Jana Červenková

Odešel odbojář, spisovatel, kritik, vědec

Bylo to v době 2. světové války. Parta gymnaziálních studentů založila odbojovou protifašistickou organizaci. Všichni byli pochytáni gestapem a tvrdě vyslýcháni na Pankráci. K sofistikovanému způsobu mučení patřilo i to, že chlapce jednoho dne naložili do „antonu“ a vezli na proslulou střelnici do Kobylis. Všichni věděli, co to znamená. Ďábelský žert však spočíval jen v tom, že auto střelnici obkroužilo a vrátilo se do pankrácké věznice. Mezi nimi byl i pozdější PhDr. Jiří Honzík. Válku přežil, třebaže jeho spolužáci nakonec smrti neunikli – on však nebyl k popravě plnoletý. Cítil to jako životní dluh a veliké trauma, jak se obráží i v jeho poezii: Jenomže tenkrát na tom náklaďáku/ jsme mysleli, že za hodinu umřem./ A všechna krása světa vstala v nás a žhnula/ navzdory údělu. Kdo neprožil to, neuvěří,/ co taky může člověku být drahé./ Jak málo postačí, abychom byli šťastni./Jak strašně, strašně nechceme než žít./ Jenomže auto zamířilo dolů/ a my se měli vrátit do života./ Měli se vrátit, ale nevrátili./ Zůstali jsme tam navždy na té cestě,/ nadosmrti už zavaleni děsem/... (Tři básně jednoho osudu, pod pseudonymem Martin Zik.)

Po válce Jiří Honzík vystudoval bohemistiku a rusistiku. Věnoval se vědecké kariéře na Filozofické fakultě UK, psal do literárních časopisů i do Rudého práva, začíná s překlady, které ho později živí (Pasternak, Cvetajevová, Brjusov...), na celoživotním kontě má i množství literárněvědných esejů. Když vzpomene na tuto dobu, přiznává ... humanitně demokratický, svobodomyslný duch předmnichovské republiky zprvu silně ovlivňoval i mé pojetí komunismu, který jsem pojímal jako jeho dovršení v rovině sociální spravedlnosti... S takto romantickými představami musel nutně neuspět. Po roce 1968 měl zákaz vyučování, tu a tam se daří přátelům zadávat mu překlady. Po roce 1989 se vrací jako docent na fakultu.

Honzík byl člověk spravedlivý, ve své přísné sebekritičnosti napadal kritiky, že nezaznamenali povrchnost, vzniklou v časové tísni při jeho práci na knize Ruská klasická literatura (s R. Parolkem). Byl i společenský, uměl v přátelském kruhu vyprávět, dokázal ocenit ovzduší na katedře pod vedením Miroslava Drozdy, na nějž vděčně vzpomínal. Byl oddaný studentům a vědě, měl smysl pro uspořádání věcí.

V noci na 13. 3. 2018 zemřel ve Vojenské nemocnici v Praze ve věku nedožitých 94 let.

Jana Červenková

Obsah Listů 2/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Červenková

Odešel odbojář, spisovatel, kritik, vědec

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu