Hynek Skořepa

Člověk nenasytnější než kůrovec?

Před více než rokem jsem se v Listech (č. 1/2017) pozastavoval nad tím, jak hospodaří státní podnik Lesy České republiky a jak je ostatním vlastníkům spíše špatným příkladem. Mimo jiné jde o důsledek politického tlaku na to, aby peníze „vydělané“ LČR vylepšovaly státní rozpočet. Počátkem letošního roku vydala ČTK zprávu, že za rok 2017 odvedly státní lesy do rozpočtu částku přibližně 3,05 miliardy Kč, nejméně od roku 2013. Třeba v roce 2016 to byl téměř dvojnásobek (5,6 mld. Kč). Roku 2015 šlo dokonce o 8,22 mld. Kč, jenže tehdejší výsledek je zkreslený zahrnutím zbytku rezervy ze zisku. Lesy České republiky si za čtvrtstoletí od svého vzniku vytvořily finanční rezervu, která byla ovšem v nedávných letech postupně rozpouštěna, aby částka odvodu do státního rozpočtu byla vyšší. Právě v roce 2015 došlo k definitivnímu vyčerpání rezerv.

Co bude dál? Dá se očekávat, že výnosy z lesů budou vzhledem ke klimatické změně a opakovaným problémům se suchem (zejména v jarním období) do budoucna spíše klesat. A to bez ohledu na to, zda daný les patří státu, obci, církvi či soukromému vlastníkovi. Naopak náklady na prosté udržení existence lesa spíše porostou. Zvláště tam, kde se v jehličnatých monokulturách nevyskytují žádné listnaté dřeviny. Les si tam totiž nemůže pomoci sám. Lehká semínka pionýrských dřevin, které jako první osidlují místa po katastrofách (v přírodě třeba po požárech), se tam sice dostanou a vznikne tak porost třeba s břízou či osikou. Těžká semena cenných listnáčů (dubu, buku) se ovšem v místech, kde nezůstaly žádné mateřské stromy, nemají šanci objevit. Leda že by je tam náhodou zanesl nějaký pták (zásobárny žaludů, na které pak občas zapomene, si vytváří třeba sojka).

V roce 2017 státním lesům nadále klesal zisk, trh je totiž zahlcen dřevem z kalamit. Podobné potíže mají ovšem i soukromí vlastníci. Jelikož výkupní cena kalamitního smrkového dříví je nízká, lesníci jsou tlačeni vlastníky lesa k těžbě modřínu, borovice či listnáčů, na kterých se dá vydělat víc. Často jsou těženy zdravé stromy, bez ohledu na to, že dosud nejsou zcela sanovány smrkové porosty, rozvrácené v důsledku kůrovcové kalamity. Loni se sice Ministerstvo zemědělství pokusilo plošně zakázat mýtné těžby do té doby, než budou dokončeny nahodilé těžby kalamitního dříví (což zaznamenala i média), po krátké době však bylo toto opatření v tichosti zrušeno a uplatňuje se jen v případě Lesů ČR, hospodařících ve státních lesích (o tom už však novináři nepsali). Nestátní vlastníci lesa se totiž pochopitelně vzbouřili s tím, že jde o závažný zásah do jejich práv. A omezovat jakákoliv práva (včetně vlastnických) lze jen zákonem, nikoliv ministerskou vyhláškou.

Nehřešme na to, že v některých sousedních zemích (na Slovensku, v Polsku) je s lesy nakládáno ještě hůř. Následky pocítíme všichni. A bude to brzo. Některé oblasti již svou ekologickou katastrofu prodělaly. Nejhorší situace je na pomezí severní Moravy a Slezska, v Nízkém Jeseníku. LČR tam v rámci Lesní správy Město Albrechtice hospodaří v porostech nevhodné dřevinné skladby. V řadě případů jde o smrčiny vysázené po poválečném odsunu německy mluvícího obyvatelstva na opuštěných zemědělských pozemcích. Zalesňování zemědělské půdy je samo o sobě vždy problémem. K rozpadu smrčin navíc přispěla nevhodná genetická provenience použitých sazenic a fakt, že klima Nízkého Jeseníku je díky závětrné poloze za masivem Hrubého Jeseníku a blízkosti polských nížin více kontinentálně laděno. Takové vnitrozemské klima se vyznačuje menším množstvím srážek a naopak většími výkyvy teplot, častějšími extrémy.

Po kalamitě na Krnovsku zůstaly rozsáhlé holiny s osamocenými modříny (lesníci zde vysazují místní formu modřínu, tzv. jesenický neboli sudetský modřín) či listnatými stromy. Docela mne pobavil výrok mluvčí státního podniku Lesy České republiky Evy Jouklové, který doprovázel fotografie kalamitních holin v novinách. Prý zde budou vysazovat listnáče, protože s přírodou nelze bojovat. Většina lesníků s ní totiž bojuje od vzniku moderního lesnictví počátkem 19. století velmi intenzivně a nezdá se, že by na tom chtěli něco změnit. Nebo že by snad rozsah katastrofy skutečně přiměl lesáky k posunu v myšlení? Doufejme. Konec konců, někde už to zafungovalo. Třeba v Jizerských horách, kde si tamější lesníci po rozpadu lesů v důsledku znečištění ovzduší sáhli doslova na dno již v 80. letech 20. století, se jejich náhled na les skutečně proměnil. Neberou ho již jen jako „továrnu na dřevo“.

V našich zemích, ovlivněných několik staletí trvající tradicí německého lesnictví, bylo zvykem pečovat o les s až puntičkářskou pečlivostí. Lesní oddělení tvořily pravidelné geometrické tvary, které protínaly přímky lesních cest rovných jako podle pravítka. A stromky na pasekách je dodnes zvykem sázet v řádcích podle špagátu. Někdejší smíšené porosty nahradily rychleji rostoucí jehličnaté kultury. Jenže několik posledních suchých let a kůrovcové kalamity situaci radikálně změnily. Přibývá pasek v důsledku nahodilých (neplánovaných) těžeb a na podzim začínají leckde v mladých porostech svítit pestré barvy různých listnáčů. Příroda začíná les měnit k obrazu svému a utváří ho odlišně od ideální představy, které se donedávna většina lesáků skálopevně držela.

Ač si to někteří z nich stále ještě nechtějí připustit, je zřejmé, že smrk ztepilý ve středních a nižších polohách pomalu a jistě ztrácí svoje pozice. V budoucnu se s ním budeme zřejmě setkávat především v horách a níže pouze na nečetných podmáčených stanovištích, kam patří. Na jiná místa se vrátí listnaté stromy – buky, duby, javory, lípy či habry, z jehličnanů v nich možná lesníci udrží borovici či modřín a někde snad i jedli. Jedině podobný smíšený les má podle mého názoru za probíhající klimatické změny šanci obstát. Zmíněné listnáče prokazují velkou životaschopnost. Za několik desetiletí budeme brát jako samozřejmost úplně jiný les než ten, který jsme u nás nejčastěji zvyklí vídat, vypravíme-li se třeba na houby. Les méně upravený, pestřejší, a hlavně také krásný. Však matička příroda dokáže hospodařit líp než všichni lesníci světa. Při vší úctě k jejich nelehkému řemeslu.

Je otázka, do jaké míry lesní hospodáři obnově lesů napomohou a do jaké míry jí budou naopak škodit. Zatím stále vídám smrčky v řádcích, dokonce i na slunných jižních svazích, kde se ani nedožijí dospělosti. V lesnických kruzích i na Ministerstvu zemědělství se již diskutuje o nutnosti úpravy některých povinností při hospodaření v lesích (např. zalesnění paseky do dvou let). Je ovšem otázkou, jak rychle se podaří příslušné právní předpisy změnit a zda majitelé a správci lesů pochopí, že v sázce je mnohem víc než okamžitý zisk. A jestliže budou nyní bezohlední, za pár let nemusejí mít nic. Trvalost lesní produkce, jedna ze zásad, uplatňovaných už od druhé poloviny 18. století (první lesní zákony u nás začaly platit za vlády Marie Terezie), může být narušena.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Člověk nenasytnější než kůrovec?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu