Theatrum mundi
Před několika týdny (12. 3. 2018) zemřel Oleg Tabakov, jeden z nejvýznamnějších ruských a sovětských herců. Několik měsíců před smrtí však ji pobýval duchem mimo tento svět, byl udrován v umělém spánku. Oleg Tabakov se narodil v roce 1935 v Saratově a vyrůstal v neúplné rodině, s matkou a babičkou. Počátkem 50. let odešel do Moskvy, kde absolvoval divadelní školu při MCHAT (Moskevském uměleckém akademickém divadle). Společně s přáteli zaloil v roce 1956 legendární divadlo Sovremennik coby scénu mladých herců. Hrál v MCHAT, kde byl později uměleckým šéfem a od roku 2004 ředitelem. Proslavil se divadelními rolemi Chlestakova v Gogolově Revizorovi (s ní se poprvé představil u nás v praském Činoherním klubu) či Alexandra Adujeva v Gončarovově Obyčejné historii. V roce 1987 zaloil v bývalém uhelném skladu další moskevské divadlo Tabakerka (dnes u má novou budovu), jeho soubor v posledních letech hostoval také v Praze.
Ve filmu začínal Oleg Tabakov drobnými rolemi (např. ve válečném snímku iví a mrtví Alexandra Stolpera z roku 1964), první významnější úlohu měl v Bondarčukově vícedílném filmovém eposu Vojna a mír (1968). O rok později nahradil Rolana Bykova ve filmu reiséra Alexandra Mitty Sviť, sviť, má hvězdo. Snímek pojednává o osudu tří sluebníků múz (filmaře, divadelníka a malíře), na nich Mitta, který se podílel také na scénáři, demonstroval trpký osud umělce v jakémkoliv autoritativním reimu. Natáčení probíhalo v létě 1968, hlavní role byla napsána na tělo R. Bykovovi, ale kdy byla natočena polovina filmu, došlo k bratrské pomoci v Československu. Reisér byl ústředím informován, e film zkazil špatným obsazením. Nahrazení Bykova Tabakovem však nelitoval (později prý prohlásil, e se mu Bykov pletl do řemesla) a Oleg Tabakov do filmu vnesl potřebnou křehkost vnímavé duše. Film byl předloni promítán v rámci XXIII. ročníku Semináře ruských filmů v Hodoníně.
Tabakovovou ivotní rolí je údajně Oblomov ve filmu Nikity Michalkova z roku 1979. Já si Tabakova vybavuji z vedlejší role v oscarovém snímku Moskva slzám nevěří (také z roku 1979). Ten se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších sovětských filmů 70. let. Zdánlivě banální příběh tří venkovských dívek, které se koncem 50. let seznamují v jedné moskevské ubytovně, představuje jejich lásky, vzestupy i pády, ale hlavně různé lidské charaktery. Proměny ivotních postojů hrdinek i atmosféry města jsou pak ukázány s odstupem dvaceti let.
Na webových stránkách Česko-slovenské filmové databáze (www.csfd.cz) se jeden z anonymních účastníků diskuse zamýšlí nad tím, proč zrovna tento film získal cenu americké filmové akademie za nejlepší zahraniční film, kdy v té době v SSSR vzniklo mnoho po umělecké stránce nesporně přínosnějších snímků. Myslím, e k tomu přispělo přiblíení exotické sovětské reality americkým divákům. Ti ve filmu mohli vidět, e lidé v Moskvě proívají podobná běná lidská trápení jako třeba v New Yorku a e i za eleznou oponou lidé usilují o to, aby se jim po materiální stránce ilo lépe. Tedy e také v komunistickém Rusku mají před sebou vidinu obdoby amerického snu ve smyslu přičiň se a bude ti pomoeno.
Z filmů, které se promítaly u nás, si Tabakov zahrál ještě v koprodukčním polsko-československém snímku A. Moskalyka Kukačka v temném lese (1984), kde ztvárnil rozporuplnou osobnost velitele koncentračního tábora. A potom v komedii Mu z bulváru Kapucínů (1987) reisérky Ally Surikovy. Po zániku SSSR se objevil třeba v koprodukčním rusko-ukrajinském povídkovém dramatu Tři příběhy (1997) v reii Kiry Muratovy, který reflektuje situaci v Rusku po pádu totality, nebo ve filmu o nejslavnějším pohádkáři Andersen. ivot bez lásky (1996) v reii mého oblíbeného Eldara Rjazanova. Naposledy si zahrál loni v komedii Kuchyně. Poslední bitva mladého reiséra Antona Fedotova.
Zbývá dodat, e v roce 2008 obdrel Oleg Tabakov čestný doktorát praské Divadelní fakulty AMU. Moná proto zaznamenala jeho úmrtí řada českých médií, na rozdíl od odchodů mnoha jiných osobností ruské kultury. Olegův syn Anton Tabakov (narozen 1960) je také herec (ji od dětství) a navíc podniká.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.