Lukáš Jelínek

Kdo příště zatančí na levicovém parketu

Kde jsou ty časy, kdy odpovědi, které dávala na problémy společnosti politická levice, byly na černé listině. Co bychom v půlce devadesátých let dali za to, aby se strany předháněly, která se chopí levicového programu. Dnes je problém v opačném extrému. Levicové recepty nabízí kde kdo – i ten, kdo jim nerozumí, kdo je deformuje, kdo to s nimi nemyslí vážně.

Také proto je velká otázka, kdo se stane nositelem levicového, či přesněji sociálně demokratického programu v budoucnosti. Zvlášť, kdyby měla ČSSD sklon se některým pilířům a zásadám sociálně demokratického hnutí vzdálit. Část nástrah se projevila v posledních měsících: koketování s měňavkovitou formací nevyzpytatelného miliardáře, spolupráce s pravicovými extremisty na severozápadě Čech, odtahování se od politiky západoevropských sociálních demokracií.

Po listopadu 1989 byla levice nespravedlivě ztotožňována s autoritářskou KSČ a jejím státně-byrokratickým režimem. Využili toho šikulové, kterým víc než na politice záleželo na ekonomice a jejím ovládnutí. Vytasili se s hlasitým antikomunismem, provázali jej s odmítáním levicových přístupů jako takových a prosadili ekonomizující koncept společnosti založený na takřka neomezeném trhu, privatizaci, slabém státu, ale i slabé občanské společnosti.

Protiváhou Václava Klause a jeho vládnoucí ODS se nejprve snažili být politici Občanského hnutí. Vesměs bývalým disidentům ovšem scházela osobní touha po moci a na drsné metody soupeře jejich kultivovaná oponentura nestačila. V roce 1992 se otevřel prostor pro sociální demokracii. Jenže ani ona nebyla radikální. Poselství tehdejšího předsedy Jiřího Horáka, na němž se podepsal dřívější pobyt v cizině, takže byl umírněným politikem západního střihu, by se dalo zjednodušeně popsat: „Budeme dělat to, co vláda, ale lépe a citlivěji.“

Dalo se čekat, že přijde jiný sekáč. Byl jím Miloš Zeman. Nabídl radikální rétoriku a umně, byť často nevybíravě sjednotil, případně vyluxoval levicový prostor. Zároveň ale mnohé sympatizanty po několika letech zklamal: aby mohla ČSSD v roce 1998 převzít vládní odpovědnost, uzavřela tzv. opoziční smlouvu s ODS. Jakkoliv v řadě ohledů České republice toto aranžmá pomohlo, pravolevý mix založený na „partnerství titánů“ se podepsal na stavu státní správy, na dělbě ekonomického vlivu či na vztahu státu s občanskými iniciativami.

Období středolevého koaličního vládnutí v letech 2002–2004 vyvrcholilo novým důrazem na levicovou politiku v podání Jiřího Paroubka. Udával tempo i ve volbách 2006 a 2010. Paroubkův styl byl sice arogantní a na škodu byla i jeho záliba v luxusu, přesto však dokázal nasvítit dřeň levicové politiky.

S Horákem se sociální demokracie pohybovala okolo sedmi procent, v době vrcholné Zemanovy (1998) či Paroubkovy (2006) formy to bylo 32 procent, ovšem v roce 2010 už o deset procent méně. Výrazně to ale souviselo s novým členěním české politiky. Na scéně se objevili zelení nebo Věci veřejné.

V období 2006–2010 lidé udělali zkušenost se sociálně necitlivou tváří Topolánkovy, Nečasovy, Kalouskovy a Drábkovy pravice. Reformní politika ordinovaná jako lék na ekonomickou krizi přivedla do Strakovy akademie zpátky sociální demokracii. Čekalo se od ní, že dá věci do pořádku.

Populistický vysavač

Sobotkova vláda očekávání nezklamala. Legitimizovala levicové recepty a vrátila i těm nejslabším důvěru ve stát. Mnohé ale musela prosadit přes nového ambiciózního partnera, politické hnutí ANO. Andrej Babiš zpočátku sbíral zejména voliče oslabené pravice. Kromě toho sám reprezentuje zřetelnou socioekonomickou vrstvu. Na kroky ČSSD tudíž hleděl skrz prsty.

Stále populárnější populistická hnutí, zdatně pracující s protestním a antisystémovým étosem, ovšem mají mistrně nastavěné senzory, kde, jak, co a od koho okopírovat nebo rovnou převzít. Loni si už politické hnutí ANO spočítalo, že se mu vyplatí cílit na elektorát ČSSD a KSČM, čemuž přizpůsobilo sliby i rétoriku. Andrej Babiš poznal, že lidem se zamlouvají benefity levicové politiky. Proto jeho vláda slíbila nejen přidávat důchodcům, učitelům či zdravotním sestrám, ale také zavést tříčtvrtinovou slevu pro seniory a studenty na dopravu nebo masivně investovat do sociálních projektů.

Ukazuje se stále intenzivněji, že na první pohled levicovou (sociálnědemokratickou) politiku nemusí dělat pouze levice. Jde zejména o výdaje ze státního rozpočtu. Nepovedené kopie levice totiž zpravidla nemají odvahu ke změnám příjmové stránky. To však voliče tolik nezajímá, dokud je z čeho dávat.

Jiným typem tunelářů levice je polské Právo a spravedlnost, jiným italské Hnutí pěti hvězd. V České republice jede podle marketingových průzkumů Babišovo ANO.

Momentálně levicově ladění populisté se zhusta pyšní tím, že jsou noví, dynamičtí, plní energie. Na rozdíl od unavené, vyčerpané, těžkopádné a staromódní sociální demokracie. Přitom i ona má za sebou radikální minulost antisystémového hnutí konce devatenáctého a začátku dvacátého století. To byly časy, kdy prosazovala témata, z nichž se mnohým protáčely panenky. Dnes se ostrým stanoviskům bůhvíproč vyhýbá. Je to v lidech, nebo v tiše přijímané nadvládě trhů? Proč se třeba sociální demokraté s komunisty nedomluvili na prosazení sektorové daně, korporátní daně, pořádné majetkové či dědické daně a vyšší daňové progrese přes druhou Babišovu vládu?

Vyklidí ČSSD prostor?

Čím víc si budou levicově orientovaní voliči slibovat od ANO, tím víc bude ČSSD -chřadnout.

Na Slovensku dnes se značkou sociální demokracie nakládá Ficův SMER. Symbolem demokratické levice se tam po listopadu stala SDĽ, jakkoliv spoustu levicových sympatizantů oslovovalo Mečiarovo populistické HZDS. Sociální demokracie, historicky výrazně čechoslovakistická, kopala druhou ligu. Když Robert Fico SDĽ opustil a začal budovat SMER, od počátku měl ambici stát se novým jádrem levice. SMER v roce 2004 pohltil SDĽ, Sociálnědemokratickou stranu Slovenska a Sociálnědemokratickou alternativu (v pořadí třetí z údů demokratické levice). Je subjektem levicovým, v mnoha ohledech sociálně demokratickým, ale krystalická sociální demokracie to přesto není. Jde prostě o politický konstrukt, který se rozhodl obsadit volné místo spektra – a vyšlo mu to.

Pomiňme protesty v ulicích Bratislavy a velkých měst, jež odstartovaly po vraždě novináře Kuciaka a jeho přítelkyně. Lidé vyjadřují nedůvěru policii i celé vládě, protestují proti korupci, klientelismu, neodpovědnému nakládání se státem. Pořád se ale jedná jen o část společnosti, spíše městskou, liberální, akcentující etické otázky před sociálními. Může mít pravdu. Jenže sociálně silné poselství SMERu zabírá na většinu těch, kteří do ulic nevyrazili. Nevíme, zda marketing nového premiéra Pellegriniho bude stejně úspěšný jako Ficův. Ale i přes členité stranické spektrum lze předpokládat, že sociální rétorika vyhraje SMERu i příští volby.

Andrej Babiš není Robert Fico. Leč jednoho dne se i v České republice může zjevit projekt, který se stane jakousi „sociální demokracií 21. století“, jež přitom s původním hnutím bude mít společného méně než více. Pro začátek za ČSSD v očích voličů zaskakuje ANO.

Nic ale nepřichází shůry. Záleží na sociální demokracii, zda vyklidí prostor někomu jinému, nebo zda bude pro někoho jiného přímo pracovat. Kdyby ČSSD v uplynulých měsících víc energie než sporu, jestli jít do vlády, či opozice, věnovala budování vlastní struktury, pozice u voličů a mediálního obrazu, mohla být nyní dál.

Před ČSSD stojí dilema, zda – v souladu s posledním volebním ziskem 7,2 % – přijme mentalitu malé strany, jako jsou lidovci, a spokojí se v politickém působení s málem, s vedlejší rolí. Anebo zda si uvědomí, že údělem sociální demokracie je udávat tempo a směr.

Jaká je ambice ČSSD? Zatím působí skromně. Ale tento přístup jí nesluší. Sedmiprocentní sněmovní výsledek a jen patnáctičlenný poslanecký klub tu bude až do příštích voleb. To však neznamená, že by tomu měl odpovídat jen sedmiprocentní výkon demokratické levice. Jinak si příště nepolepší. Stačí se podívat na Babiše. Raději – preventivně – neustále udržuje kontakt s voliči, přímý i na billboardech. Tomu lze konkurovat pouze prací s lidmi a mezi lidmi. Tam, kde cesta sociální demokracie kdysi začala, musí začít i chytání druhého dechu. Alternativou je přenechat levicový parket někomu s větší invencí, více penězi, nebo někomu, kdo v očích veřejnosti prostě jen živěji tančí.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Kdo příště zatančí na levicovém parketu

Populistický vysavač

Vyklidí ČSSD prostor?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu