykle považovány za počátek série konfliktů, které vešly do dějin jako třicetiletá válka a jako takové se dostaly do učebnic historie napříč Evropou. Je příznačné, že další z „osmičkových výročí“ spojené s těmito událostmi – konec války, který se stejně jako její začátek také pojí s Prahou – je u nás připomínáno ještě méně. Do veřejného prostoru proniká snad jen s periodicky se vracející debatou o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Předáci českých nekatolických stavů podílející se na vyhození dvou místodržících a sekretáře Fabricia samozřejmě nemohli vědět, že rozpoutávají válku, která vejde do dějin jako třicetiletá. Většina z nich však ani netušila, že vůbec stojí na prahu velkého evropského konfliktu. Pozice Prahy jako místa počátku třicetileté války je ale pevně zapsána v historickém povědomí, i když pro západní Evropu částečně jen jako událost odehrávající se ve vzdálené zemi, která zažehla nekontrolovaně se šířící konflikt. Onen částečný nezájem o události roku 1618, který mezi českou veřejností panuje, lze vysvětlit několika způsoby. Jednak jde o události již značně vzdálené, které se na rozdíl od sice ještě starších středověkých, ale zato stále připomínaných dějin nemohou prezentovat jako slavná doba národní minulosti. Defenestrace dále odstartovala povstání, jež vedlo k většinově stále tak chápané „době temna“ a nejsou s ním spojeny pozitivní vzpomínky. Navíc motivy povstalců jsou dnešnímu člověku přeci jen vzdálenější, nešlo o jednoduše uchopitelný „boj za pravdu“, jako např. v Husově při, i když samozřejmě ani zde se nejedná o tak jednoduchý příběh, který se vžil.

S vědomím toho, jak se historické události vyvíjely, můžeme dnes prohlásit, že v případě pražské defenestrace se jednalo o akt, který byl motivován domácími poměry, ale který nemohl být ignorován dalšími aktéry na politické šachovnici tehdejší Evropy. Pokusme se krátce obrátit naši pozornost k stručnému souhrnu toho, co na Pražském hradě v květnu 1618 proběhlo.

Hledání spojenectví...

V novověkých dějinách Evropy se jen zřídkakdy objevil delší časový úsek, ve kterém -bychom mohli situaci prohlásit za klidnou. Nebyl jím ani počátek 17. století, který sice patřil ke klidnějším z pohledu existence rozsáhlých ozbrojených konfliktů, ale šlo jen o pověstný klid před bouří. Evropa se vzpamatovávala z rozsáhlých bojů na západě (nizozemská revoluce, francouzské náboženské války) i na východě (polsko-ruské války, tzv. třináctiletá válka s Turky) a znovu začaly ožívat spory mezi protestanty a katolíky na území Svaté říše římské, které trvaly od první poloviny 16. století a pouze na čas utichly. Nyní se projevily ve vytvoření dvou uskupení, jež formálně vznikla za účelem obrany svých práv – protestantská Unie (1608) a katolická Liga (1609). Válka mezi Španělskem a Nizozemím byla ukončena pouze dlouhodobým příměřím, jehož konec měl nastat v roce 1621. Vražda francouzského krále Jindřicha IV. zřejmě zabránila tomu, aby rozsáhlý evropský konflikt vypukl již dříve. Francie se cítila ohrožena sílící mocí Habsburků, jejichž území se nacházela na její západní i jižní hranici. Nicméně po vraždě krále v roce 1610 byla na několik dalších let z velké politiky částečně vyřazena kvůli nedospělosti následníka a vnitřním sporům. Vedle těchto politicko-vojenských mocenských linií však probíhaly v Evropě i další společenské procesy s podobně rozsáhlými dopady. Dosud spíše pluralitně rozdělená moc mezi panovníky a nobilitu se začala koncentrovat v rukách panovníků, což vedlo k vzniku stylu vlády označované nyní jako absolutismus. Tímto širším úvodem se dostáváme k českému prostředí, které nebylo výjimkou.

Jak už vyplývá ze samotného názvu, bylo povstání, které vypuklo v roce 1618, povstáním českých stavů – tedy šlechty a měšťanů. V této souvislosti je třeba připomenout, že na počátku 17. století byly české země politicky roztříštěné, představitelé jednotlivých zemí vedli samostatnou politiku a většina akcí se týkala výhradně vlastních Čech a jejich představitelů, se kterými nejčastěji spolupracovali zástupci slezských stavů. I v zemích Koruny české probíhal proces koncentrace moci do rukou panovníka, který byl urychlen právě v druhém desetiletí 17. století. Přestože (nebo právě protože) císař Matyáš Habsburský využil moci stavů, aby odstavil od moci svého bratra Rudolfa II., nehodlal se o ni dále dělit. Matyáš netoužil po velkých konfliktech, ale prováděl svoji politiku posilování panovnické moci pomocí drobných kroků, nátlaku na jednotlivce (nebo dohody s nimi) a dalších spíše nenápadných, o to však účinnějších metod. Císař nebyl stoupenec důsledných rekatolizačních snah, ale jako bystrý pozorovatel pochopil (a bylo takřka nemožné k tomuto závěru nedojít, protože byl zřejmý), že spojence nalezne jen v českých katolických radikálech, kteří inklinovali k silné panovnické moci a pro něž byla náboženská otázka důležitější než udržení statu quo v otázce rozdělení moci mezi panovníka a stavy.

Viditelné střety se v české společnosti pojily s náboženskou otázkou. Nekatolická šlechta a zástupci měst zaznamenali největší úspěch roku 1609, kdy hrozbou otevřeného povstání dosáhli na Rudolfovi II. vydání Majestátu na náboženskou svobodu. Díky tomu došlo k zrovnoprávnění náboženství především ve věcech praktikování víry. Společné vystoupení nekatolických stavů představovalo jejich největší úspěch a vrchol politických aktivit. Pro mnohé z nich se jednalo o splnění všech požadavků a dosud jednotná a relativně silná akceschopná opozice upadla do jisté letargie. Naopak katolická strana u dvora se poučila ze své porážky a ve spojenectví s novým panovníkem (které také nebylo jednoznačné hned od počátku, jeho vytvoření trvalo několik let) postupně obnovovala svoje postavení. Kroky vládní moci nebyly plošné, dopadaly na aktivní jednotlivce, jako byl např. hrabě Jindřich Matyáš Thurn, který přišel o významný úřad. V této souvislosti stojí za zmínku, že mnoho z představitelů nekatolických stavů pocházelo z rodů, které se v českých zemích usadily teprve nedávno (v druhé polovině 16. století) – např. zmíněný hrabě Thurn nebo další z radikálů Linhart Colonna z Felsu. Tito šlechtici přišli často z jiných částí habsburského panství a měli zkušenosti s tamní politikou i vládní praxí Habsburků. V průběhu druhého desetiletí 17. století docházelo k stále častějším střetům ohledně výkladu Majestátu a omezování moci stavů. Nekatolická opozice se pokusila o koordinovaný odpor na sněmu roku 1617, který rozhodoval o tom, zda přijme Ferdinanda Štýrského jako nástupce stárnoucího císaře Matyáše. Sněm však pro opozici skončil fiaskem, kdy se dvoru podařilo zastrašit některé z představitelů šlechty, jejíž jednotný postup se zcela rozpadl, a Ferdinand byl přijat jako příští český král, aniž musel splnit podmínky, které stavy požadovaly.

Matyáš přesídlil z Prahy do Vídně, v Praze se nechal zastupovat místodržícími, které vybral z řad katolíků. Spory ohledně náboženských svobod eskalovaly, zlomovým bodem bylo zničení a uzavření dvou protestantských kostelů na církevním panství. Jednalo se vlastně o spor o právní výklad Majestátu, který se církevních pozemků výslovně netýkal (mluvil jen o korunních statcích; na šlechtickém území platilo, že rozhodovala konkrétní vrchnost). Ale šlo pouze o vhodnou záminku ke střetu, který byl zřejmě nevyhnutelný. Zástupci nekatolických stavů svolali nový sjezd do Prahy, kde chtěli protestovat proti útlaku a vymoci dodržování Majestátu. Sněm provázely těžkosti, již se zdálo, že se po pohrůžkách z Vídně rozpadne. Právě v tomto okamžiku se skupině radikálů v čele s Thurnem a Albrechtem Janem Smiřickým podařilo využít situace a provést slavnou defenestraci. Thurn byl tehdy v obtížné situaci, byl předvolán do Vídně, aby se zpovídal ze svého jednání, za které mu hrozilo obvinění z urážky majestátu, což mohlo vyústit i v trest smrti, spíše však v konfiskaci majetku. Tento postup zapadá do dvorské politiky likvidace jednotlivých odpůrců tak, aby opozice přišla o své předáky a zároveň byla zastrašena před jednotnou akcí. Společná cesta na Hrad, kde stavové přednesli své stížnosti na chování místodržících, tak byla de facto posledním pokusem o mobilizaci zastrašené a deprimované opozice.

... a mezinárodních koalic

Podstatná část šlechticů byla přesvědčena (a ne zcela neoprávněně), že většina kroků vídeňského dvora proti českým nekatolickým stavům má počátek právě v Praze mezi katolickými úředníky. Právě oni byli obviněni z porušování Majestátu a na místě byl nad nimi vyřčen ortel, který se odvolával na vlastní Majestát a jeho dodatky. V jednom z nich bylo stanoveno, že Kdokoli by budoucně při tom společném porovnání státi nemínil anebo je rušiti chtěl, aby jej z okna vyhodili. Aktéři chápali, že defenestrace nebude bez následků. Ihned začali zbrojit a vytáhli do pole. Nicméně nevnímali tento střet jako osudový. Jejich cílem bylo ukázat svou sílu a donutit dvůr k dohodě a kompromisu. To bylo možné v případě Matyáše, ovšem nikoli Ferdinanda II., který se po smrti svého bratrance ujal vlády.

V té době již bylo stavům zřejmé, že události zašly dále, než plánovali. Nebylo v jejich silách vydržovat vojsko, které by dokázalo Habsburky porazit. I přes bohatství, kterým někteří disponovali, nebyli ochotni nebo momentálně schopni ho zcela obětovat ve prospěch boje. Už od počátku trpělo povstání tím, že se k němu nepřipojila Morava, kde převládl vliv Karla st. ze Žerotína, který se sice také hlásil k nekatolické víře, ale jako zkušený diplomat varoval před nedostatkem spojenců a před tím, že aktuální situace v Evropě neumožňuje úspěšnou válku proti Habsburkům. Až po necelém roce přivedl převrat v moravských orgánech zemi po bok českých souvěrců. Nicméně nedostatečného spojeneckého zakotvení si byli vůdci povstání vědomi od počátku. Hned po defenestraci vydali obsáhlou apologii, ve které se snažili svůj krok vysvětlit a právně ospravedlnit s tím, že se pouze bránili zvůli. Aktivní spojence však nalezli pouze v savojském vévodovi, který byl s Habsburky ve sporu a do Čech vyslal vojenské posily, a v Benátské republice.

Jak válka pokračovala, bylo stavům zřejmé, že bez široké mezinárodní koalice neobstojí. S nadějí na její vytvoření zvolili českým králem falckého kurfiřta a vůdce Unie Fridricha Falckého. Mladý král však tyto naděje nesplnil, liché bylo rovněž očekávání stavů, že mu pomůže jeho tchán, anglický král. Zde se plně projevil nedostatek rozhledu v evropské politice, kterým stavovští vůdci trpěli. Bez dostatečné ekonomické základy a diplomatických a vojenských aliancí bylo povstání odsouzeno k porážce. Zhroucení odporu po vojensky ne zcela významném střetu na Bílé hoře je toho jen dokladem. Nelze však prohlásit, že defenestrace a vypuknutí povstání byly nesmyslné a nepromyšlené. Z pohledu jejich aktérů se jednalo o poslední zoufalý pokus zabránit rozbití opozice bez boje. Stavovští představitelé jako celek by se bez této radikální akce k odporu neodhodlali a čekali by postupně na to, až je panovnická moc přiměje k poslušnosti sliby či hrozbami. Zdroje, kterými stavové disponovali, byly dostatečné pro krátkou kampaň, jak ji snad původně plánovali v roce 1609. Ostatně v případě porážky nečekali fatální následky, snad částečné konfiskace majetku a fyzické tresty pro pár nejpřednějších vůdců. Jen někteří nejradikálnější, jako např. Albrecht Jan Smiřický, měli dalekosáhlejší plány, které však nebyly veřejně známé.

Porážku českých stavů následovala prohra protestanských knížat v rámci Svaté říše římské. Takové posílení moci Habsburků však konečně zmobilizovalo další evropské mocnosti, které vstoupily do konfliktu. Ten pokračoval až do svého konce na bojištích kolem Prahy roku 1648 a v sálech měst ve Vestfálsku, kde se jednalo o míru. České stavovské povstání skutečně stálo na počátku konfliktu, který proměnil Evropu a její mocenské uspořádání. Vypuklo jako následek ryze domácích sporů, ovšem ty byly jen mutací konfliktů, které zmítaly polovinou Evropy. Tragédií vůdců povstání bylo, že nedokázali odhadnout všechny důsledky, délku celého konfliktu a s tím spojenou ekonomickou náročnost a celkovou politickou situaci mimo střední Evropu. A také to, jak se doba změnila za pouhé jedno desetiletí. Na druhou stranu je však třeba zmínit, že i kdyby se rozhodli vyčkat na příhodnější okamžik, zřejmě by již neměli sílu vystoupit jakýmkoliv způsobem, protože moc opozice by mezitím byla rozbita. Z jejich až úporné snahy obhájit své činy před evropskými dvory je zřejmé, že si tíže své situace byli vědomi. Nemohli však jednat jinak. Povstání sice zahájilo evropský konflikt, ale svými příčinami i důsledky zůstalo zcela na domácí půdě. Při mírových jednáních zájmy českých stavů nikdo nehájil.

(Mezititulky Listy.)

Zdeněk Vašek

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Vašek

Nenechat opozici rozbít bez boje

Hledání spojenectví...

... a mezinárodních koalic

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu