Koruny růí lemujících cesty v Lidovém sadu jsou na znamení, e jaro ještě nezvítězilo, zahaleny hnědými jutovými pytli, ale laskavé ranní slunce u rozprostřelo svým světlem mír na celém Náměstí Hrdinů. A v jeho paprscích jsme se všichni bez rozdílu pohybovali za svými různými cíli; školáci stejně jako staré dámy, kachny z blízkého rybníčku, holubi i vrány popelavé, malé skupinky turistů i ona mladá ena, která usedla na jednu z laviček, v ruce knihu. Na rozdíl od ní vytáhl mladík na lavičce nedaleko ní z kapsy obloenou housku a pustil se do ní. Otevíral se před námi den, kdy je radost ít. Jen princ Eugen a vévoda Karel, kteří dali náměstí jméno, ještě stále bez pohybu a zcela zbytečně seděli na svých vzpínajících se koních. Protoe bojovat nebylo s kým.
Prozatím?
Vdyť toté jarní slunce svítilo i před těmi osmdesáti lety, onoho 12. března 1938, kdy se tu shromádily desetitisícové davy frenetickým řevem Sieg Heil, Sieg Heil vítající německé tanky, které právě obsadily jejich zemi. A o tři dny později holdovaly, v ruce vlaječky s hákovým kříem, Adolfu Hitlerovi stojícímu na balkónu Nového Dvora, který jásajícím masám slavnostně ohlásil, e před dějinami hlásí vstup své vlasti do německé říše. Jedinou zemí, která proti anexi Rakouska tehdy protestovala, bylo daleké Mexiko; Anglie a Francie si nanejvýš tiše povzdechly a Mnichov se začal blíit mílovými kroky, přes všechna ujišťování Francie, e dál u Hitlera nepustí. A řady růí lemující cesty Lidovým sadem, zahalily své koruny jutovými pytli, protoe se styděly za to, co se vedle nich dělo.
Ale buďme aspoň na okamik spravedliví: nezačal ten příběh mas jásajících Hitlerovi vstříc u o dvacet let dřív, v roce 1918, kdy vítězné mocnosti rázně odkleply pochod Radeckého a lidi prostě nechaly ít na ruinách monarchie v republice bez republikánů, v demokracii, které chyběli demokrati? Kdo jiný tu tehdy zvítězil ne krátkozraká mocenská politika, bez ohledu na lidi? Statisíce ztratily s koncem monarchie půdu pod nohama, která je nesla, dávala jim ivotní jistotu a sebevědomí, zkrátka historicky danou identitu. Ocitli se na hrabalovském smetišti epochy; a Hitler to byl, kdo jim slíbil návrat do nových dějin – a nové války.
Co ale čeká Náměstí Hrdinů v příštích letech? Není ten slunný mír jarního dne roku 2018 jen mámením? Ubrání se demokracie těm, kteří by si přáli jinou, autoritativní formu vládnutí a jejich popularita roste v celé Evropě? Bude komplexita itého světa znovu redukována na ano a ne?
Můeme si být úplně jisti, e se zde nebo jinde v Evropě nebude, byť v jiné modernější variantě, opakovat rok 1938? Bude to zase záleet hlavně na tom, kolik lidí se dnes cítí být odloeno na smetišti epochy jako tenkrát Rakušané. A najednou se mi zdá, e ty jutovými pytli zabalené koruny křehkých stromků růí podél cesty Lidovým sadem jsou vlastně lidské hlavy zahalené v rozpacích a nejistotě.
Ale Náměstí Hrdinů nabízí i odpověď. Je bílými písmeny napsána na pruzích poloprůhledné tkaniny. Ta obepíná dvě provizorní budovy, v nich našel útočiště parlament; jeho reprezentativní budova, kdysi sídlo říšské rady, se právě opravuje. A tady stojí všechno, čeho je třeba, aby Náměstí Hrdinů zůstalo tím, čím je dnes: Důstojnost člověka je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna. Demokracie, humanita, solidarita, mír a spravedlnost, stejně jako otevřenost a tolerance vůči člověku jsou základními hodnotami školy. Kadý člověk má právo na ivot, svobodu a bezpečnost své osoby. Stačilo by tato slova konečně vzít skutečně váně jen s odvahou k pravdě. Protoe základem kadé demokracie je otázka po člověku: Je produktem, nebo stvořením? Na jedněch dveřích vedoucích do budovy je přilepen lístek s nápisem Dílna demokracie – Demokratiewerkstatt a pod ním šipka. Nejvyšší čas, aby koruny růí v Lidovém sadu ze svých hlav odloily jutové pytle.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.