Václav Klusoň, Ante Lešaja, Lubomír Mlčoch

Vzpomínky na Otu Turka

Dne 30. dubna 2018 zemřel významný český ekonom, čtenář a přispěvatel Listů. Doc. Ing. Otakar Turek, CSc., pracoval v teoretických skupinách Oty Šika v šedesátých letech, ale také v týmu Františka Vlasáka počátkem let devadesátých. První Turkovo veřejné angažmá přibližuje článek Ota Šik a šedesátá léta (Listy č. 5/2004), to druhé pak srovnání obou neúspěšných reformních snah v zamyšlení Politiku musí prosazovat osobnost (Listy č. 6/2014). Patří se však připomenout širší, knižní autorovy publikace z obou období institucionálních změn: O plánu, trhu a hospodářské politice, vydanou v edici Ekonomie a společnost nakladatelstvím Svoboda, Praha 1967 – v nákladu 10 000 výtisků!, a skromnější publikaci Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu, vydanou Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR (1995).

Po listopadu 1989 bylo opět nakročeno k zásadní reformě modelu řízení. Utvořily se dva týmy vedené Václavem Klausem a Františkem Vlasákem a vznikly dvě koncepce přechodu od centrálního plánování k tržní ekonomice. Osudový byl rozdíl mezi nimi, pokud jde o sled a rychlost realizace. Oto Turek pracoval ve Vlasákově skupině a podstatně přispěl k orientaci tohoto týmu na postupnou reformu, jejíž výhodou bylo, že umožňovala učit se z chyb a přizpůsobovat další dílčí kroky podle vyhodnocení kroků předchozích.

Naproti tomu Klausova skupina postupovala v duchu tzv. holistického inženýrství, před kterým západní společenské vědy varují. Do pohybu se totiž dostávají všechny prvky systému a analýzou se nelze dopátrat, které problematické či až chybné kroky hrají primární roli a které jsou z nich jen odvozeny. Nalézáme se tak ve změti nevítaných jevů a neumíme najít recept, co korigovat a u čeho setrvat. Koncept „šokové terapie“ měl však bohužel dlouho oporu i v ideologiích světových finančních institucí té doby. Obrat nastal teprve po kritice prof. Josepha Stiglitze na Výročním zasedání Světové banky o rozvojových ekonomikách (1999).

Je nešťastnou historickou realitou, že zvítězila reforma Klausova. Jeho postup jako by byl inspirován Otou Šikem. Věděl totiž, že musí dosáhnout především vítězství v politické rovině. Šik ale kvůli tomu musel nejprve zdiskreditovat a na politickém poli porazit tehdejší mocenskou a politickou reprezentaci a posléze nahradit v politické a mocenské sféře protireformní síly svými lidmi. Klausovi se o to postaral 17. listopad, který zametl se stávající politickou reprezentací, takže on mohl jen vstoupit a obsadit prázdná ministerská křesla. Zbývala mu už jen úloha získat pro svůj reformní projekt veřejnost.

Byla by mylná představa, že tak učinil argumentovaným výkladem své koncepce. Stačila mu k tomu plytká fráze: „Propast je třeba překonat jedním skokem, ten učiníme k 1. lednu 1991, a pak nastane rychlé dohánění vyspělých západních ekonomik a nastolení západních celospolečenských poměrů.“ Tuto lahůdku národ ve své rozhodující většině přivítal. Kdo by se netěšil na to, že už tak brzo u nás bude dobře, a neposílal do háje ty, kdo by to chtěli protahovat. Pro Otu Turka byly nepřijatelné institucionální deficity „české cesty“, zahrnující až jakýsi cynismus vyjádřený snad nejotevřeněji svéráznou morálkou „musí se to zprivatizovat co nejrychleji, i kdyby se to mělo rozkrást“.

Při těchto okolnostech a rychlém spádu událostí připravil Klaus pro národ další lahůdku – kupónovou privatizaci. I na té si lidé pochutnali. Vždyť kdo by nechtěl být majitelem akcií a brát každý rok dividendy? Vystřízlivěli až o hodně později, když zjistili, že z toho profitovali jen budoucí kmotři, z nichž se po pár šikovných tazích stali miliardáři. Toto prohlédnutí se však dostavilo až příliš pozdě, když už měl Klaus vyhráno. Zklamání pomalu přerostlo do špatné nálady, která ve své podstatě existuje dodnes a možná i zesílila, když lidé na stále dalších případech shledávají neschopnost státu kmotry odhalovat a trestat.

Na rozdíl od tohoto jednorázového rozdávání státního majetku, které degenerovalo až k jeho darování vychytralým kmotrům, počítala Vlasákova skupina, jejíž byl Ota Turek významným členem, s privatizací za peníze, s postupným a výběrovým procesem. Ve starém plánovacím systému byla kvalita podniku oceňována kritériem plnění nebo neplnění plánu. Vlasákova skupina vycházela z výběru podniků, které navzdory nesmyslnému systému přece získaly punc těch, jež byly schopny uplatnit se na trhu. Šlo zejména o ty, které se dokázaly úspěšně uplatnit na západních trzích. Takové podniky měly být privatizovány přednostně, co nejdříve a formou vstupu zahraničního kapitálu s tím, že vzniknou podniky se smíšeným kapitálem, kdy naše strana vloží existující kapitál hmotný a zahraniční partner dodá kapitál finanční, který umožní podniku realizovat modernizační investice. Podstatným přínosem zahraničního partnera mělo být i manažerské know-how a také participace na vývozu na jeho trhy.

Tento přístup k privatizaci byl zásluhou ministra průmyslu Jana Vrby, který popsaným způsobem připravil a uskutečnil privatizaci mladoboleslavské Škody. Uplynulých více než dvacet let přesvědčivě potvrdilo, jak moudrý byl tento způsob privatizace. Ministr Vrba měl rozpracované jednání s dalšími západními partnery, mluvilo se o osmi dalších podnicích, které měly být privatizovány ve stylu mladoboleslavské Škody. Do hry však vstoupil Václav Klaus s argumentem, že právě tyto „Vrbovy“ podniky potřebuje do své kupónové privatizace. I dnes běhá člověku mráz po zádech, když si uvědomí, jakou šanci jsme promarnili.

Otakar Turek často velmi přesvědčivě poukazoval na velký rozdíl mezi oběma reformami, mající až osudové důsledky pro zdraví společnosti, zejména pokud jde o mravní a etické institucionální pozadí. Podle Turka étos roku 1968, nesený obecným ztotožněním veřejnosti s uskutečňovanými změnami společenského systému, vtiskl i jednání jednotlivců primární starost o věci společné. Ilustrací může být spontánní sbírka zlatých předmětů pro republiku. Naproti tomu start do Klausovy reformy byl zatížen tak rozsáhlou a rozmanitou kořistnickou aktivitou jednotlivců, že i dnes je život společnosti těžce poznamenán hmotně, mravně i ztrátou důvěry v politiku a spravedlnost. Dodatečné vysvětlení, že na vině byli právníci, nemůže obstát. Společné měly obě to, že si za svůj cíl zvolily systém, který naplní Smithovo krédo, podle něhož sledování osobního úspěchu bude přetaveno do prospěchu obecného. Avšak… v roce 1968 se v žebříčku hodnot sdílených většinou dostávalo velké váhy také společnému dobru. Klausova transformace však vytvořila nebý-vale velký prostor (a to i ve srovnání s poměry za komunistů) pro masivní kořistnický prospěch jednotlivců na úkor společného dobra.

Již z tohoto velmi stručného nástinu reformy devadesátých let vyplývá, že diskuse mezi zastánci a odpůrci konkrétních reformních strategií musely být velmi ostré, často za hranou slušného chování. A právě v takové atmosféře nás udivovaly mimořádně vysoké morální kvality Otovy osobnosti. Argumentoval vždy klidně, nezvyšoval hlas a s náznakem mírného úsměvu usiloval o smířlivé vyřešení diskutovaných problémů. Jeho laskavost a dobrotivá povaha často odzbrojovaly protivníky. Kéž by si tyto vlastnosti osvojovaly i nastupující generace mladých ekonomů.

Poučením pro budoucnost může být také Turkův poctivý vědecký přístup, stavějící na skutečnostech, a nikoliv na pouhých zdáních. Ota byl liberální ekonom doopravdy, ne pouze deklaratorně, a proto byl jeho přístup otevřený vstupu zahraničních investorů. Zdánlivě radikálně liberální privatizace byla ve skutečnosti pokusem o „malou domů“, i za cenu vážných malverzací, aby nám to cizáci „všechno nezchlamstli“. Liberalismus nepochopený a zneužitý však stejně nemohl uspět s konkurencí zvyklou přece jen na dodržování jakýchsi právních a morálních pravidel; a tak ještě i po dvou desetiletích jsme dnes svědky pokračujících vlastnických přesunů do rukou zahraničních společností.

Jasnozřivost Turkovy vědecké analýzy snad nejlépe dokumentuje útlá brožura Alternativní přístup k teorii firmy vydaná Ekonomickým ústavem ČSAV v roce 1988. V ní Ota jen dopracoval svou 18 let starou studii, na níž začal bádat již během reformy z let šedesátých. Hlásí se zde k nové, behaviorální škole v teorii firmy, a na pestré mozaice devíti kazuistik (A, B až I) studuje všechny možné strategie úniku firmy před snahami o parametrizaci jejího vnějšího okolí. „Měkké rozpočtové omezení“ Jánose Kornaie, „dobývání renty na státu“, vnitřní neefektivnosti a „sociální pohodlí“ organizačního ochabnutí (slack) se tak ukazují být jen zvláštními případy v obecnějším Turkově modelu. A také jako trvale aktuální, i po dalších 30 letech, a dokonce i po dokončené privatizaci. Jen slovník se poněkud pozměnil, a vedeme tak marný boj proti hydře korupce při veřejných zakázkách, „karuselovým obchodům“ umožňujícím závratné daňové podvody, a na nekončících stavbách a opravách dálnic, v nichž už přestává být jasné, kdo řídí koho ve vztazích ŘSD a jeho dodavatelů.

Ota Turek pracoval vždy v oboru ekonomie a hospodářské politiky sloužící životu a byl mu naprosto cizí „programový únik od reality“ – typický pro řadu navenek exaktních modelů, jejichž autoři si někdy dokonce zakládají na tom, že jejich modely nemají s realitou nic společného. Neměl zapotřebí utíkat se do ideologií a demagogií, proto také v reálpolitice nepatřil nikdy k vítězům. Autoritu si získával spíše u poražených, k nimž patřili i kolegové a přátelé v Jugoslávii. Jeho odkaz trvale živý zůstává v jeho profesní i osobní poctivosti.

Praha, Korčula, Kostelec nad Černými lesy, květen 2018

Post scriptum

V závěru května loňského roku došlo v Praze k setkání tří devadesátiletých kmetů: Ante Lešaja se naposled setkal s přáteli. S Otou Turkem se znali víc než půl století, záhy poté, kdy Tito přestal být u nás „krvavým psem“. S Václavem Klusoněm pak se oba seznámili v závěru 80. let. Životní bilancování zmařených nadějí mělo nádech loučení, avšak nikoliv marnosti. Vždyť už jen jejich celoživotní přátelství je hodnotou, pro niž stojí za to žít.

Václav Klusoň (1926–2018) byl ekonom, spolupracovník Listů.

Ante Lešaja (1931) je chorvatský ekonom, emeritní profesor univerzity v Záhřebu.

Lubomír Mlčoch (1944) je profesorem ekonomie na FSV UK v Praze.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň, Ante Lešaja, Lubomír Mlčoch

Vzpomínky na Otu Turka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu