Rozhlasové pořady o naší nedávné minulosti se týkají výlučně zločinů 50. let, tj. přiblině období 1948–1953. Bylo to to období inscenovaných procesů, zatýkání odpůrců reimu a násilné kolektivizace. Vše probíhalo podle instrukcí Moskvy, vrcholila studená válka. Něco obdobného se dělo tehdy i v USA (poprava maneylů Rosenbergových, McCarthismus). Po smrti J. V. Stalina proběhl v Kremlu boj o moc, N. Chrušov se spojil s armádou a šéf KGB Berija byl zastřelen na zasedání politbyra. Poté nastala postupná doba tání, u nás byli v roce 1960 političtí vězni na základě amnestie propuštěni. Od roku 1963 k nám začali jezdit turisté ze Západu a naši lidé mohli vycestovat do západních zemí. Tento stav trval i po sovětské invazi, do roku 1970.
V 60. letech bylo Československo vyspělou průmyslovou zemí s fungujícím právním systémem a nebývale se rozvíjející kulturou, např. ve sféře filmu. Uvnitř komunistické strany probíhal jakýsi souboj konzervativců a reformistů. Na vedoucí funkci prvního tajemníka byl v lednu 1968 zvolen Alexander Dubček. Antonín Novotný abdikoval na nátlak veřejnosti v březnu tého roku. Nastalo krátké období Praského jara, ukončené sovětskou intervencí...
Je paradoxní, e v době protiprávního komunistického reimu fungovala v běném ivotě kvalitní legislativa, kterou vytvořili fundovaní právníci a budila respekt i na Západě; vedle toho zde ovšem byl zákon o vedoucí roli strany, který celou věc relativizoval. Mělo to však i pozitivní aspekty – stranické výbory mohly zasáhnout tam, kde si soudy nedovedly poradit. Takto bylo rozhodnuto např. o zboření ji nefunkčního nádraí Praha-Těšnov. Dnes vidíme chátrající nádraí Praha-Vyšehrad, které marně čeká na rozhodnutí, co s ním.
V našich veřejnoprávních médiích se deklaruje, e ijeme v demokracii a právním státě, skutečnost je však jiná. Zákony jsou nepřehledné a rozhodnutí soudů, které soudí mnohdy alibisticky podle litery zákona jsou nepředvídatelné. Kdysi jsem vyslechl v rozhlase diskusi tří právníků, z nich jen jeden připustil, e se k právnímu státu blííme...
Jan Matys, Davle
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.